ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.540.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 540/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČ 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 62/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2014, č. j. 56 Co 382/2014-526, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. července 2014, č. j. 17 C 62/2013-485, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 17 C 62/2013-522, v napadeném výroku III., o nákladech řízení, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.962,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovoláním označenou právní otázku, na níž závisí rozhodnutí o určení výše náhrady nákladů řízení v dané věci, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř., za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaným v §238a o. s. ř.).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), které je pro projednání věci rozhodné.
K argumentaci dovolatele stran přípustnosti dovolání sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nekolidují s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž dovolatel poukazuje v dovolání (usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 21. 1. 2O14, sp. zn. 28 Cdo 2682/2012, ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3502/2013 a ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1342/2013), jež otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení v restitučních sporech neřeší a nevyslovují se ani k otázce, „zda restituční problematiku vydávání majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. lze považovat za běžnou náplň činnosti statutárního města“, jejíž řešení je ostatně vždy úzce spojeno s posouzením konkrétních okolností každé projednávané věci.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že „u statutárních měst lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů“, sleduje nejenom ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 – všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz ), ale též jí reflektující rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Z citované judikatury současně vyplývá, že „nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalobce, který zvolí pro své zastupování advokáta, jež se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. 3246/09; nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
Úvaha odvolacího soudu o povaze dané věci není zjištěným okolnostem nepřiměřená a je podložena řádným zdůvodněním, které je přiléhavé zjištěným skutečnostem. Ačkoliv spor účastníků lze kvalifikovat jako spor „restituční“ (přechod věci z vlastnictví státu do majetku obcí dle §2a zákona č. 172/1991 Sb.), z okolností projednávané věci se podává, že v dané věci šlo o věc právně jednoduchou (kdy jediná sporná právní otázka byla vyřešena v jiném řízení). Takovému závěru ostatně přisvědčuje i argument množstvím podaných žalob v dalších skutkově a právně podobných věcech, jež dokládá, že uplatňování práv v řízení před soudem bylo činností opakující se, spíše mechanickou a postrádající onu tvrzenou složitost, tedy zjevně šlo o činnost, kterou bylo lze vykonat v rámci běžné správy majetku statutárního města, ke které by měl být žalobce patřičně materiálně i personálně vybaven.
Z uvedeného vyplývá, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), obstojí rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení i bez odůvodnění (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu