ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3146.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3146/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem, se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo náměstí 1144, PSČ 504 01, proti žalované Ing. M. H. , za účasti a/ V. S. , zemřelé dne 27. prosince 2010, a b/ J. H. , jako vedlejších účastníků řízení na straně žalobce, o zaplacení částky 135.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 147/2007, o dovolání žalobce a vedlejších účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, takto:
I. Řízení o dovolání vedlejší účastnice se zastavuje .
II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá .
III. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech II. a III. výroku a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, se odmítá .
IV. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé, se zamítá .
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 10 C 147/2007-293, zamítl Okresní soud v Trutnově (dále jen „okresní soud“) žalobu, kterou se žalobce (L. V.) domáhal [za účasti V. S. (dále též jen „V. S.“) jako vedlejší účastnice řízení na straně žalobce] vůči žalované (Ing. M. H.) zaplacení částky 135.000 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. ledna 2006 do zaplacení (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (body II. a III. výroku).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu ve věci, když jeho první (vyhovující) rozsudek ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 10 C 147/2007-132, zrušil Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. 26 Co 129/2008-172 a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 20. července 2001, č. j. 48 K 36/2001-21, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek dlužnice V. S. (sestry žalobce a vedlejší účastnice řízení v této věci) a správcem její konkursní podstaty ustavil JUDr. Šperka.
2/ Usnesením ze dne 20. srpna 2001, č. j. 48 K 36/2001-29, zprostil Krajský soud v Hradci Králové JUDr. Šperka výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně a do této funkce ustavil žalovanou, která převzala „agendu“ 29. srpna 2001.
3/ Nejpozději v září roku 2001 získala žalovaná informaci, že do konkursní podstaty náleží dům v Hořicích v Podkrkonoší (dále jen „dům“) a nejpozději od října 2001 měla povědomost o tom, že se na zahradě tohoto domu nacházejí nějaká skla a okna, což dokládá fotografie domu pořízená žalovanou dne 31. srpna 2001.
4/ Žalovaná prodala dům 20. února 2003 ve veřejné dražbě dobrovolné panu Š. (dále jen „pan Š“), aniž skla a okna předtím odvezla; pan Š se těchto věcí zbavil (odstranil je) k 10. srpnu 2004, když ony věci po něm předtím nikdo nepožadoval.
5/ Dopisem z 22. dubna 2002 žádal žalobce žalovanou o potvrzení, zda sepsala do konkursní podstaty úpadkyně „Mraznici Scandinova a Tryskací zařízení Kärcher HDS 90“, případně žádal jejich vydání.
6/ Dopisem z 21. dubna 2003 vyzvala úpadkyně žalovanou ke sdělení, zda je v konkursní podstatě sepsáno „asi 30 vakuových trojsklenných oken v hliníkových rámech“.
7/ Dopisem z 23. dubna 2003 požádala úpadkyně žalovanou, aby buď sepsala do konkursní podstaty, nebo vrátila mimo jiné 120 skel, z toho 60 kusů v hliníkových rámech, které byly uloženy ve vydražené nemovitosti.
8/ V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce před prodejem domu žádal žalovanou o vydání skel a oken. Tvrzení žalobce, že tak učinil on (14. listopadu 2001), případně úpadkyně (16. září 2001 a 3. října 2001), neměl soud za prokázáno, když důkaz podaný k tomuto tvrzení výpovědí úpadkyně neměl za dostatečně věrohodný.
Na tomto základě okresní soud především uvedl, že vzhledem k níže formulovaným právním závěrům se nezabýval tím, zda věci byly v pořádku v době prodeje domu, ačkoli z výpovědi nového majitele a fotografií pořízených J. H. (dále též jen „J. H.“) vyplývá, že skla a okna byla v té době již poškozena.
Okresní soud poukázal na právní názor obsažený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, podle kterého žalovaná porušila povinnost tím, že do konkursní podstaty nesepsala všechny věci úpadkyně, že však porušení této povinnosti není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou na majetku žalobce, jelikož žalovaná takto nesepsala skla a okna patřící žalobci, jež do konkursní podstaty nenáležela.
Žalobce pak žalovanou vyzval k vydání skel a oken (touto žalobou) až po prodeji domu a po vyvezení skel a oken novými majiteli na neznámé místo. Žalovaná se nedopustila žádného nezákonného jednání, v jehož důsledku by žalobci vznikla škoda. Ta byla naopak způsobena přístupem žalobce k jeho vlastnictví, o něž se nestaral, nechránil je a ponechal skla a okna uskladněna na pozemku úpadkyně, ačkoliv věděl o prohlášení konkursu na její majetek.
„Příčinnou souvislost“ neshledal okresní soud ani v tom, že novým vlastníkům byla společně s domem „dána do dispozice“ i skla a okna nacházející se na zahradě.
Noví majitelé (nemovitostí) se nestali vlastníky skel a oken; tím zůstal žalobce, který mohl nadále realizovat vlastnické právo; mohl se skly a okny disponovat a žádat nové majitele o možnost skla a okna odvézt. Jednání žalované tak není v příčinné souvislosti s následným odvozem skel a oken novými majiteli („nejspíše jako odpad“), kteří by podle svých slov skla a okna vydali, jelikož by jim odpadly náklady spojené s jejich odstraněním.
Z provedeného dokazování tak nevyplynulo jednání žalované, které by bylo v přímé příčinné souvislosti se vzniklou škodou tvrzenou žalobcem, uzavřel okresní soud.
K odvolání žalobce a vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud již o věci rozhodoval za účasti dalšího vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce (J. H.), jenž do řízení vstoupil v průběhu odvolacího řízení.
Odvolací soud měl za prokázáno vlastnictví žalobce k 60 kusům sporných oken a skel. Přitakal nicméně okresnímu soudu v tom, že v řízení nebyl spolehlivě prokázán žalobcem tvrzený skutkový stav (že žalovanou upozornil na své vlastnické právo ke sklům a oknům v roce 2001). Sama úpadkyně (jež podle žalobce měla jednat za něj formou nepřímého zastoupení) v odvolacím řízení připustila, že sporná skla a okna v písemných podáních, jež adresovala žalované, neuváděla (nevzpomněla si na ně). Odvolací soud tudíž uzavřel, že na skutkových závěrech okresního soudu nemá důvod cokoli měnit.
V rovině právní pak odvolací soud poukázal na ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), uváděje, že zásadním předpokladem odpovědnosti za škodu podle uvedeného ustanovení je zavinění coby psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě.
U žalované lze zvažovat zavinění ve formě nedbalosti nevědomé (jež předpokládá, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl). V situaci, kdy žalobce žalovanou (včas) neupozornil na to, že je vlastníkem skel a oken, byla žalovaná povinna sepsat je do konkursní podstaty, „pečovat o ně“ a následně se postarat o jejich zpeněžení ve prospěch konkursní podstaty. Tím, že tak neučinila, porušila svou povinnost; toto porušení však není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody (takto by mohla vzniknout škoda jen konkursní podstatě, do které měla být sepsána skla a okna).
Jestliže žalovaná skla a okna nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně, pak měl žalobce zahájit řízení o jejich vydání ve smyslu §126 obč. zák. a žalobce logicky nevysvětlil, proč tak neučinil (ač to po něm bylo možné spravedlivě žádat v intencích §415 obč. zák.) po dobu 2 let, kdy byla skla a okna v držení žalované. Neučinil-li tak, není důvěryhodné jeho tvrzení, že byl připraven zabránit vzniku škody podáním vylučovací žaloby (kdyby správkyně konkursní podstaty splnila své povinnosti).
Byla-li způsobena škoda, je vždy nutno zjistit její příčinu. I vlastník musí vzít v úvahu důsledky svého jednání (nebo naopak nečinnosti). Žalobce věděl, že má okna uložena u své sestry, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Vyřízením věci pověřil sestru (úpadkyni), která byla seznámena s nařízením dražby nemovitosti, ve které se skla a okna nacházela. Žalobce ani vedlejší účastnice nejednali tak, jak by se dalo očekávat (neoznámili žalované, že drží žalobcův majetek, nevyzvali ji k jeho vrácení a nezahájili ani řízení o vydání věci. Nekonali tedy tak, aby dosáhli svého cíle. Dokonce ani po prodeji domu se neobrátili na nového vlastníka ve snaze škodě zabránit.
Odvolací soud tak ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že hlavní příčinou vzniku škody žalobci byla jeho vlastní nečinnost. Jen kdyby bylo prokázáno, že žalovaná byla do 20. února 2003 (den konání dražby) informována o vlastnickém právu žalobce ke sklům a oknům a svou povinnost by nesplnila, ač byla vyzvána k jejich vydání, by bylo možno uzavřít, že zaviněně porušila povinnost, která je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci. Takový důkaz však nebyl podán.
Žalobce (dále též jen „dovolatel”) podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) dovolání, požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel uplatnil následující výhrady:
1/ Okresní soud nevysvětlil, proč při formulaci závěru, že dovolatel neprokázal, že by žalovanou informoval o oknech 14. listopadu 2001, opomenul, respektive odmítl, svědeckou výpověď pozdějšího vedlejšího účastníka.
2/ Uvádějí-li soudy, že žalovaná nesepsala skla a okna, která patřila žalobci, skla a okna proto nespadala do konkursní podstaty a proto žalovaná nebyla povinna se o ně starat, pak potvrzují, že žalovaná byla informována o vlastnictví dovolatele k těmto věcem. V onom hodnocení soudů je logický rozpor. Žalovaná buď byla informována o dovolatelově vlastnickém právu ke sklům a oknům (proto je nesepsala do konkursní podstaty a nebyla povinna se o ně starat) [pak je ale měla žalobci vydat], anebo o jeho vlastnickém právu ke sklům a oknům nevěděla a pak je měla sepsat do konkursní podstaty a starat se o ně (což neučinila) nebo je měla vydat úpadkyni.
3/ Soudy opomenuly ustanovení §100 odst. 2, §126 a §131 odst. 1 obč. zák. Osobou oprávněnou mít věc u sebe byla (podle dohody s dovolatelem) úpadkyně, přičemž právo disponovat s majetkem, který správce konkursní podstaty nesepsal do konkursní podstaty, má úpadce i bez souhlasu správce konkursní podstaty.
4/ Úpadkyně předala skla a okna v rámci konkursního řízení žalované, aby s nimi nakládala jako správkyně konkursní podstaty, tedy za určitým účelem. Žalovaná tedy věděla, že věc, která jí byla předána do „faktické moci“, náleží jiné osobě a nemohla nabýt dojmu, že je oprávněnou držitelkou oken (že jde o její majetek, který může zadržovat a prodat mimo konkursní podstatu, čímž došlo ke škodné události).
5/ Úpadkyně byla oprávněna žádat (a také žalovanou a konkursní soud opakovaně žádala) o vydání nesepsaných věcí (ač to měla žalovaná učinit i bez žádosti), přičemž úpadkyně jednala na základě „nepřímé plné moci“. Jestliže soudy tento závěr neučinily, pak výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co bylo důkazy prokázáno a co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 a §133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Potud dovolatel odkazuje na ustanovení §22 odst. 1, §32 odst. 1 a §733 obč. zák., s tím, že občanský zákoník výslovně upravuje pouze zastoupení přímé, avšak nepřímé zastoupení (při němž zůstává zastoupený vlastníkem věci) nevylučuje.
6/ Jestliže žalovaná skla a okna převzala, byla povinna se o ně starat. Potud dovolatel odkazuje na ustanovení §255 odst. 1, případně §255a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a dále na ustanovení §415, §417 odst. 1 a §420 obč. zák. Oběma soudům dovolatel vytýká, že řečené odmítají hodnotit (aniž by to „právně nebo logicky“ zdůvodnily) a odpovědnost žalované zamítají, tvrdíce, že nebyla povinna se starat o skla a okna, která jako správkyně konkursní podstaty převzala a měla ve své moci.
7/ Soudy rovněž nevysvětlily, proč je z jejich pohledu rozhodné, zda byla žalovaná informována o vlastnictví žalobce ke sklům před jejich „nezákonným prodejem“. Vlastnické právo ke sklům nemohlo přejít na vydražitele nemovitostí, takže žalovaná zůstala i po provedení dražby jejich neoprávněnou držitelkou (jejíž povinností bylo skla vydat). Dovolatel odmítá, že bylo na něm, aby se na vydražiteli domáhal vydání skel a oken, neboť nevěděl, že skla a okna byla prodána v dražbě; domníval se, „že byla žalovanou odvezena do konkursního skladu“.
8/ Soudy též logicky nezdůvodnily, proč jsou zamítnuty písemné žádosti úpadkyně o vydání nesepsaných věcí (přičemž žalovaná věděla, co sepsala a co ne, takže věděla, co je po ní žádáno). Soudy zamítly žádosti o vydání, v nichž jsou skla konkrétně uvedena, s poukazem na to, že byly podány po dražbě nemovitosti, se kterou byla skla prodána, ačkoliv z provedeného dokazování je zřejmé, že skla nebyla součástí dražby, ani je neprodávala osoba oprávněná. V této souvislosti dovolatel poukazuje na ustanovení §415 a §420 odst. 1 obč. zák. a dovolává se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (uveřejněného pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 88/2003“).
9/ Bylo-li povinností žalované vydat věci nesepsané do konkursní podstaty, tedy neprávem zadržované (§126 odst. 1 obč. zák.), nesla důkazní povinnost o tom, že je vydala, žalovaná; „v případě neplatné kupní smlouvy by měla prokázat, že okna prodala jako osoba oprávněná - protože prodej byl příčinou škodné události“.
10/ Žalovaná nebyla oprávněna nakládat s věcí nesepsanou do konkursní podstaty, což učinila. Jestliže žalovaná skla a okna převzala a měla je v držení, pak byla odpovědným subjektem a měla se o ně starat. Přitom věděla, že skla a okna nepatří jí (a není nezbytné, aby věděla, kdo byl vlastníkem skel a oken). Kdyby skla a okna vydala tomu, kdo jí je předal (úpadkyni), ke škodné události by nedošlo.
11/ Soudy zcela pominuly, že žalovaná přiznala, že skla a okna prodala v rozporu se zákonem a že přiznala způsobení škody, jestliže v podání z 15. června 2006 doznala, že nemovitosti prodala s movitými věcmi nezapsanými do konkursní podstaty, které nabyvatel nemovitostí zničil. Není přitom pravdou, že movité věci, které jsou předmětem řízení, sepsala žalovaná do konkursní podstaty následně (takto zapsala pouze polovinu skel a oken, za kterou zaplatila žalovaná do konkursní podstaty náhradu škody, ovšem ve výši, kterou si sama určila).
12/ Soudy se v rámci svého „hodnocení“ nezabývají věrohodností a pravdivostí tvrzení a výpovědi žalované a jí předložených důkazů, které buď „neměly souvislost“ nebo jejichž „nepravdivost“ dovolatel prokázal.
13/ Dovolatel nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že se o své vlastnictví nestaral, když žalobu na vydání věcí podal pod sp. zn. 10 C 137/2004.
14/ Odvolací soud se řádně nezabýval odvoláním dovolatele proti bodům II. a III. výroku rozsudku okresního soudu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání též oba vedlejší účastníci řízení (č. l. 433-440 a č. l. 464).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Vedlejší účastnice (V. S.) po podání dovolání zemřela (27. prosince 2010), což je bez ohledu na výsledek dědického řízení [jež ostatně bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. ledna 2012, č. j. 24 D 44/2011-109 (které nabylo právní moci téhož dne) jelikož zůstavitelka zanechala majetek nepatrné hodnoty, jenž byl vydán vypraviteli pohřbu], důvodem k zastavení řízení o jejím dovolání (§107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání vedlejšího účastníka (J. H.) Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou, která k němu nebyla oprávněna. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dále např. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/2007, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu.
Dovoláním žalobce se Nejvyšší soud nejprve zabýval v rovině jeho přípustnosti.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, brojí tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech II. a III. výroku (o nákladech řízení, včetně nákladů státu) a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel (ač posléze zastoupen advokátem) dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Posuzováno podle obsahu je dovolání především kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyšší soud se tudíž věcí zabýval především v rovině tohoto dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nezabývá se námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
K dovolacím námitkám činí Nejvyšší soud v rovině právního posouzení věci následující závěry:
a/ K odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu.
Podle ustanovení §6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“) [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Dle ustanovení §8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Z ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV plyne, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.
Ustanovení §18 ZK dále určuje, že soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou (odstavec 4). Součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem; požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem. Ocenění se provádí podle zvláštního předpisu (odstavec 5). Nelze-li soupis konkursní podstaty provést pro nedostatečnou součinnost úpadce (§17), je správce se souhlasem soudu oprávněn učinit prohlídku obydlí úpadce, pokud je obydlí používáno také pro podnikání; za tím účelem je oprávněn zjednat si do tohoto obydlí úpadce přístup. K tomuto úkonu je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněná. O prohlídce správce sepíše protokol (odstavec 6). Správce učiní opatření, aby v obydlí úpadce, popřípadě na jiném místě, kde má úpadce své věci umístěny, byly sepsány všechny věci. Úpadce je povinen umožnit správci přístup na všechna místa, kde má své věci umístěny. Správce přibere k úkonu vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. O prohlídce správce sepíše protokol (odstavec 7). Je-li obava, že by mohlo dojít k odstranění, poškození nebo zničení movitých věcí pojatých do soupisu, postará se správce o jejich vhodné zajištění (odstavec 8).
Podle ustanovení §19 odst. 1 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.
Dle ustanovení §27 odst. 6 ZKV nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možno prodat, může správce po schválení soudem vyloučit z podstaty. Věřitelský výbor s tím musí předem projevit souhlas.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (20. července 2001) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedoznala změn. Přitom úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání platí pro konkurs vedený na majetek úpadkyně až do skončení konkursního řízení (srov. §432 odst. 1 insolvenčního zákona i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §420 obč. zák. (jež od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, též nedoznalo změn), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. [R 88/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)].
2/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013, R 22/2014).
3/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).
4/ Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i R 22/2014).
5/ Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).
6/ Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a následného zpeněžení), povinnost postarat se o vhodné zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li obava, že by mohlo dojít k jejich odstranění, poškození nebo zničení (§18 odst. 8 ZKV), povinnost projednat vyloučení věci z podstaty (§19 odst. 2 ZKV), jakož i povinnost vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z podstaty (§27 odst. 6 ZKV) [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012].
Z hlediska posuzování předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. je dále literatura i rozhodovací praxe soudů ustálena v těchto závěrech:
K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil. Srov. v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008 (dále jen „Komentář“), str. 1063 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“).
1/ K porušení právní povinnosti.
Odvolací soud dovodil, že žalovaná porušila právní povinnost tím, že skla a okna nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně.
Tento úsudek je založen na skutkovém (v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nezpochybnitelném) závěru, že dovolatel žalovanou včas neupozornil, že je vlastníkem skel a oken. Povinnost sepsat tyto věci do konkursní podstaty úpadkyně měla mít žalovaná právě proto (jinak řečeno, správkyně konkursní podstaty, která nevěděla, že věci v držení úpadkyně jsou ve vlastnictví třetí osoby, měla - dle odvolacího soudu - povinnost sepsat tyto věci do konkursní podstaty úpadkyně).
Dovolatel v této souvislosti shledává v hodnocení soudů logický rozpor. Míní, že žalovaná buď byla informována o jeho vlastnickém právu (proto skla a okna nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně a nebyla povinna se o ně starat) [pak mu je ale měla vydat], anebo o jeho vlastnickém právu nevěděla a pak měla sepsat skla a okna do konkursní podstaty a starat se o ně (což neučinila) nebo je měla vydat úpadkyni.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že úsudek, na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná porušila právní povinnost, je v rozporu se závěry literatury (srov. opět Komentář, str. 1063) a judikatury (srov. opět R 33/2008 a R 103/2014) o objektivním charakteru prvních tří předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. Argumentace odvolacího soudu totiž staví na tom, že když žalovaná nevěděla, že skla a okna patří dovolateli, měla „povinnost“ je sepsat do konkursní podstaty úpadkyně (a tuto povinnost svou nečinností v dotčeném ohledu „porušila“). Jinak řečeno, odvolací soud potud vychází ze subjektivního stavu mysli žalované [z „její“ (ne)vědomosti o tom, komu skla a okna patřila], nikoli z „objektivního stavu věci“. Ještě jinak řečeno, jestliže movité věci, které nepatřily do konkursní podstaty úpadkyně, nesepsala žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně) do konkursní podstaty úpadkyně z chybných pohnutek (např. proto, že je nepokládala za samostatné věci v právním smyslu nebo proto, že je měla za bezcenné a nikoli proto, že náležejí třetí osobě), pak tím - poměřováno objektivním charakterem prvního předpokladu odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. - žádnou právní povinnost neporušila (kdo koná v souladu s právem, ač o tom neví, ten nekoná protiprávně).
Tato chyba v právním posouzení věci odvolacím soudem však pro dovolatele příznivý výsledek dovolacího řízení nezakládá [jde o chybu k tíži žalované (na úkor žalované), která ve sporu byla přesto úspěšná].
Platí sice, že právo nakládat s majetkem konkursní podstaty přechází na správce konkursní podstaty úpadce - v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a/ ZKV - (již) prohlášením konkursu na majetek úpadce (nikoli až soupisem) [srov. k tomu v judikatuře již body XVI. a XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011], to se ovšem týká jen majetku, který náleží do konkursní podstaty úpadce (jímž skla a okna v dané věci nebyla).
Žalovaná by tedy ohledně sporného majetku (skel a oken vlastněných dovolatelem) porušila (v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty úpadce) právní povinnost jen tehdy, kdyby se stala detentorem sporného majetku (zadržovala by jej) bez zřetele k tomu, že jej nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně.
Takový „obraz“ o skutkovém stavu věci se však ze skutkových zjištění soudů nepodává. Naopak odtud plyne, že poté, co žalovaná v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek úpadkyně (V. S.) sepsala dům (s pozemkem) do konkursní podstaty, nedošlo k žádné změně faktického stavu věci spočívajícího v tom, že hromada skel a oken nacházející se na pozemku u domu, tam ležela dále až do doby, než je vyhodil (po 20. únoru 2003) nový vlastník domu. Fabulace dovolatele, že věc (skla a okna) byla žalované předána do „faktické moci“, nemá oporu v právních předpisech ani ve skutkovém stavu, z nějž soudy vyšly pro účely právního posouzení věci.
2/ Ke vzniku škody.
O existenci (skutečné) škody na majetku dovolatele, představované (tvrzenou) hodnotou (výše škody verifikována nebyla) skel a oken v době jejich zničení, soudy nižších stupňů ani účastníci pochyb neměli.
3/ K příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že mezi porušením právní povinnosti a škodou musí existovat vztah příčiny a následku (kausální nexus).
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (R 33/2008).
Bez zřetele k tomu, že Nejvyšší soud výše uzavřel, že žalovaná neměla povinnost sepsat sporné věci do konkursní podstaty, lze s odvolacím soudem na základě ustálené judikatury souhlasit v tom, že mezi jednáním žalované při správě konkursní podstaty úpadkyně a událostí, která vedla ke vzniku škody na majetku dovolatele (zničení věcí nabyvatelem domu), není příčinná souvislost.
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Výtky, jež dovolatel snáší ke skutkovému stavu věci zjištěnému soudy nižších stupňů, lze z obsahového hlediska poměřovat prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o. s. ř. V podstatné části nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci, a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 828/2006, uveřejněný pod číslem 59/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z dovolacích námitek „skutkového charakteru“ lze zmínit především výhradu dovolatele, že okresní soud nevysvětlil, proč při formulaci závěru, že dovolatel neprokázal, že by žalovanou informoval o oknech 14. listopadu 2001, opomenul, respektive odmítl, svědeckou výpověď pozdějšího vedlejšího účastníka (J. H.). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ze spisu je patrno, že (tehdejší svědeckou) výpovědí J. H. se okresní soud zabýval jen v prvním (vyhovujícím) rozsudku ze dne 8. listopadu 2007 (vzal z ní za prokázáno vlastnické právo dovolatele k oknům a sklům). Ve druhém (zamítavém) rozsudku ze dne 30. března 2009 již okresní soud jen „pokračoval“ ve zjištěních a závěrech k otázkám, k nimž soustředil jeho pozornost odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 27. března 2008. Přitom je současně zjevné, že okresní soud skutkové (a následně i právní) závěry dále budoval na zjištěních formulovaných v prvním rozsudku (těch, jichž se netýkaly pokyny obsažené ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 27. března 2008). Jakkoli takový postup okresního soudu nebyl správný (srov. k tomu již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí), pro posouzení, zda jde (případně) o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží - v intencích §242 odst. 3 o. s. ř. - z úřední povinnosti) nebo o skutečnost naplňující existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jsou určující též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele).
Poměřováno těmito závěry nemají informace o tom, že žalovaná věděla o existenci skel a oken v roce 2001 a že byla vybízena k jejich soupisu do konkursní podstaty úpadkyně, žádný vliv na výsledek řízení, jestliže (jak rozebráno výše) nebyla osobou povinnou se o tento (objektivně správně nesepsaný) majetek starat.
Další „skutkové“ výhrady obsažené v dovolání jsou vesměs soustředěny k hodnocení důkazů (k výtkám, že soud hodnotil provedené důkazy jinak, než měl). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na základě těchto dovolacích výtek tedy závěr, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (že skutková zjištění soudu neměla podle obsahu spisu „v podstatné části“ oporu v provedeném dokazování), nelze přijmout.
Dovolání tak ani potud není důvodné.
Ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že:
a/ Řízení o dovolání vedlejší účastnice bylo zastaveno (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
b/ Dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
c/ Dovolání žalobce bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s ř.).
U žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu