ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5043.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5043/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, za účasti Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398, družstva , se sídlem v Praze 4, Božetická 3398, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 62410873, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, PSČ 140 00, o určení členství v družstvu a práva nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 171/2012, o dovolání Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398/4, družstva, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 386/2013-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398, družstva (dále jen „družstvo“), potvrdil usnesení ze dne 29. dubna 2013, č. j. 74 Cm 171/2012-25, kterým Městský soud v Praze určil, že navrhovatelka je členkou družstva a nájemkyní ve výroku specifikovaného bytu a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a nařídil soudu prvního stupně, aby doplnil své rozhodnutí výrokem o poplatkové povinnosti družstva z návrhu na zahájení řízení (třetí výrok).
Soud prvního stupně doplnil své rozhodnutí usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 74 Cm 171/2012-61.
Dovolání družstva proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a druhým a třetím výrokem usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti se dovolací soud proto nezabýval.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelka má naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení svého členství v družstvu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že tvrdí-li navrhovatel, že je členem družstva, má za situace, kdy s ním družstvo jako se svým členem nejedná, naléhavý právní zájem na určení svého členství v družstvu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012, jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách, a judikaturu v něm citovanou).
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1737/2013, se podává závěr, podle něhož členství v družstvu může zaniknout jen způsobem stanoveným zákonem (srov. i §229 až §232 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Dovolání tudíž nemůže činit přípustným otázka možnosti konkludentního zániku členství „uznáním“, že navrhovatelka není členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu, učiněným prostřednictvím „vrácení bytu“ (a to tím spíše, předala-li navrhovatelka byt zpět družstvu na základě pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v řízení o vyklizení bytu, jak se podává z obsahu spisu).
Namítá-li dovolatel nově, že předmětný byt byl v roce 2007 přidělen jinému členovi družstva, a proto „nemůže docházet zpětně k postihu třetích osob soudními rozhodnutími“, nelze přehlédnout, že tuto výhradu poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení. V dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.); uvedené tvrzení je tudíž nepřípustnou novotou a dovolací soud se jím nemohl zabývat.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne i závěr, podle něhož se právnická osoba může stát členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, a judikaturu v něm uvedenou). Stejně tak se z ní podává, že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva, přechází členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 316/2008, uveřejněný pod číslem 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2011“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněné pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2011“)].
Jak dále vyplývá z R 92/2011, na uvedených závěrech ničeho nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem (§30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek.
Opírá-li dovolatel svůj opačný názor o nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 118/2000, přehlíží, že závěry učiněné v citovaném rozhodnutí se týkaly právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu, účinné do 31. prosince 1991 (opět viz R 9/2011 a shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3810/2014), a ve vztahu k právu nájmu bytu je má za nepřiléhavé i Ústavní soud (za mnohá rozhodnutí srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 715/12, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Z již zmíněného usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013 se dále podává, že na tom, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 obč. zák.), nemůže ničeho změnit ani případné ujednání stanov bytového družstva omezující okruh jeho členů pouze na fyzické osoby. Je tomu tak proto, že ujednáním stanov družstva nelze vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona, příp. učinit kogentní ustanovení zákona obsoletním. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neřešil, že stát bude s družstevním bytem obchodovat, a že se nezabýval otázkami, „zda bude stát povinen platit nájemné z bytu a úhrady za služby a z jakých zdrojů“, „zda stát bude mít povinnost byt řádně užívat k bydlení, nemá-li potřebu bydlení“, „zda státu může být nájem bytu vypovězen, např. z důvodů neplacení nájemného, neužívání bytu k bydlení, nebo z důvodů dvou či více bytů, resp. s následným výkonem rozhodnutí vyklizení bytu“, přehlíží, že uvedené skutečnosti nejsou pro rozhodnutí v projednávané věci nikterak rozhodné.
Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani námitka, podle níž odvolací soud pochybil, když nezohlednil, že v roce 2007, kdy navrhovatelka družstevní byt předala zpět družstvu, zastávala soudní praxe názor, že stát nemůže být členem bytového družstva a nájemcem bytu, a má tak v případě odúmrti nárok toliko na vypořádací podíl.
Judikatura Nejvyššího soudu slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (k sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu srov. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů); názor, že dovolatel má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008, či opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu