ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.295.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 295/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce I. A., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem, se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Cejl 545/101, PSČ 602 00, proti žalovanému V. D. T., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, PSČ 690 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 127/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2014, č. j. 7 Cmo 192/2014-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 27. října 2011, č. j. 22 Cm 127/2011-24, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 200.000,- Kč s 6% úrokem od 21. ledna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 667,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 49.950,- Kč.
Rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 22 Cm 127/2011-153, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz jen ve výroku o nákladech řízení, jinak jej ponechal v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14. Tomuto požadavku přitom dovolatel (neuváděje v dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti, jak byly výše citovány, ničeho) zjevně nedostál.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je pak právně bezvýznamné rovněž dovolací tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [v této souvislosti dovolatel odkazuje též na ustanovení „§237 odst. 1c) trestního řádu]. Jakkoli je zřejmé, že uvedeným odkazem dovolatel míří na úpravu obsaženou v ustanovení §237 občanského soudního řádu (nikoli řádu trestního), zjevně pomíjí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. již od 1. ledna 2013 není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody R 80/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu