ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1180.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1180/2015 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání, které podal obviněný JUDr. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 143/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 197/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 T 197/2013 , byl obviněný JUDr. P. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za to byl podle §248 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, 2 trestního zákona, §50 odst. 1 trestního zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Z. B., bytem J., B., škodu ve výši 2.900.000,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ročně od 22. 3. 2014 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený Z. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 143/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citovaná rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že byl uznán vinným podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, ačkoliv měla být otázka jeho viny posuzována podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003. Dále uvedl, že v řízení nebylo doloženo, že by si svěřené finanční prostředky přisvojil, nebo to měl v úmyslu. Soudy zcela nedostatečně posuzovaly občanskoprávní základ věci. Bylo jasně prokázáno, že předmětné finanční prostředky mu byly svěřeny panem T. R., který se podvodně vydával za svého příbuzného Z. B. Podle obviněného je vyloučeno, aby mu T. R. mohl právně platně svěřit finanční prostředky, jejichž nebyl vlastníkem. Jednalo se pouze o zdánlivý právní úkon, se kterým není možné spojit žádné právní následky. Obviněný dále namítl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno předčasně, jelikož nebyl žádným způsobem zjištěn ani doložen úmysl spáchat trestný čin. V usnesení o zahájení trestního stíhání se navíc policejní orgán subjektivní stránkou vůbec nezabývá, proto bylo takové usnesení vydáno v naprostém rozporu se zákonem a mělo být dávno zrušeno. V jeho věci dále nebylo přihlédnuto k principu ultima ratio, k čemuž obviněný odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 558/01, I. ÚS 180/03 a IV. ÚS 469/02. O jeho subjektivním postoji k celé věci dále vypovídá i skutečnost, že to byl právě on, kdo se vlastní iniciativou zasloužil o provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch Z. B., když reagoval na výzvu katastrálního úřadu k odstranění nedostatků návrhu na vklad. Obviněný rovněž namítl, že způsob, jímž byl skutek popsán, nevyjadřuje skutkové okolnosti, které by odpovídaly zákonným znakům trestného činu. K tomu rozvedl svoji verzi skutkového děje, podle níž s finančními prostředky naložil podle ústní domluvy a uděleného předchozího písemného souhlasu smluvních stran. Takový skutek však není totožný se skutkem, pro nějž vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání. Podle obviněného také nemohl být poškozen pan Z. B., ale poškozeným bylo nanejvýš družstvo HLUBINA, chemické výrobní družstvo v Brně. Závěrem obviněný namítl, že soud prvního stupně se ani v nejmenším nezabýval hodnocením, zda je předseda senátu Mgr. Martin Vrbík objektivně nestranný a nepodjatý, když na něj podal obviněný trestní oznámení a v řízení opakovaně porušoval právní předpisy. O jeho odvolání navíc rozhodoval krajský soud v době, kdy soudce Mgr. Martin Vrbík již byl pracovně zařazen na Krajský soud v Brně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 T 197/2013, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 143/2015, a sám jej podle §226 písm. a) trestního řádu obžaloby zprostil, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný námitku o nesprávném užití trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2019 nijak blíže nezdůvodnil. Pokud obviněný dále namítl, že mu předmětná věc byla svěřena jinou osobou než vlastníkem, odkázal státní zástupce na to, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěří, byla jejím vlastníkem. Námitky proti vadám usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídají podle státního zástupce uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku vztahující se k principu ultima ratio, když čin obviněného nemá žádné natolik výjimečné znaky, jimiž by se podstatně lišil od obdobných jednání jiných pachatelů, kteří se dopouštějí trestných činů zpronevěry, a obviněný ani takové zvláštnosti v dovolání nespecifikoval. Pokud dovolatel namítá, že sám doplnil návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, není patrné, jaký význam by to mohlo mít ve vztahu k přivlastnění si kupní ceny. Nejasný a vnitřně rozporný je i výklad dovolatele o totožnosti skutku. Jestliže obviněný dále hovořil o důvodech vyloučení soudce nalézacího soudu, resp. všech soudců odvolacího soudu, jde o námitky neopodstatněné a navíc dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný JUDr. P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace byla z převážné části založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To se týká tvrzení obviněného, že byl T. R. uveden v omyl, když se vydával za Z. B., i jeho tvrzení, že se svěřenými prostředky naložil podle ústní domluvy a uděleného předchozího písemného souhlasu smluvních stran. Nejvyšší soud k tomu dodává, že podle skutkových zjištění to byl právě obviněný, kdo s T. R. domluvil, že se bude vydávat za Z. B. Proto nelze přijmout ani teoretické úvahy dovolatele, že by se při svěření peněz jednalo o zdánlivý právní úkon, se kterým není možné spojit žádné právní následky. Ve vztahu k listině (údajnému čestnému prohlášení J. V. a J. K. o udělení souhlasu s dispozicí se svěřenými peněžními prostředky) předložené obviněným odvolacímu soudu lze poukázat na závěry znaleckého posudku JUDr. Mgr. Bc. Kamila Pospíšila, podle nichž nejsou na inkriminovaném prohlášení vlastnoruční podpisy uvedených osob. S deklarovaným důvodem dovolání se míjela i námitka existence důvodů pro vyloučení předsedy senátu nalézacího soudu z projednávání této věci. Nad rámec přezkumné činnosti Nejvyšší soud konstatuje, že daný soudce se nedopustil žádného opakovaného porušování právních předpisů a trestní oznámení, které na něj obviněný podal, bylo zcela nepodložené. Trestní oznámení podané na osobu soudce přitom nemůže být samo o sobě důvodem k podjatosti soudce. Dovedeno ad absurdum, mohl by každý účastník řízení formou „udání“ dosáhnout vyloučení soudce a tím i okolnosti, že by v řízení nerozhodoval zákonný soudce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 325/06).
Pokud jde o námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, pak ani těm nebylo možné přiznat opodstatněnost. Toliko ve stručnosti lze uvést, že skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (srov. R 67/1954). Nelze souhlasit s dovolatelem, že by ve skutkové větě nebyl dostatečně vyjádřen jeho úmysl či nebyly rozhodné okolnosti žádným způsobem zjišťovány. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu je výsledkem právního hodnocení zjištěných skutečností. Přímý úmysl obviněného spáchat trestný čin [§4 písm. a) trestního zákona] byl v průběhu dokazování jednoznačně prokázán a vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu a osobě pachatele lze ze skutkové věty a odůvodnění odsuzujícího rozsudku dovodit intelektuální i volní složku zavinění. Soudy také rozhodně nepostupovaly v rozporu s principem ultima ratio, když ve věci nejde o žádný méně závažný trestný čin a není namístě úvaha, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (nehledě na to, že související dovolací argumentace vycházela z poněkud odlišných skutkových východisek, než které právně hodnotily soudy v předchozím řízení).
Konečně za řádně uplatněnou nemohla být považována námitka dovolatele, že byl uznán vinným podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, ačkoliv měla být otázka jeho viny posuzována podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003. Dovolatel tuto námitku nepodpořil vůbec žádnou argumentací, a není tak zřejmé, vůči jakému nesprávnému hmotně právnímu posouzení se obviněný vymezoval. Obecně platí, že rozsah a důvody dovolání (srov. §265f trestního řádu) musí být obsahově vymezeny konkrétními námitkami či výhradami, které dovolatel uplatňuje proti napadenému rozhodnutí. To souvisí s omezeným rozsahem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (srov. §265i odst. 3 trestního řádu), kdy je v rámci přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí nebo jeho části Nejvyšší soud limitován též důvody uvedenými v dovolání, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí. Jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží, i kdyby snad vyšly jinak najevo. V případě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pak nestačí rozsah dovolání vymezit prostým konstatováním, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku či jiným hmotněprávním posouzením, ale (s ohledem na to, že právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení se rozpadá na celou řadu aspektů vyjádřitelných odkazem na konkrétní ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákoníku či konkrétní ustanovení jiného hmotněprávního předpisu) je třeba brojit proti subsumpci jednání pachatele pod určité ustanovení trestního zákoníku (nebo hmotněprávní ustanovení jiného právního předpisu), čímž právě dovolatel vymezuje rozsah svého dovolání. Bylo by v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení, pokud by dovolací soud chybějící obsah dovolání konstruoval, ačkoli by pro to odůvodnění dovolání neskýtalo žádnou oporu. Poznámka státního zástupce nad rámec relevantního vyjádření k dovolání obviněného na tom nemůže nic změnit (nehledě na přiléhavost právních závěrů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 8 Tdo 430/2009, na skutková zjištění učiněná v projednávané věci).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu