ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.10.2013.1
KSOS 38 INS 4422/2010
38 ICm 917/2010
sp. zn. 29 ICdo 10/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s ., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi , se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, PSČ 787 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice A. L., zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01 o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 917/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. L. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 4422/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 38 ICm 917/2010, 12 VSOL 74/2012-105 (KSOS 38 INS 4422/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 38 ICm 917/2010, 12 VSOL 74/2012-105 (KSOS 38 INS 4422/2010), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 38 ICm 917/2010-56, určil Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“), že pohledávka žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.), přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice A. L. přihláškou pohledávky číslo P2, je po právu i ve výši 39.778,30 Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel s dlužnicí dne 22. ledna 2008 smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), podle které se zavázal poskytnout dlužnici částku 34.000 Kč, kterou se dlužnice zavázala splácet s příslušenstvím v 36 měsíčních splátkách po 2.010 Kč; celkem tak měla dlužnice zaplatit 72.360 Kč. V podrobnostech smlouva odkazovala na „smluvní ujednání Smlouvy o revolvingovém úvěru“ (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“), obsažené na druhé straně úvěrové smlouvy.
2/ Podle článku 18. všeobecných obchodních podmínek strany sjednaly rozhodčí doložku, podle které pravomoc k řešení veškerých sporů o nárocích, které přímo nebo odvozeně vznikly z uzavřené smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodce, který měl spor rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení.
3/ Podle článku 6. všeobecných obchodních podmínek dlužnice potvrzuje, že v den podpisu úvěrové smlouvy vystavila blankosměnku bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti s doložkou „bez protestu“. V případě prodlení dlužnice byl žalobce oprávněn do směnky doplnit směnečnou sumu nepřesahující celkovou dlužnou částku, včetně všech smluvních pokut a příslušenství přirostlého ke dni vyplnění směnky.
4/ Podle směnky vystavené dlužnicí dne 22. ledna 2008 se dlužnice zavazuje zaplatit za směnku na řad žalobce dne 22. června 2009 částku 83.736 Kč.
5/ Rozhodčím nálezem ze dne 17. září 2009, č. j. Va 26-320/2009-8 (dále jen „rozhodčí nález“), uložila JUDr. Eva Vaňková (dále jen „E. V.“) [rozhodce] dlužnici zaplatit žalobci směnečný peníz 83.736 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč (bod II. výroku). Podle odůvodnění rozhodčího nálezu shledal rozhodce svoji pravomoc k projednání sporu z úvěrové smlouvy a přiznaná směnečná suma (83.736 Kč) se skládá z dlužných úvěrových splátek ve výši 46.230 Kč, z penalizačních faktur ve výši 1.326 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 36.180 Kč, odpovídající 50 % výše úvěru. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 1. října 2009.
6/ Usnesením ze dne 25. května 2010, č. j. KSOS 38 INS 4422/2010-A5, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice, povolil oddlužení dlužnice a žalovaného ustanovil insolvenčním správcem dlužnice.
7/ Žalobce dne 9. června 2010 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice vykonatelnou pohledávku v celkové výši 89.961 Kč, sestávající z nedoplatku na směnečné sumě ve výši 83.736 Kč, na směnečném úroku ve výši 4.625 Kč a na nákladech rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč.
8/ Žalovaný zařadil pohledávku žalobce do seznamu přihlášených pohledávek jako nevykonatelnou a na přezkumném jednání dne 16. července 2010 ji popřel v částce 39.778,30 Kč. Popěrný úkon zdůvodnil tak, že popřená část směnečné sumy odpovídá:
- smluvní pokutě z úvěrové smlouvy (36.180 Kč), když úvěrovou smlouvu považuje v části týkající se smluvní pokuty za částečně neplatnou,
- části směnečných úroků připadajících na popřenou část směnečné sumy (1.998,30 Kč),
- nákladům rozhodčího řízení (1.600 Kč).
9/ Dlužnice pohledávku uznala.
10/ Žalovaný vyrozuměl žalobce o popření pohledávky výzvou ze dne 22. července 2010, doručenou dne 26. července 2010 a poučil ho o právu uplatnit popřenou pohledávku u soudu.
Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že žalobce uzavřel s dlužnicí úvěrovou smlouvu, podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“ (včetně §262 odst. 4), §51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Úvěrová smlouva (totiž) obsahuje podstatné náležitosti uvedeného smluvního typu, tedy závazek žalobce jako věřitele poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužnice poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Smlouvu uzavřela fyzická osoba (dlužnice), která při uzavření smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti, s podnikatelem (věřitelem), jenž poskytuje úvěry v rámci své podnikatelské činnosti. Spotřebitelský charakter smlouvy vyplývá již z toho, že dlužnice nebyla podnikatelkou, je ve smlouvě označena rodným číslem a smlouva obsahuje údaj o RPSN (roční procentní sazba nákladů - dále jen „RPSN“), charakteristický pro spotřebitelské úvěry.
Rozhodčí doložka sjednaná v úvěrové smlouvě se vztahuje také na projednání sporů ze zajišťovací směnky.
Argument žalobce, že incidenční žalobu měl podat žalovaný (jelikož jde o vykonatelnou pohledávku), není správný. Pro posouzení toho, kdo má podat žalobu, je rozhodující výsledek přezkumného jednání o pohledávce. Žaloba pak byla podána včas, oprávněnou osobou a okruh účastníků sporu odpovídá ustanovení §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ve znění účinném do 29. února 2012, pro věc rozhodném), je postaven na principu, že neplatnost rozhodčího nálezu nelze napadnout kdykoliv za jakékoliv situace, ale nález musí být „odklizen“ pouze ve speciálním řízení podle §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.
Česká národní úprava obecně neumožňuje soudu v řízení o výkon rozhodčího nálezu přezkoumávat pravomocný rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Nelze tedy dovodit (pokračoval insolvenční soud), že je možné posoudit platnost rozhodčí doložky v obdobných řízeních. Popřená pohledávka je tedy pohledávkou vykonatelnou a byla přiznána žalobci vykonatelným rozhodčím nálezem, který má účinky vykonatelného soudního rozhodnutí (§28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).
Z toho, že rozhodce vyhověl rozhodčí žalobě, vyplývá, že dohodu o smluvní pokutě posoudil jako platnou, a proto tento právní závěr nelze přezkoumávat v incidenčním řízení, což platí také pro úroky připadající na popřenou část pohledávky (§199 odst. 2 insolvenčního zákona).
Skutečnost, že na rozhodčí nález je třeba v kontextu výše uvedených právních závěrů nahlížet jako na platný, s účinky soudního rozhodnutí, je dále sama o sobě důvodem pro uznání pravosti přihlášených nákladů rozhodčího řízení, jež mají základ v procesním právu a právním titulem jejich vzniku je právě posuzovaný rozhodčí nález.
Přestože právní závěry uvedené výše jsou dostačující pro vyhovění žalobě, posoudil insolvenční soud také dohodu o smluvní pokutě a ve shodě s žalovaným nemá pochybnosti o tom, že takto „sjednaná“ smluvní pokuta zcela postrádá svou zákonnou funkci (preventivní, uhrazovací a sankční) a zejména s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti, včetně výše reálně očekávatelných možných škod žalobce, ji shledal pro dlužnici výrazně nepřiměřenou a pro rozpor s dobrými mravy neplatnou podle §39 obč. zák. i podle §56 obč. zák. Znovu však zdůraznil, že vzhledem k vykonatelnosti pohledávky a marnému uplynutí lhůty k podání žaloby na zrušení rozhodčí nálezu již žalovaný nebyl oprávněn popřít pohledávku žalobce z důvodu neplatnosti sjednané smluvní pokuty (podle §199 odst. 2 insolvenčního zákona).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel dále z toho, že:
1/ Žalobce jako důvod vzniku pohledávky přihlášené co do jistiny částkou 83.736 Kč uvedl nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky z úvěrové smlouvy, s tím, že vykonatelná je dle rozhodčího nálezu částka 89.961 Kč, celková výše pohledávky činí 89.961 Kč a pohledávka je od 22. června 2009 splatná v částce 83.736 Kč a od 4. října 2009 v částce 1.600 Kč.
2/ Podle rozhodčí doložky v úvěrové smlouvě byli jako rozhodci určeni E. V. a Mgr. Marek Landsmann (dále jen „M. L.“).
Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že:
1/ Ani po doplnění dokazování nemá důvodu odchýlit se od skutkového stavu věci zjištěného insolvenčním soudem.
2/ Je nutno korigovat názor žalovaného, že žalobce přihlásil pohledávku z právního důvodu spočívajícího v dohodě o smluvní pokutě, kdežto rozhodce ji přiznal z titulu směnečného závazku a platností dohody o smluvní pokutě se nezabýval. Z přihlášky žalobcovy pohledávky totiž plyne, že ten nejpozději do skončení přezkumného jednání uplatnil jako důvod vzniku popřené pohledávky (nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky z úvěrové smlouvy) stejné skutečnosti, které tvrdí v žalobě (§198 odst. 2 insolvenčního zákona).
3/ Žaloba je včasná (§198 odst. 1 insolvenčního zákona).
4/ Odvolací soud sdílí názor insolvenčního soudu, že pro věřitele je rozhodující výsledek přezkumného jednání, na kterém byla přihlášena pohledávka přezkoumána a popřena.
5/ Spory ze spotřebitelských smluv (včetně úvěrových smluv) lze rozhodovat v rozhodčím řízení.
6/ Zákon nevylučuje rozhodovat v rozhodčím řízení ani spory o směnečných nárocích, vyplývá-li to z rozhodčí doložky; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2012, pod číslem 87).
7/ U pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení je přitom zásadní, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem (rozhodčím soudem), který byl oprávněn spor rozhodnout. Byl-li rozhodčí nález vydán takovým rozhodcem, opírá se přihlášená pohledávka o vykonatelný titul. Pro účely určovacího sporu jde o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány úpravou obsaženou v ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona. V opačném případě je třeba pohlížet na pohledávku jako na nevykonatelnou (při jejímž popření se neuplatní omezení popěrných důvodů).
8/ V dané věci byla založena pravomoc rozhodce E. V. (i ve sporu o nároky z blankosměnky) úvěrovou smlouvou, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky, včetně rozhodčí doložky. Rozhodčí nález tak je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto se v tomto sporu o určení vykonatelné pohledávky nelze zabývat námitkami jiného právního posouzení věci, jež žalovanému nepříslušejí.
9/ Posouzení platnosti rozhodčí smlouvy, stejně jako posuzování platnosti úvěrové smlouvy v některých částech (o smluvní pokutě a smluvené odměně), je právní kvalifikací a tudíž nepřijatelným důvodem popření. Námitka neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. je právním hodnocením a podle §199 odst. 2 insolvenčního zákona žalovanému nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že se vyhnul právní otázce, zda předmětná rozhodčí doložka je platná a jaké právní důsledky zakládá její případná neplatnost. Lze proto dovodit, že se odvolací soud ztotožnil s právními názory insolvenčního soudu (jenž dovodil, že ani neplatnost rozhodčí doložky nečiní pohledávku nevykonatelnou). S názory obou soudů pak dovolatel nesouhlasí z následujících důvodů:
Bez platné rozhodčí doložky (rozhodčí smlouvy) nemůže platně a účinně proběhnout rozhodčí řízení. Absolutní neplatnost rozhodčí doložky nemůže být konvalidována tím, že na jejím základě bylo vedeno rozhodčí řízení, ve kterém zůstala žalovaná strana pasivní a nereagovala na „výzvy rozhodce“ (který rozhodcem ve skutečnosti nebyl), ani na doručení „rozhodčího nálezu“ (který ve skutečnosti nebyl rozhodčím nálezem). Ke konvalidaci neplatného právního úkonu může dojít pouze tehdy, odpadne-li vada právního úkonu zakládající neplatnost. O tuto situaci nejde.
Rozhodčí řízení vedené na základě neplatné rozhodčí doložky je tedy vedeno svévolně, osobou, která k tomu nemá pravomoc. Celé takové „rozhodčí řízení“ (jakož i jeho výsledek -„rozhodčí nález“) je nicotné, neexistující a nemůže mít žádné právní účinky.
Na tom nic nemění ani ustanovení zákona o rozhodčím řízení umožňující zrušení rozhodčího nálezu (či jeho nevydání) z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, neboť tímto způsobem je pouze formálně odstraňován potenciální exekuční titul a nastolena právní jistota, že napadený rozhodčí nález nemá žádné právní účinky. Právní názor, že jiným způsobem než postupem podle §31 zákona o rozhodčím řízení není možné odklidit neplatný či nicotný rozhodčí nález, má dovolatel za nepřijatelný.
Dovolatel míní, že to může učinit v rámci řešení předběžné otázky jakýkoli orgán, u kterého je vedeno řízení, v němž je takový „rozhodčí nález“ uplatněn, a to tak, že aniž by tento rozhodčí nález formálně zrušoval, přistoupí k němu jako k neexistujícímu paaktu a při rozhodování k němu nebude přihlížet.
Odvolací soud nezvážil, že rozhodčí řízení vstupuje do ústavní pravomoci soudu vést sporné řízení a rozhodovat v něm, takže nelze připustit, aby tento odklon státní pravomoci řešit spory mezi občany a jinými právními subjekty mohl přejít na soukromý subjekt neplatným právním úkonem. Shodný právní názor zastává Vrchní soud v Olomouci například v rozsudku ze dne 22. listopadu 2012, č. j. (správně „sen. zn.“) 11 VSOL 51/2012.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když v intencích ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona zdůrazňuje, že otázka souladu s dobrými mravy i otázka platnosti smlouvy je právním posouzením věci. I když rozhodce v odůvodnění rozhodčího nálezu výslovně neuvedl, že smluvní pokuta je v souladu s dobrými mravy, neznamená to, že tuto otázku neposuzoval.
Výhrada, že je neplatná rozhodčí doložka, na jejímž podkladě se konalo rozhodčí řízení, v němž byl vydán rozhodčí nález, nemá význam. Jak opakovaně vyložil Nejvyšší soud např. ve věcech sp. zn. 20 Cdo 168/2005 (jde o usnesení ze dne 22. září 2005), 20 Cdo 2857/2006 (jde o usnesení ze dne 30. října 2008), 20 Cdo 1854/2010 (jde o usnesení ze dne 24. srpna 2011), 20 Cdo 1923/2011 (jde o usnesení ze dne 30. června 2011), 20 Cdo 2889/2011 (jde o usnesení ze dne 10. října 2011) a 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2010, dále jen „R 83/2011“), je-li uzavřená rozhodčí smlouva neplatná z některého ze zákonem stanovených důvodů, pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a povinný může neplatnost rozhodčí doložky po vydání rozhodčího nálezu účinně uplatnit jedině v řízení o jeho zrušení podle §31 zákona o rozhodčím řízení.
Žalobce dále poukazuje na to, že rozhodčí doložky v jeho smlouvách měl za platné Nejvyšší soud (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1130/2011), Ústavní soud (v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 2457/11) i Vrchní soud v Praze (v řadě rozsudků, jež ve vyjádření označil).
Dále se žalobce obecně vyjadřuje k platnosti rozhodčí doložky (ve vazbě na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách - dále též jen „směrnice 93/13“ a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie), přičemž uzavírá, že v daném případě rozhodčí doložka garantovala férový proces.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání v dané věci přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v posouzení otázek dovoláním předestřených v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Těžiště právního posouzení věci (co do dovoláním otevřených otázek) se týká článku 18 všeobecných obchodních podmínek v tomto znění (včetně nadpisu):
„18. Rozhodčí doložka:
18.1. Smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nárocích, které přímo nebo odvozeně vznikly z uzavřené smlouvy nebo v návaznosti na ni, má dle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení, samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou:
- E. V., advokátka (…),
- M. L., advokát (…).
Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“.
Rozhodnutí o úpadku dlužnice bylo vydáno již 25. května 2010, takže proces přezkoumání žalobcovy pohledávky se řídí (vzhledem k článku II bodu 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb.) ustanoveními insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.); srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení §198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle §199 (odstavec 3).
Dle ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami souvisejícími s platností rozhodčích doložek obsažených v adhezních smlouvách a s posuzováním pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice 93/13), přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (R 83/2011).
3/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky) by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“, se Nejvyšší soud odklání pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 92/2013“).
4/ Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle §56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 93/2013“).
5/ Soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013).
6/ Rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).
V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikatorní závěry promítají následovně:
1/ Ve světle závěrů plynoucích z R 92/2013 [jež mají (jako vzešlé z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) bez dalšího přednost před případnými odlišnými (rozsudkem velkého senátu překonanými) názory tříčlenných senátů Nejvyššího soudu] je nepřiléhavý úsudek odvolacího soudu, že platnost rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) nelze zkoumat (byl-li podle ní vydán vykonatelný a pravomocný rozhodčí nález) pro účely posouzení, zda rozhodčí nález je (ve vazbě na přípustný rozsah popření) pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona [srov. názor odvolacího soudu, podle kterého posouzení platnosti rozhodčí smlouvy (…) je právní kvalifikací a tudíž nepřijatelným důvodem popření].
2/ Z R 92/2013 se naopak podává, že obecně vzato lze rozhodčímu nálezu, který již nelze přezkoumat podle §27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle §27 zákona o rozhodčím řízení, upřít účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu §28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení v důsledku specifických důvodů absolutní neplatnosti rozhodčí doložky (dle §39 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle §31 zákona o rozhodčím řízení. Rozhodce (totiž) nemá pravomoc vydat rozhodčí nález, neuskutečnil-li se jeho výběr (nastavený rozhodčí doložkou) podle transparentních pravidel. Jestliže rozhodčí nález (podle rozhodčí doložky neplatné z těchto důvodů) přesto vydá, jde o rozhodčí nález, jenž ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona nelze mít za pravomocné rozhodnutím příslušného orgánu. Poukaz žalobce (ve vyjádření k dovolání) na rozhodnutí tříčlenných senátů Nejvyššího soudu vydaná před 10. červencem 2013 (kdy bylo přijato R 92/2013), význam nemá.
Již na tomto základě lze mít podané dovolání za opodstatněné. K vlastnímu zhodnocení toho, zda rozhodčí doložka obsažená v úvěrové smlouvě (v článku 18. všeobecných obchodních podmínek), vede k transparentnímu výběru rozhodce pro danou věc, Nejvyšší soud poukazuje na závěr, který přijal v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. Šlo přitom o věc stejného věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka. Nejvyšší soud tam uzavřel, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne. K rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012 [opět v řízení, jehož účastníkem byl (jako žalovaný v incidenčním sporu) i žalobce v této věci], v rozsudku ze dne 9. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, v usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, v rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012 [opět v řízení, jehož účastníkem byl (jako žalovaný v incidenčním sporu) i žalobce v této věci].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí, jež judikatuře vzešlé z R 92/2013 odporuje, zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu