ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4807.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4807/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Miroslavy Šafránkové, MBA, MSc. , se sídlem v Praze 5, Bellušova 1846, PSČ 155 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Ray Net Local a. s., proti žalovanému Prologin s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Moulíkova 3285/1a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25776274, zastoupenému JUDr. Luďkem Lisse, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, za účasti PFA Group, s. r. o. , se sídlem v Kamenici - Ládví, Letohradská 177, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 64940501, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Boleslavova 901/7, PSČ 709 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 122 Cm 4/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ray Net Local a. s. , se sídlem ve Starém Sedle 288, PSČ 357 46, identifikační číslo osoby 26366703, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 4239/2008, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 15 Cmo 250/2009-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. srpna 2009, č. j. 122 Cm 4/2009-50, určil Krajský soud v Plzni (dále jen „ insolvenční soud “) v řízení o žalobě Karla Macourka (jako insolvenčního správce dlužníka Ray Net Local a. s.) směřující vůči žalovanému Prologin s. r. o. (od 28. července 2009 za účasti PFA Group, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce) tak, že určil, že pohledávka žalovaného, přihlášená jako vykonatelná ve výši 12.960.006,50 Kč do insolvenčního řízení dlužníka, neexistuje (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku) a o soudním poplatku ze žaloby (bod IV. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (jenž jako s žalobkyní již jednal s novou insolvenční správkyní dlužníka Miroslavou Šafránkovou, MBA, MSc.) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok) a že vedlejší účastník je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 42.784 Kč (třetí výrok)
Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal vedlejší účastník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí a uloží žalovanému zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, bylo podáno osobou, která k němu není oprávněna. Proto je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 a §218 písm. b/ o. s. ř. Srov. k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/2007 ( které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení mezi vedlejším účastníkem a žalovaným, může být přípustné (jen) podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je ovšem obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci co do třetího výroku), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku o nákladech řízení (třetí výrok napadeného rozhodnutí), se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává (dovolání ani v dalších svých částech nijak nekonkretizuje, od které své předchozí judikatury na téma rozhodování o nákladech řízení by se měl Nejvyšší soud podle dovolatele odchýlit, ani nekonkretizuje judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by (podle dovolatelova mínění) mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu