ECLI:CZ:NS:2015:28.ND.71.2015.1
sp. zn. 28 Nd 71/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v konkursní věci dlužníka Ing. P. Ch. , podnikajícího pod obchodní firmou Přemysl CHMELAŘ – TEMPLUM, IČ 124 96 391, bytem Praha 5, Radlická 49, zahájené na návrh věřitelů a) DEREO, spol. s r. o., IČ 256 30 563, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 164, a b) Komerční banky, a.s., IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, o žalobách pro zmatečnost podaných dlužníkem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-757, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2007, č. j. 1 Ko 347/2007-1089, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, č. j. 29 Cdo 3084/2009-1195, a o žalobě na obnovu řízení podané dlužníkem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-757, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 11/2011 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 86/2014, o námitce podjatosti, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Eva Keményová, JUDr. Milada Lukáčová, JUDr. Jiří Švehla, JUDr. Hana Voclová, JUDr. Stanislav Bernard, JUDr. Milada Uhlířová a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 86/2014.
Odůvodnění:
V podání doručeném Městskému soudu v Praze dne 17. 10. 2011 a v řadě dalších navazujících písemností namítl Ing. P. Ch. podjatost mimo jiné všech soudců Vrchního soudu v Praze a žádal, aby byli tito soudci vyloučeni z rozhodování v jeho věci. Jako důvod vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze uvedl Ing. Ch. jejich prokazatelné napojení na organizovaný zločin a účast v kriminálním spolčení, které od 90. let vůči jeho osobě vyvíjí trestnou činnost. Dále upozornil na soustavné ovlivňování rozhodování soudů ve věcech, v nichž vystupuje jako účastník, zločineckými strukturami, jakož i na předjímání výsledků dosud neprovedeného dokazování ze strany soudců.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Eva Keményová předložila předmětný spisový materiál Nejvyššímu soudu k posouzení námitky podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze.
Jak vyplývá ze spisu, věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 4 Co Vrchního soudu v Praze, který je v roce 2015 tvořen soudci JUDr. Evou Keményovou, JUDr. Miladou Lukáčovou a JUDr. Jiřím Švehlou, potažmo senátu 11 Cmo, zasedajícímu ve shodném složení. Tyto senáty jsou podle rozvrhu práce zastupovány senátem téhož soudu 6 Cmo, jenž se skládá ze soudců JUDr. Hany Voclové, JUDr. Stanislava Bernarda, JUDr. Milady Uhlířové a JUDr. Františka Švantnera. Soudci uvedených senátů Vrchního soudu v Praze se vyjádřili na č. l. 242 spisu tak, že nemají žádný vztah k věci či k účastníkům řízení a ani jim nejsou známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly pochyby o jejich nepodjatosti.
Podle §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v tom, že v souladu s ustanovením §15a odst. 3 o. s. ř. není přípustné, aby účastník řízení bez dalšího namítal podjatost celého soudu, když podstatnou náležitostí námitky podjatosti je přesné označení soudce, proti němuž námitka směřuje, a uvedení důkazů prokazujících takové tvrzení účastníka řízení. Případná podjatost je výsledkem osobního vztahu soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, proto je tento poměr nutno zjišťovat individuálně u každého soudce zvlášť (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 Nd 284/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 23 Nd 267/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Nd 290/2014). Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkou podjatosti toliko ve vztahu k těm soudcům Vrchního soudu v Praze, jimž podle rozvrhu práce přísluší rozhodovat v předmětné kauze.
Poměr k věci ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, v němž soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, či naopak nepřátelský (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 23 Nd 321/2013).
Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, respektive když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude s to nezávisle a nestranně rozhodovat (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 209/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Nd 178/2009).
Je nutno konstatovat, že v podáních Ing. Ch. navzdory jejich obsáhlosti žádné skutečnosti, pro něž by se vyloučení dotčených soudců Vrchního soudu v Praze mohlo jevit ve světle výše popsaných judikatorních východisek adekvátním, nastíněny nejsou. Ing. Ch. svou nedůvěru ve schopnost soudců Vrchního soudu v Praze rozhodovat v jeho věci nestranně odůvodňuje toliko povšechnými a nekonkrétními poukazy na údajné zapojení všech pražských soudů do rozsáhlé zločinecké skupiny, aniž by upřesnil, jaké trestné činnosti se vůči němu měli soudci příslušní k projednání tohoto případu dopustit, či nastínil existenci jiných okolností, jež by umožňovaly přesvědčivě učinit závěr, že má kterýkoli z nich k věci či k účastníkům řízení poměr bránící nezaujatému rozhodování (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Nd 45/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Nd 419/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 23 Nd 215/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Nd 277/2014). Rovněž údajné předjímání výsledků dokazování dosud neprovedeného zůstává v rovině nekonkrétních náznaků, jež nemohou tak, jak byly Ing. Ch. artikulovány, objektivně vyvolat pochybnost o nepodjatosti kteréhokoli ze soudců ve výroku usnesení vyjmenovaných.
Z naznačených důvodů Nejvyšší soud, rozhodující podle §16 odst. 1, věty první, o. s. ř., vznesenou námitku podjatosti shledal neopodstatněnou.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu