ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4562.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4562/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Mgr. P. J. , 2) Mgr. H. I. a 3) F. Ch. , všem zastoupeným Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, o určení vlastnictví k akciím a o vydání akcií, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 5 Cmo 311/2013-1069, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.027 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 47 Cm 6/2006-919, zamítl žalobu o určení, že Mgr. L. K. byl ke dni svého úmrtí majitelem 50 ks listinných akcií na majitele o nominální hodnotě jedné akcie 10.000 Kč číslo 051-100 emitenta XIO.CZ a. s. (dále jen „sporné akcie“) [výrok I.], zamítl žalobu o vydání sporných akcií ve prospěch dědické podstaty po Mgr. L. K. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněné posouzení dobré víry prvního žalovaného při nabytí sporných akcií je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená [srov. v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3024/2013, usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2558/2013, či usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4126/2013; ústavní stížnosti podané proti označeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012, ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 440/2014, ze dne 11. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1400/14, a ze dne 18. září 2014, sp. zn. III. ÚS 2491/14 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu – na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu)].
V projednávané věci odvolací soud správně poukázal na §20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který výslovně určuje, že dobrá víra nabyvatele se v pochybnostech předpokládá. Úvahu odvolacího soudu, podle které ze skutečností tvrzených dovolatelkou nelze usuzovat na nedostatek dobré víry prvního žalovaného při nabytí sporných akcií, Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou neshledává; posouzení dobré víry prvního žalovaného při nabytí sporných akcií tudíž dovolání přípustným nečiní.
Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně neprovedly důkaz výslechem advokáta zastupujícího žalované, ačkoliv se „svědecká výpověď zástupce má týkat okolností právního jednání, při jejichž uskutečnění účastníka řízení prokazatelně nezastupoval“, přehlíží, že advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (srov. §21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Není tudíž podstatné, zda vystupoval jako zástupce při určitém právním úkonu.
Nehledě k tomu nelze pominout, že z důvodů popsaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, by výpověď advokáta mohla být jen stěží stěžejním důkazem prokazujícím nedostatek dobré víry prvního žalovaného při nabytí akcií.
Jelikož závěr o neprokázání nedostatku dobré víry prvního žalovaného při nabývání sporných akcií obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné ani pro posouzení otázky pasivní věcné legitimace (resp. závěru, podle něhož žalobě o určení nelze vyhovět i proto, že nesměřuje proti Ing. K., který ke dni úmrtí L. K. vystupoval jako vlastník sporných akcií).
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr, podle něhož v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., je taktéž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014, anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. IV. ÚS 397/05.
Z toho, že žalobkyně v řízení vystupuje jako správkyně dědictví, ani z množství sporů jí vedených nelze dovozovat, že je nespravedlivé, aby žalovaní, kteří důvodně hájili svá ohrožená práva, obdrželi náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložili.
Konečně vytýkané vady řízení nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavují tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu