ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5140.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5140/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci umoření směnky, vystavené společností POLYFORM LIBEREC a. s. dne 9. srpna 1995, na částku 330.000.000,- Kč, za účasti 1) navrhovatelky AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, a 2) J. R. , zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 521/4, PSČ 120 00, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 U 6/2010, o dovolání J. R. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 34 U 6/2010-103, ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2014, č. j. 34 U 6/2010-130, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014, č. j. 24 Co 236/2013-140, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 34 U 6/2010-103, ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2014, č. j. 34 U 6/2010-130, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014, č. j. 24 Co 236/2013-140, se odmítá .
III. Dovolatel je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2014, č. j. 24 Co 236/2013-140, k odvolání J. R. potvrdil usnesení ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 34 U 6/2010-103, ve znění (opravného) usnesení ze dne 16. dubna 2014, č. j. 34 U 6/2010-130, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 prohlásil za umořenou vlastní směnku vystavenou společností POLYFORM LIBEREC a. s. v Praze dne 9. srpna 1995 nikoli na řad INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. splatnou v Praze dne 6. dubna 1999 znějící na směnečnou sumu 330.000.000,- Kč, avalovanou J. R. s doložkou bez protestu.
Proti výše označeným usnesením soudů obou stupňů podal J. R. dovolání, maje za to, že je – v souladu s poučením soudu odvolacího − přípustné za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); „v tomto případě dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, když dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení, a to jde-li o řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce k podání návrhu na umoření směnky, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Navrhovatelka ve vyjádřeních k dovolání ze dne 4. prosince 2014 a 17. prosince 2014 navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout, respektive jako trpící vadami odmítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 4/2014“ (které je − stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu − dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014 nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak’, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ‚dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak’, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
K tomu srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
Příslušná pasáž dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání J. R. Nejvyšší soud odmítl a navrhovatelce vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. prosince 2014), která podle ustanovení §7 bodu 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 10.000,- Kč) 1.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 2.178,- Kč. Naopak účelně vynaloženými neshledává Nejvyšší soud náklady spojené s vyjádřením k dovolání ze dne 4. prosince 2014; argumentace v něm obsažená se totiž míjí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu