ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1770.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1770/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MUDr. J. M. , zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, PSČ 671 72, proti žalovaným 1) Zemědělskému obchodnímu družstvu Plumlov , se sídlem v Plumlově, PSČ 798 03, identifikační číslo osoby 47915366, a 2) Zemědělskému obchodnímu družstvu Ptení , se sídlem v Ptení, PSČ 798 43, identifikační číslo osoby 47915374, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2959/7, PSČ 796 01, o zaplacení 157.656,- Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 690/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 17 Co 53/2011-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.364,06 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010,
č. j. 8 C 690/2009-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení 78.828,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v projednávané věci nejedná], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal (dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila k řešení žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí).
Zásadní právní význam napadaného rozhodnutí nelze spatřovat v řešení otázky stanovení počátku běhu promlčecí doby u práva na vypořádání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, neboť tato otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (opakovaně) řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 29 Odo 418/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 910/2005, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. ledna 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu); a to též ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. prosince 1999, sp. zn. Pl. ÚS 17/99, uveřejněnému pod č. 3/2000 Sb., z nějž dovolatelka - mylně - vyvozuje, že promlčecí doba u práva na vypořádání majetkového podílu počíná běžet „podáním žádosti o jeho vypořádání“ (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod číslem 188).
Zásadní právní význam napadaného rozhodnutí nezakládá ani druhá z námitek dovolatelky, jejímž prostřednictvím napadá závěr odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně, jehož postojům odvolací soud plně přitakal), podle kterého žalovanými uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Přezkumem případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy se zabývaly oba soudy nižších stupňů, přičemž i v tomto směru postupovaly v souladu se závěry ustálené judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 53, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
A konečně, brojí-li dovolatelka proti tomu, že podle jejího mínění „v průběhu řízení nebyl jednoznačně prokázán počátek běhu promlčecí lhůty a to, kdy byl schválen transformační projekt“, resp. nebylo prokázáno, zda valná hromada (rozhodující o transformačním projektu) byla usnášeníschopná, uplatňuje touto výtkou vůči opačným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (posuzováno dle obsahu) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Náklady řízení sestávají (u každého ze žalovaných zvlášť) z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. června 2012) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §8 odst. 1 advokátního tarifu (po snížení podle §12 odst. 4 advokátního tarifu) 5.936,- Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč (dělenou na poloviny mezi oba žalované; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014) a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.278,06 Kč tak dovolací soud přiznal každému z žalovaných (zvlášť) k tíži žalobkyně celkem 7.364,06 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněná družstva domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. května 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu