ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1271.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1271/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Pouchovská 1255/109B, proti žalované Obci Václavov u Bruntálu, se sídlem Václavov u Bruntálu č. 69, IČ: 296449, zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Bruntál, Dukelská č. 2, o zaplacení částky ve výši 93.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 230/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2010, č. j. 8 Co 330/2010 - 95, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Valy, advokáta zastupujícího žalovanou.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 93.062,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 se žalovaná vůči jeho osobě domáhala v postavení žalobkyně zaplacení částky 102.359,- Kč.
Žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 v postavení žalobkyně svou žalobu odůvodnila tak, že s Pozemkovým fondem České republiky jako původním vlastníkem bytového domu č. p. 133 situovaného na pozemku parc. č. 179, kat. území H., obec Václavov u Bruntálu (dále jen „předmětný dům“) uzavřela dne 1. 7. 1997 smlouvu, na základě které dodávala do předmětného domu teplo a teplou vodu a dále prováděla vývoz odpadní jímky. Uvedla, že po té, co žalobce předmětný dům koupil, přešla na něho jako vlastníka domu povinnost zajišťovat nájemníkům bytů dodávky tepla, teplé vody a vývoz jímky a za tyto služby měl povinnost platit žalované jako jejich dodavateli. Žalobce dopisem ze dne 30. 4. 2005 smlouvu o dodávkách uvedených služeb vypověděl, přičemž výpovědní lhůta činila 6 měsíců. Žalovaná vyšla z názoru, že smluvní vztah mezi ní a žalobcem zanikl dne 31. 10. 2005 a do této doby do předmětného domu dodávala nadále teplo a teplou vodu a prováděla vývoz jímky. Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 7. 2006, č. j. 5 C 31/2006 – 97, bylo uvedené řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť dlužnou částku za příslušné období roku 2005 ve výši 93.062,- Kč žalobce zaplatil.
V souzené věci žalobce ve své žalobě namítal, že ačkoliv žalované dne 29. 6. 2006 výše zmíněnou částku 93.062,- Kč zaplatil, nebyl její požadavek po právu. V předmětném domě totiž činili odběry zmíněných služeb výhradně jednotliví nájemníci bytů, kteří v domě bydleli. Dále uvedl, že se žalovanou neměl ani uzavřenou žádnou smlouvu, která by ho zavazovala za své nájemníky dodávky tepla a teplé vody do jeho domu a vývoz jímky platit. Povinnost zaplatit za dodávky popsaných služeb tedy měli jednotliví konkrétní odběratelé služeb, resp. konkrétní nájemníci v jeho domě. Protože k zaplacení částky 93.062,- Kč došlo z jeho prostředků na účet žalované bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu, představuje uvedená částka bezdůvodné obohacení získané na jeho úkor. Žalobce také odmítal, že by došlo k uzavření jakékoliv dohody o úhradě obci Václavov u Bruntálu za dodávky tepla a teplé vody, či jiných služeb, které spotřebovávali nájemci v předmětném domě, který koupil. Pokud vymáhanou částku v minulosti zaplatil, učinil tak pouze proto, aby se vyhnul případnému trestnímu postihu, neboť měl obavu z poškození své cti. K žalovanou namítané výpovědi smlouvy o dodávkách předmětných služeb ze dne 30. 4. 2005 pak uvedl, že do smlouvy o dodávkách tepla a teplé vody ze dne 1. 7. 1997, která byla uzavřena s Pozemkovým fondem, nevstoupil a výpověď tudíž byla po právní stránce nerozhodná.
Žalovaná navrhla zamítnout žalobu v celém rozsahu. Uvedla, že žalovanou částku dostala uhrazenou zcela oprávněně na základě smlouvy uzavřené dne 1. 7. 1997 s Pozemkovým fondem České republiky jako právním předchůdcem žalobce, když přechodem vlastnického práva na žalobce tento vstoupil do smluvního vztahu s žalovanou. Dále namítla, že žalobce si byl vědom popsaného právního stavu, neboť smlouvu o dodávkách dne 30. 4. 2005 vypověděl, takže smluvní vztah dne 31. 10. 2005 zanikl. Dodávky tepla a teplé vody uskutečněné v rozhodném období roku 2005 mu byly obcí vyúčtovány, a to částkou 102.359,- Kč. Žalovaná uzavřela, že jí tedy v žádném případě nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Nadto doplnila, že žalobce služby dodané žalovanou částečně vyúčtoval svým nájemníkům, což dokládala dopisem ze dne 7. 7. 2005, v němž žalobce jako nový vlastník předmětného domu sjednával s nájemníky výši plateb nájemného i záloh na dodávané služby. Dle názoru žalované, tak ze strany žalobce došlo ke konkludentnímu uznání nároku žalované. Žalovaná konečně uvedla, že pokud mezi ní a žalobcem jako novým vlastníkem předmětného domu nedošlo k uzavření platné smlouvy, představuje dodané a spotřebované teplo, resp. teplá voda bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalobci.
Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 12 C 230/2008-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 93.062,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce se na základě kupní smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem ČR dne 10. 3. 2005 stal výlučným vlastníkem předmětného domu, přičemž předchozí vlastník domu uzavřel s žalovanou smlouvu, na základě které žalovaná dodávala do předmětného domu teplo a teplou užitkovou vodu. Soud dále zjistil, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 se pak žalovaná jako dodavatel domáhala vůči žalobci zaplacení částky 102.359,- Kč za dodávku tepla a teplé užitkové vody za období 1. 4. až 31. 10. 200. Protože v průběhu tohoto řízení žalobce uhradil částku 93.062,- Kč, soud řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala existenci smlouvy, která by byla uzavřena s žalobcem, když absenci smlouvy nelze nahradit ani konkludentním jednáním žalobce spočívajícím v tom, že v průběhu řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 uhradil částku 93.062,- Kč. Dále uvedl, že žalobce nevstoupil do práv a povinností původního vlastníka předmětného domu, pokud jde o kupní smlouvu uzavřenou mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce uhradil žalované částku 93.062,- Kč, plnil bez právního důvodu a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobci vydat. Soud prvního stupně rovněž odmítl důkazy navržené žalovanou k prokázání tvrzeného bezdůvodného obohacení na straně žalobce, když vyloučil, že by dodávkou tepla a teplé užitkové vody či vývozem jímky vznikl majetkový prospěch přímo žalobci jako vlastníku domu. Soud prvního stupně konečně odmítl i námitku žalované, že žalobce uplatněním svého práva na vydání bezdůvodného obohacení jednal v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo na žalované obci, aby po změně vlastnictví předmětného domu, vyvodila z této právní skutečnosti důsledky a postupovala v souladu s právními předpisy tak, aby dodávka tepla a teplé užitkové vody byla uhrazena.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2010, č. j. 8 Co 330/2010-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce však dospěl k závěru, že žalobce neplnil žalované obci bez právního důvodu, a žalované tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení. Odvolací soud uvedl, že žalobce jako vlastník předmětného domu měl povinnost zajistit nájemcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.), což zahrnovalo i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvozy odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 obč. zák.), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Zároveň dospěl k závěru, že §8 odst. 5 věta první zákona č. 274/2001 Sb. stanoví povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem, přičemž podle §2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci. Odběratelem není v žádném případě nájemce bytu. Jestliže tedy žalobce sám připustil, že neuzavřel smlouvu o dodávce tepla, teplé užitkové vody, porušil svou povinnost vyplývající z ustanovení §687 a §688 obč. zák. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pokud v řízení nebylo zpochybněno, že žalovaná obec fakticky dodávala v uvedeném období do předmětného domu teplo a teplou vodu a že zajišťovala vývoz jímky, došlo na straně žalobce ke vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že pokud žalobce zaplatil za uvedené dodávky žalované částku 93.062,- Kč, nedošlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobce neplnil bez právního důvodu. Závěrem odvolací soud uvedl, že „výše plnění nebyla v souzené věci zpochybňována, a proto odvolací soud považoval za nehospodárné zabývat se výší bezdůvodného obohacení, jak navrhoval žalobce.“ Pro úplnost pak odvolací soud uvedl, že v průběhu řízení nebyla tvrzena, ani prokázána dohoda o tom, že by měla platit jiná osoba za dodávku tepla, teplé vody a odvoz splaškových vod, než odběratel.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítl, že:
a) odvolací soud nesprávně použil odkaz na zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích; problém platby se týkal dodávek tepla, teplé vody a odvozu odpadních vod z jímky, přičemž na tyto dodávky uvedený zákon nedopadá; dále dodávky tepla a teplé vody, jakož i vývoz jímky prováděné žalovanou nepředstavují majetkový prospěch pro žalobce, neboť sám v domě nikdy nebydlel, jednotlivým nájemcům nic za dodávky neúčtoval a naopak měl s nimi ujednáno, že si dodávky budou zajišťovat sami; pokud za dané situace žalovaná dodala teplo a teplou vodu do bytů jednotlivých nájemců, kteří dodávky bez uzavřené smlouvy a bez úhrady spotřebovali, vznikl majetkový prospěch právě a pouze těmto osobám,
b) v případě, že by snad bylo možné dospět k závěru, že za úhradu dodávek tepla, teplé vody a vývoz jímky odpovídá žalobce, není správný závěr odvolacího soudu o tom, že je nadbytečné zabývat se výší dodaných služeb; pokud v řízení nebylo zjištěno ani jakkoli věrohodnými a relevantními důkazy prokázáno, jaké skutečné množství zmiňovaných služeb bylo do předmětného domu žalovanou dodáno, nemůže obstát závěr krajského soudu o tom, že uhrazená částka ve výši 93.062,- Kč byla skutečně správná a odpovídající množství uskutečněných dodávek.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že i když nebyla mezi stranami uzavřena žádná smlouva o dodávkách služeb, bylo prokázáno, že k dodávkám tepla a teplé vody do předmětného domu došlo a toto plnění bylo následně vyúčtováno a žalobcem uhrazeno. Dále uvedla, že ačkoliv se z její strany jednalo o plnění bez právního důvodu, žalobce dodávky dodatečně akceptoval. Poukaz odvolacího soudu na ustanovení občanského zákoníku o povinnostech pronajímatele i na zákon č. 274/2001 Sb. byl zcela namístě, neboť tyto předpisy s projednávanou problematikou souvisí. Žalovaná naopak odmítla tvrzení žalobce, že on sám se na nákladech za služby dodané do jeho domu nijak nepodílí, protože tyto služby nespotřeboval, neboť teplo a teplá voda byly dopravené na patě předmětného domu nejdříve do společného potrubí, které je nesporně ve vlastnictví žalobce jako majitele domu a teprve následně jsou tato média dodána do jednotlivých bytů. Závěrem podotkla, že při dodávce tepla a teplé vody byly ohřívány i společné prostory domu a nepronajaté byty.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval dovoláním proti rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce nesprávného posouzení bezdůvodného obohacení na straně žalobce (ad a)
1. Právní posouzení věci je obecně nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
2. Ustanovení §1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, stanoví, že „[t]ento zákon upravuje některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, přípojek na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku.“
3. Podle §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. je kanalizace „provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace.“
4. Dovolací soud tak předesílá, že odvolací soud pochybil, když dovodil žalobcovu povinnost uzavřít smlouvu s žalovanou podle zákona č. 274/2001 Sb. Žalovaná zajišťovala pro dům ve vlastnictví žalobce vývoz jímky, dodávky tepla a teplé vody prostřednictvím kotelny ve své nemovitosti sousedící s nemovitostí žalobce. Žádnou z těchto činností však nelze podřadit pod rozsah stanovený v §1 zákona č. 274/2001 Sb., když ani jímku nelze považovat za kanalizaci podle §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. (srov. též odlišení obsažené v §55 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb.).
5. Dovolací soud se dále zabýval otázkou existence bezdůvodného obohacení na straně žalobce.
6. Podle ustanovení §687 odst. 1 obč. zák.: „Pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.“
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě zastáván právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 604; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2369; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005). Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005, zajištění dodávek pitné vody je dáno uzavřením smluv s dodavatelem (vodárnami), udržováním odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v provozuschopném stavu a umožněním faktického odběru vody nájemcem. Uvedené závěry lze přitom rozšířit i na další média, např. dodávky elektřiny nebo plynu (srov. též Hulmák, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1983). Jinými slovy pronajímatel v rámci své povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu by zejména měl pronajatý byt udržovat ve stavu způsobilém k řádnému užívání po celou dobu nájmu, tj. průběžně a včas odstraňovat všechny závady, provádět průběžnou údržbu bytu a jeho zařízení, zajišťovat plnění, jejichž poskytování je s nájmem spojeno, jako např. dodávka tepla a teplé vody, dodávka studené vody a odvod odpadu, úklid a údržba společných prostor v domě, odvoz odpadků apod. (srov. Balík, S., ml. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. §488-880. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2008. s. 2038).
8. Podle ustanovení §680 obč. zák.: „Dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele.“
9. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že nabyvatel bytového domu vstupuje současně s převodem vlastnického práva v souladu s §680 obč. zák. do právního postavení pronajímatele. To sice neznamená, že by na něj bez dalšího přešly smluvní závazky předchozího vlastníka vůči jednotlivým dodavatelům služeb (energií), na druhé straně však s přechodem vlastnictví přechází na nového vlastníka veškeré povinnosti dosavadního vlastníka nemovitosti vyplývající z ustanovení §687 odst. obč. zák. Proto není-li zde jiné dohody mezi původním vlastníkem domu a nájemci bytů, resp. nedojde-li po převodu vlastnictví k odlišné dohodě mezi novým vlastníkem domu a nájemci bytu, platí, že novému vlastníku vzniká povinnost zajistit dodávku služeb zajišťujících možnost byt řádně užívat (§687 odst. 1 obč. zák.), mimo jiné i dodávku tepla, teplé vody a vývoz jímky.
10. V souzené věci ze skutkových zjištění (jež dovoláním nebyla zpochybněna) vyplývá, že Pozemkový fond ČR jako předchozí vlastník předmětného domu zajišťoval nájemcům dodávky tepla a teplé vody, jakož i vývoz jímky samostatně. Žalobce současně v řízení netvrdil, že by otázku sjednaných dodávek tepla a teplé vody a vývozu jímky řešil s předchozím vlastníkem předmětného domu, tj. Pozemkovým fondem ČR, ani neprokázal, že by s nájemníky uzavřel dohodu, podle níž by si dodávku uvedených služeb měli nájemci zajišťovat sami, když za dohodu (tj. dvoustranný právní úkon) by nepochybně nebylo možné považovat listinu označenou jako „plnou moc,“ prostřednictvím které žalobce udělil souhlas kterémukoliv nájemníkovi uzavřít s dodavatelem smlouvu o dodávce jednotlivých služeb svým jménem (viz listina ve spise vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 na č.l. 20). Za dané situace tak žalobci vznikla v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětnému domu povinnosti zajistit pro nájemníky dodávku tepla, teplé vody a odvoz jímky. Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění, resp. ze shodného tvrzení žalobce i žalované, přestože žalobce v období od dubna do října 2005 smlouvu o dodávce tepla, teplé vody či vývozu jímky s žádným subjektem neuzavřel, žalovaná dodávala do předmětného domu ve vlastnictví žalobce teplo, teplou vodu a zajistila vývoz jímky (srov. též stranu 4 odst. 1 in fine odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
11. Podle §451 odst. 1 obč. zák. „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ V souladu s §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil „i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“
12. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 06. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011) zdůraznil, že skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek, a to existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009).
13. Dovolatel se ve své polemice s rozhodnutími soudů nižších stupňů zaměřuje především na to, že dodávkou energií do předmětného domu v jeho vlastnictví mu nemohl vzniknout majetkový prospěch, neboť dodané energie byly následně spotřebovány jednotlivými nájemníky. Dovolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že za takové situace spočívá majetkový prospěch vlastníka nemovitosti v tom, že dodávkami energií je fakticky realizována jeho zákonná povinnost jako pronajímatele bytu zajistit nájemci (nájemcům) plný a nerušený výkon práv spojených s jeho užíváním vyplývající z §687 odst. 1 obč. zák., čímž jako vlastník nejenže není povinen poskytnout nájemcům slevu z nájemného (§698 odst. 1 obč. zák.) či slevu z úhrady za plnění, poskytovaná s užíváním bytu (§698 odst. 3 obč. zák.), ale současně mu vzniká i majetkové právo (finanční pohledávka) na úhradu spotřebovaných energií vůči nájemcům. Současně dovolací soud uvádí, že je splněna i druhá podmínka pro aplikaci §454 obč. zák., neboť žalovaná, která do předmětného domu ve vlastnictví žalobce dodávku energií provedla, k tomuto plnění neměla ve vztahu k nájemcům (zde v postavení věřitelů dle §687 odst. 1 obč. zák.) právní povinnost. Z uvedeného jinými slovy plyne, že žalobci v souvislosti s dodávkami energií a služeb vzniklo v souladu s §454 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které byl povinen podle §451 obč. zák. vrátit, a to ve formě finanční kompenzace (§458 odst. 1 obč. zák.).
14. Dovolací soud rovněž připomíná, že povinností soudů je vždy postupovat v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, publikovaný pod č. 241/2010 Sb., příp. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 674/06, N 30/52 SbNU 291). V dané souvislosti dovolací soud, odkazuje na předcházející závěry a připomíná, že vlastnické právo není možné chápat pouze jako absolutní právní panství nad věcí, neboť vlastnictví v souladu s čl. 13 odst. 3 Listiny základních práv a svobod také zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Pokud tedy žalobce v souzené věci jako nabyvatel předmětného bytového domu, do něhož byly smluvně zajištěny dodávky tepla, teplé vody a odvoz jímky, tyto dodávky zajišťovat nechtěl, měl vzniklou situaci řešit s právním předchůdcem, nájemci či žalovanou jako dodavatelkou energie, a to především ve formě dohody (§3 odst. 2 obč. zák.), nikoliv v podobě jednostranného prohlášení vůči nájemcům bytů či pasivitou vůči žalované (tj. odmítáním úhrady za dodané služby), tedy chováním, jež popsanou právní nejistotu zúčastněných subjektů naopak posilovalo.
15. Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že žalovanou provedené dodávky do předmětného domu představovaly bezdůvodné obohacení, jež žalobce získal na úkor žalované. Pokud tudíž žalobce následně v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, poskytl za tyto dodávky finanční kompenzaci, splnil tak svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §454 1 ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák. Uvedené plnění, které je nyní v žalobě uplatněno z titulu bezdůvodného obohacení, tak bylo poskytnuto na základě právního důvodu (z titulu zákonné povinnosti poskytnout finanční kompenzaci za spotřebované plnění poskytnuté bez právního důvodu). Pokud pak odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že žalobce plnil žalované nyní nárokovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, je jeho právní posouzení správné a dovolací námitka nebyla vznesena důvodně.
II. K námitce nesprávného posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení (ad b)
16. Podle §458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
17. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se podle §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). V případě služeb dodaných a spotřebovaných bez právního důvodu, jež není fakticky možné vrátit, se proto rozsah bezdůvodného obohacení neodvíjí od ceny dodaných služeb, ale od skutečně získaného majetkového prospěchu na straně obohaceného (§458 odst. 1 obč. zák.). Při posouzení výše této peněžité náhrady se přitom vychází z ceny obvyklé, kterou by obohacený musel v daném místě a čase za stejné plnění poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010).
18. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je třeba zohlednit i v souzené věci. Závěr odvolacího soudu, že „výše plnění nebyla v souzené věci zpochybňována, a proto odvolací soud považoval za nehospodárné zabývat se výší bezdůvodného obohacení, jak navrhoval žalobce,“ je jak vnitřně rozporný, tak i nesprávný. Je sice pravdou, že částku 93.062,- Kč, jež byla uplatněna žalobou v souzené věci, účastníci nerozporovali, avšak jen potud, že se jednalo o částku, kterou žalobce žalované zaplatil v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006. Jakmile se však v průběhu řízení v souzené věci jednalo o rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalobce, které mu mělo vzniknout odebráním dodávek tepla, teplé vody a vývozem jímky, jednalo se již o otázku spornou, což dosvědčuje nejen námitka žalobce vznesená u jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 2010 (č.l. 93), ale i výše citované odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, reflektující návrhy ohledně výše bezdůvodného obohacení. Rovněž nelze souhlasit s argumentací žalované, že žalobce úhradou částky 93.062,- Kč v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, tuto vyúčtovanou částku dodatečně akceptoval, v důsledku čehož učinil nesporným i rozsah bezdůvodného obohacení na jeho straně. Samotné zaplacení částky (zejména za situace, kdy osoba plní pod tíhou proti ní vedenému soudnímu řízení) totiž nemá vliv na posouzení existence a rozsahu oprávnění vyplývajícího z hmotného práva. Pokud tedy žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 v postavení žalovaného zaplatil současné žalované částku 93.062,- Kč a v souzené věci se domáhá vrácení této částky zpět z titulu bezdůvodného obohacení, jediným následkem je přenesení důkazního břemene k tíži žalobce, a to právě i z hlediska otázky prokázání rozsahu bezdůvodného obohacení spočívajícího v přijetí služeb (dodávek tepla a teplé vody a vývozu jímky) bez právního důvodu. Jinými slovy jestliže žalobce v souzené věci – s ohledem na předeslané právní závěry po právu – namítal, že pro účely zjištění rozsahu bezdůvodného obohacení spočívajícího v dodávkách tepla a teplé vody a ve vývozu jímky není možné bez dalšího vycházet z částky, kterou žalovaná žalobci naúčtovala, leží právě na něm povinnost tvrdit a prokázat rozsah skutečně odebraného tepla, teplé vody a provedeného vývozu jímky, resp. výši obvyklé ceny, jež by bylo nutné vynaložit za služby dodané ve shodném rozsahu (viz část D. bod 17. tohoto rozhodnutí).
19. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že „[j]e-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.“
20. Podle §118a odst. 1 o. s. ř. „[u]káže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.“
21. V souzené věci soud prvního stupně přiznal dovolateli právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu požadovaném v žalobě, zatímco odvolací soud změnil názor na důvodnost uplatněného nároku a žalobu zamítl. Soud prvního stupně se přitom ve svém rozhodnutí blíže nezabýval otázkou rozsahu bezdůvodného obohacení spočívajícího v dodávkách tepla a teplé vody a vývozu jímky bez právního důvodu, když pro stanovení výše nároku (logicky) vycházel jen z částky 93.062,- Kč, kterou žalobce žalované zaplatil v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006. Odvolací soud pak pouze konstatoval, že žalobce uvedenou částku uhradil z titulu bezdůvodného obohacení a shledal nárok dovolatele nedůvodný, aniž by se zabýval sporným rozsahem bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Nezohlednil však, že dovolatel nebyl (a vzhledem k právnímu názoru soudu prvního stupně ani nemohl být) ze strany soudu prvního stupně vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za účelem náležitého prokázání důvodnosti jeho nároku, resp. toho, zda jím vyplacená částka ve výši 93.062,- Kč odpovídala rozsahu bezdůvodného obohacení na jeho straně. Tím, že soud prvního stupně zaujal pro dovolatele příznivý, ale podle odvolacího soudu nesprávný, právní názor, aniž by se blíže zabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, byť i částečné, byl dovolatel zbaven možnosti doplnit na základě vyzvání soudu potřebná tvrzení a podpořit je patřičnými důkazními prostředky. Pokud by k závěru, že se žalobce na úkor žalované v souvislosti s dodávkami tepla a teplé vody a vývozem jímky bezdůvodně obohatil, dospěl již soud prvního stupně, čímž by se otázka případného rozsahu bezdůvodného obohacení stala předmětem řízení již u soudu prvého stupně, musel by tento postupovat v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Poučovací povinnost zakotvená v §118a o. s. ř. je přitom chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, ročník 2003). Neposkytl-li tedy soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009). Odvolací soud pak pochybil, nezjednal-li v souladu s ustanovením §213b o. s. ř. nápravu tohoto stavu tím, že by dovolateli sám poskytl poučení podle §118a o. s. ř. o potřebě tvrdit a důkazně podložit jeho nárok v souladu s právním názorem odvolacího soudu, zvážil možné doplnění dokazování v mezích vyplývajících z §205a a 211a o. s. ř. a následně změnil, zrušil či potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy neodstraněním nedostatku spočívajícím v nedostatečném poučení účastníků o jejich procesních povinnostech zbavil dovolatele možnosti tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti, a zatížil tak řízení vadou, jež v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2610, sešit 29/2004, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2911, sešit 30/2004).
22. Dovolací soud však zároveň uvádí, že vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není každá vada řízení, ale pouze taková, jejíž odstranění (v rámci nového řízení po kasaci napadeného rozhodnutí) může vést k odlišnému rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by se totiž kasace dovoláním napadeného rozhodnutí jevila nadbytečnou a soudní řízení by bezdůvodně prodlužovala v rozporu se zásadou hospodárnosti, jakož i právem účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov. bod I. stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, příp. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 9. 1996 ve věci Süßmann v. Německo , stížnost č. 20024/92, odst. 55, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v. Itálie , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) tudíž mají povinnost zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, aby důsledné dodržování procesních předpisů nenutilo účastníky občanského soudního řízení k dalšímu bezúčelnému vedení sporu. Jak ostatně uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1452/08 (N 192/54 SbNU 379): „Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jestliže uvedené ustanovení hovoří o stanoveném postupu, je tím míněn příslušný procesní předpis, který současně představuje vytyčení mezí základního práva zakotveného v citovaném ustanovení; pro tyto meze platí, že musí šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stejně tak při výkladu pojmu "stanovený postup", resp. předpisu upravujícího to které řízení nutno šetřit podstatu a smysl tohoto základního práva.“ Z uvedeného vyplývá, že i Nejvyšší soud musí odmítnout kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů pro vady řízení, je-li zjevné, že případné obživlé řízení před soudy nižších stupňů by vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétního případu nemohlo zvrátit zjištěný skutkový stav ani dosažený výsledek sporu. Při splnění těchto podmínek se totiž nejedná pojmově o vadu řízení, která ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by lpění na splnění procesních pravidel v obnoveném řízení, jež by ovšem účastníkům od samého počátku neumožňovalo ani potenciálně dosáhnout jiného, než již zaujatého soudního řešení sporu, bylo nepřípustným přepjatým formalismem (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 801/11, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
23. V souzené věci je třeba vycházet ze závěru, že v období roku 2005 podléhala cena za dodávky tepelné energie (tepla a teplé vody) regulaci ve smyslu §17 odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění účinném do 3. 7. 2009, ve spojení s ustanovením §6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. V souladu s Cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 10. 2004, č. 9/2004, se přitom kalkulace ceny tepelné energie odvíjela od ekonomicky oprávněných nákladů vypočtených v příloze 1 uvedeného rozhodnutí, mezi něž patřily mimo jiné i náklady na palivo – uhlí (bod 1 písm. a/ přílohy 1), elektřinu při výrobě a rozvodu tepelné energie (bod 1 písm. f/ přílohy 1), likvidaci popela (bod 1 písm. g/ přílohy 1) a stálé náklady, mezi něž patří i mzdy a zákonná pojištění zaměstnanců při výrobě tepelné energie (bod 2 přílohy 1, srov. též přílohu 2). Jak dále vyplývá z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, z něhož soudy nižších stupňů při dokazování vycházely (konkrétně z kupní smlouvy č. 1/97, uzavřené dne 1. 7. 1997 mezi žalovanou a Pozemkovým fondem ČR jako právním předchůdcem žalobce, jakož i z přiložených vyúčtování a faktur za dodávky uhlí, elektrické energie apod.), žalovaná při vyúčtování nákladů za dodávky tepelné energie tuto zákonem stanovenou metodiku dodržovala, přičemž podíl na celkových takto zjištěných nákladech stanovila s ohledem na poměr podlahové plochy předmětného domu č. p. 133 ve vlastnictví žalobce a celkově vytápěné podlahové plochy v domech č. p. 133 a 134. Za daného stavu věci proto dovolací soud dospěl k závěru, že kasace rozhodnutí soudů nižších stupňů je nadbytečná, neboť žalobce, který v řízení nepopíral, že dodávky tepelné energie byly do předmětného domu v jeho vlastnictví ze strany žalované dodávány, nemůže v případném obživlém řízení právně ani skutkově argumentovat tak, aby závěr, že jím vyplacená částka odpovídá rozsahu bezdůvodného obohacení na jeho straně, úspěšně zvrátil.
Protože dovolací soud, jak vyplývá z předeslaných závěrů, neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, resp. neshledal relevantní důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání bez jednání (§243a ods. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu řízení 93.062,- Kč činí 11.565,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4., §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Náklady dovolacího řízení se pak sestávají z celkové odměny advokáta ve výši 11.565,- Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu