ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1307.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1307/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný D. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 31 To 30/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 184/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 6 T 184/2012, byl obviněný D. P. na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného ve výroku rozsudku uznán vinným pod body 1) a 2) trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod bodem 3) trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., pod bodem 4) trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., pod bodem 5) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 tr. zák, pod bodem 6) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., a pod bodem 7) trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák.
Za skutky pod body 1) a 2) výroku z rozsudku byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30.000 (třicet tisíc) Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců.
Současně byly podle §35 odst. 2 tr. zák. (nesprávně uvedeno trestní zákoník) zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2006, č. j. 34 T 76/2006-47, a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2009, č. j. 4 T 81/2007-167, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za skutky pod body 3) až 7) výroku z rozsudku byl obviněný odsouzen podle §252a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, který byl v souladu s ustanovením §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Dále byl obviněnému podle §50 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen terst propadnutí věci – vozidla zn. škoda Octavia, 2 ks klíčů, velkým technický průkaze, osvědčení o technickém průkazu. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byly taktéž obviněnému zabrány věci, blíže popsané ve výroku o trestu. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 6 T 184/2012, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 31 To 30/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. P. dovolání (č. l. 1486-1488), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že obě soudní rozhodnutí jsou stižena vadou svévolného hodnocení důkazů a v důsledku toho i následného nesprávného právního posouzení skutku, neboť právní závěry soudu se nacházejí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudy vzaly za podklad pro rozhodnutí výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch a hodnotily je pro něho nejvíce přitěžujícím způsobem, přičemž se nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch. Obviněný uvedl, že již od počátku řízení popírá, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil.
Obviněný uvedl, že soud prvního stupně vydal napadené rozhodnutí na základě stejných důkazů jako v původním rozhodnutí, které bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 31 To 533/2013, přičemž okresní soud nevzal v potaz další provedené důkazy (u skutků pod body 1 až 4 se jednalo zejména o výpověď svědka I. K., která svědčila v jeho prospěch, kdy tento svědek uvedl, že nehodu šetřil jako standardní, bez jakéhokoli podezření, a to coby odborník v oboru) a některé potřebné důkazy v novém řízení neprovedl vůbec (u skutků pod body 1 až 4 se jednalo o výpověď likvidátora). Důvodem zrušení původního rozhodnutí přitom bylo právě pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném prokázání skutkového stavu. U skutků pod body 1) až 4) tedy soud vycházel toliko ze znaleckého posudku Ing. Richarda Čepka, který nehodové děje, tak jak byly obviněným popsány, označil za vyloučené. V této souvislosti obviněný napadá předmětný znalecký posudek, přičemž poukazuje na předešlou práci znalce. Uvedl, že v projednávané věci se jedná o neadekvátně zpracovaný posudek, neboť byl vypracován se značným časovým odstupem od vlastních událostí, znalec měl k dispozici neúplné a zkreslené informace, a s ohledem na vedené civilní řízení, v rámci něhož taktéž vypracoval znalecký posudek, který se ukázal chybným, nemohl mít objektivní přístup k osobě obviněného. Obviněný taktéž zpochybnil závěry stran výše škody s odkazem na Všeobecné pojistné podmínky a jejich interpretaci učiněnou soudem, přičemž trval na tom, že se nehodové děje udály tak, jak jím byly popsány.
Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým dějem i ve vztahu ke skutkům pod body 5) a 6). Má za to, že na podkladě důkazů provedených v řízení (zejména výpovědi svědka R. Č.), nemohly soudy dojít k závěru, že zde byla naplněna subjektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Dodal, že ani u skutku pod bodem 7) se důkazní situace nezměnila, přičemž setrvává na svém názoru, že za takového stavu nemůže být uznán vinným. Dle obviněného doplnění dokazování nepřineslo žádné nové skutečnosti, odvolací soud měl dospět k závěru, že nebyly odstraněny závažné pochybnosti o úplnosti a správnosti hodnocení provedených důkazů ze strany okresního soudu.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 31 To 30/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 6 T 184/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 7. 9. 2015 (č. l. 1488). Dne 24. 9. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 999/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného D. P. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 31 To 30/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutkům pod body 1 až 4 zejména výpověď svědka I. K., dále znalecký posudek Ing. Richarda Čepka, jehož znaleckou výpověď i zpracovaný znalecký posudek hodnotí jako neobjektivní a chybný, spadá sem i námitka neprovedení důkazu výpovědí likvidátora, který pojistnou událost řešil, a ve vztahu ke skutkům pod body 5 a 6 neprovedení výpovědi svědka R. Č., který v mezidobí zemřel) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že při novém projednání věci nebyl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, zejména zda došlo k nějakému poškození, resp. k jakému údajnému zkreslení nehodového děje opravdu došlo), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v novém řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by vypovídaly v jeho neprospěch) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a nehodové stavy se udály přesně tak, jak vypověděl).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu k uplatněné námitce stran skutků pod body 5) a 6) výroku z rozsudku Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, resp. úmysl dopustit se jemu za vinu kladeného jednání, kteroužto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že nalézací soud stran subjektivní stránky u skutků pod body 5) a 6) výroku o vině opíral závěr o úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. o způsob spáchání trestného činu a také jeho časový sled. Na straně 18 rozsudku uvedl, že „ obžalovaný zakoupil havarovaná vozidla, deklarovaná jako neopravitelná. S odstupem několika dnů až týdnů od dosud neznámých osob převzal různé náhradní díly, které do těchto vozidel, resp. vraků namontoval a zajistil jejich namontování. Potom tato vozidla prodal, když v bodu 6) bylo změněno VIN na několika dílech vozidla. Dále vzal soud do úvahy časovou souvislost, tj. doba odcizení vozidel a koupě havarovaných vozidel, samozřejmě je nezbytné přičíst určitou dobu k montáži a úpravám, které se ale musí provést co nejrychleji a nakonec vozidlo prodat “. Takovéto jednání svědčí o vědomosti jednání obviněného, kdy tímto naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu.
Obviněný dále uplatnil i námitku stran výše škody, kdy v podstatě vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem, že škoda byla vyčíslena ve výši celého vyplaceného pojistného plnění. Naznačuje, že za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť nejspíše v nižší částce, než jaká byla uplatněna, tedy, že soud se měl zabývat otázkou, k jakému údajnému zkreslení informací došlo, kdy však současně trvá na tom, že se nehodový děj udál tak, jak jím byl popsán. Uvedená námitka však byla uplatněna s odkazem na to, že soudy nebyla výše škody prokázána, tedy byla taktéž založena na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, kterýžto postup, jak uvedeno výše, není způsobilý pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že se obviněný ve své úvaze mýlí. Došlo-li ke spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák., tím, že byl uplatněn nárok na pojistné plnění, ačkoli tento nevznikl, nicméně pojistné plnění bylo pojišťovnou vyplaceno, byl její majetek o uvedenou částku neoprávněně zmenšen. Pachatel jednání, jehož účelem bylo neoprávněné vylákání pojistného plnění, pak trestně odpovídá za veškerou tímto trestným jednáním vzniklou škodu. Výrok o náhradě škody tudíž netrpí žádnou vadou, jež by mohla naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci, resp. nenaplnění subjektivní a objektivní stránky předmětných trestných činů. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky a je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů uvedených pod body 1) až 7) nedopustil.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu