ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.74.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 74/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, proti žalované A. M. , zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení 377.883,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 29 Co 235/2013-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.245,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Tetzeliho do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, č. j. 7 C 138/2011-149, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 2. 2013, č. j. 7 C 138/2011-169, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 377.883,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále deklaroval, že žalobkyně je povinna uhradit žalované částku 187.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalovaná domáhala vzájemnou žalobou (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s Českou spořitelnou, a.s., smlouvu, na základě které jí byl poskytnut úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž závazek žalobkyně ke splacení dané sumy byl zajištěn zástavním právem k bytu ve vlastnictví žalované. Následně žalobkyně převedla částku 377.883,- Kč na úvěrový účet žalované vedený u Wüstenrot hypoteční banky a.s. jakožto mimořádnou splátku úvěru. Soud dovodil, že žalobkyně za žalovanou splnila závazek z hypotečního úvěru, čímž na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jelikož byla žalovaná povinna tento majetkový prospěch žalobkyni vydat, soud žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Co 235/2013-214, ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v těchto výrocích potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal dostatečnými skutková zjištění obvodního soudu a ztotožnil se též s jeho právním hodnocením věci. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně plnila na úvěrový účet žalované, která proti tomuto plnění nebrojila a poskytovala k němu potřebnou součinnost. Existence žalovanou tvrzené dohody, podle níž měla žalobkyně v její prospěch plnit předmětnou částku jako odměnu za zajištění úvěru žalobkyně u České spořitelny, a.s., naopak prokázána nebyla. Jelikož žalobkyní provedené plnění přivodilo zánik dluhu žalované z úvěrové smlouvy, byly naplněny zákonné podmínky vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného dle §454 obč. zák., a soud prvního stupně si tedy počínal správně, pakliže žalobkyni požadovanou částku přiznal.
Tento rozsudek ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. a částečně změněn výrok III. rozhodnutí obvodního soudu, a v nákladovém výroku II. napadá žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné s poukazem na dosud neřešenou otázku, zda se jedná o bezdůvodné obohacení v případě, kdy osoba plní za jiného jeho dluh, avšak jen proto, aby mohla nechat zatížit jeho majetek ve svůj prospěch zástavním právem. Podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák. je to, že se v důsledku splnění dluhu třetím subjektem majetkový stav obohaceného nesnížil, k čemuž by došlo, pokud by věřiteli plnil ze svého. Dovolatelka se přitom domnívá, že v posuzovaném sporu nelze oddělovat splacení hypotečního úvěru žalované žalobkyní a použití bytu žalované jako zástavy k zajištění úvěru žalobkyně, neboť pouze v důsledku uhrazení mimořádné splátky úvěru za žalovanou mohla žalobkyně získat vlastní úvěr od České spořitelny, a.s., ve výši 1.000.000,- Kč. Žalobkyně tedy za žalovanou splnila její dluh z hypotečního úvěru vůči Wüstenrot hypoteční bance a.s. pouze z toho důvodu, aby zaniklo dřívější zástavní právo na bytu žalované, a ten tak mohl být použit k zajištění úvěru žalobkyně. Provedenou transakcí se hodnota majetku žalované fakticky snížila, pročež nemohl být splněn předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení na její straně spočívající v nabytí majetkového prospěchu. Nesprávnost způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, pak podle dovolatelky nutně vyplývá ze skutečnosti, že se dopustil pochybení při právním posouzení věci samé. Své dovolání tudíž žalovaná uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích I. a III. a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila opodstatněnost dovolatelčiny argumentace a navrhla dovolacímu soudu její dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustné není.
Judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na to, že skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek, kterými jsou existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a splnění této povinnosti osobou, která neměla právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav v důsledku splnění dluhu třetí osobou nezmenší (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011). Dovolatelka své argumenty zaměřuje na otázku, zda lze za okolností, jež jsou dány v řešené kauze, spatřovat v uspokojení jejího dluhu z úvěrové smlouvy žalobkyní jakýkoli majetkový prospěch, pakliže byl byt v jejím vlastnictví souběžně zatížen zástavním právem k zajištění závazku žalobkyně vůči České spořitelně, a.s. Způsob, jakým se odvolací soud s tímto problémem vypořádal, nicméně žádnou vadou právního posouzení postižen není a plně koresponduje výkladu podávanému v dosavadní rozhodovací praxi soudu dovolacího. Ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení plyne, že následkem jednání žalobkyně zanikl úvěrový závazek žalované ve výši 377.883,- Kč, je tedy zcela přiléhavé dovozovat, že na straně žalované nastalo snížení pasiv, od něhož se odvíjí vznik bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010). Skutečnost, že souběžně došlo ke konstituování zástavního práva zatěžujícího nemovitost žalované, by byla relevantní, pokud by si účastnice řízení mezi sebou ujednaly, že částka složená žalobkyní na úvěrový účet žalované bude představovat protiplnění za to, že žalovaná umožní zajištění závazku žalobkyně zástavním právem na své nemovitosti. Odvolací soud však zcela jednoznačně dospěl k závěru, že žalované se uzavření takovéto dohody zakládající souvztažnost zmíněných jednání prokázat nepodařilo, pročež je na uspokojení jejího úvěrového dluhu žalobkyní a na jí poskytnuté zajištění závazku žalobkyně třeba pohlížet jako na dva nezávislé úkony s tím, že druhý z nich není s to anulovat bezdůvodné obohacení, jehož se žalované dostalo v důsledku prvního. V kontextu projednávaného případu je přitom podružné, zda žalobkyně dluh žalované z hypotečního úvěru vyrovnala s pohnutkou uvolnit nemovitost žalované k zajištění vlastního závazku, neboť k naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného z tohoto hlediska postačoval fakt, že dané prostředky na úvěrový účet žalované žalobkyně převedla s vědomím, že neplní vlastní dluh vůči Wüstenrot hypoteční bance a.s., nýbrž že uspokojuje pohledávku posledně jmenované společnosti za žalovanou (k tomu srovnej již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, a dále kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1322/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014). Nelze konečně přehlédnout ani přechodný charakter zatížení dovolatelčina bytu zástavním právem ve vztahu k jejímu majetkovému stavu.
Ačkoli dovolatelka vyjadřuje nesouhlas i s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, neuplatňuje v tomto směru samostatnou dovolací argumentaci, a neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem řešena (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1040/2014).
Nejvyšší soud z výše nastíněných důvodů dovolání žalované v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.820,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.245,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu