ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1406.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1406/2015 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 231/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 15 T 231/2011 , byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako j. obchodní společnosti ARsystem spol. s r. o., se sídlem L., Ž., v období od listopadu 2010 do července 2011 řádně neodvedl za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, přičemž na výplatních páskách zaměstnanců bylo uváděno, že je pojistné hrazeno, když sražené finanční prostředky byly použity na provoz společnosti, čímž způsobil České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v L. škodu ve výši 389.179,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 80.306,- Kč “.
Za to byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč (třicet tisíc korun českých), který sestává z šedesáti denních dávek ve výši 500,- Kč (pětset korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 15 T 231/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadl výroky o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 60 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500,- Kč, tedy v celkové výměře 30.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 466-469), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné s ohledem na skutečnost, že případná trestní odpovědnost za uvedený přečin zanikla, neboť svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Uvedl, že o skutku rozhodoval soud již podruhé, přičemž předchozí odsuzující rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, neboť shledal pochybnosti o objektivitě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, když tento se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud s poukazem na judikaturu Nejvyšší soudu uvedl, že pro naplnění znaků uvedeného přečinu je nutné přesně zjistit důvody, které k takovému jednání vedly, zejména pak jaká byla hospodářská a finanční situace společnosti ARsystem, spol. s r. o., v související době před listopadem 2009, nejméně od počátku roku 2010 a dále v žalovaném období, tedy v době od listopadu 2010 do července 2011. Současně zdůraznil potřebu vypořádat se s prokazováním subjektivní stránky přečinu. Byť nalézací soud doplnil dokazování, toto nevedlo ke změně důkazní situace, která předcházela vyhlášení předchozího rozsudku. Obviněný konkrétně uvádí, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že společnost ARsystem, spol. s r. o., měla v důsledku pravidelných plateb od svých klientů, uživatelů internetové sítě, dostatek zdrojů, aby vedle hrazení provozních nákladů nezbytných pro zachování chodu společnosti s vyhlídkou zlepšení jejího hospodaření v určitém blízkém časovém horizontu, hradila i povinné platby pojistného na sociálním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti sražené z mezd zaměstnanců. Soud prvního stupně konstatoval, že tyto odvody nebyly placeny dlouhodobě a následně byly uhrazeny z exekucí. Tento závěr je ovšem podle obviněného v rozporu s provedeným dokazováním, neboť je zcela nepochybné, že již v době předcházející žalovanému období obviněný jednal se zástupci jiné společnosti o prodeji portfolia klientů, k čemuž následně v roce 2012 došlo. Zcela důvodně předpokládal, že v blízkém zcela reálném časovém horizontu bude společnost ARsystem, spol. s r. o., schopná dostát všem svým závazkům. Časový horizont uzavření smlouvy byl ovlivněn i postojem zástupců druhé společnosti GRAPE SC, a. s., kteří opakovaně konečné datum uzavření smlouvy posunovali. Tento stav vedl k tomu, že dlužné částky vzniklé neodvedením povinných plateb byly postiženy exekucí a on tento stav svými aktivitami v té době nemohl nijak ovlivnit. Kromě toho, očekávaje zlepšení ekonomické situace své společnosti, prodal dům v historické části města L., který byl sídlem společnosti, aby ze získaných prostředků alespoň částečně sanoval ekonomickou situaci společnosti. Není tedy pravdou, že by byl pasivní a nedůvodně spoléhal na zlepšení hospodářské situace společnosti ARsystem, spol. s r. o., případně, že by dokonce záměrně tento stav řešil exekucí. Odvolací soud se dle jeho názoru oproti předchozímu rozhodnutí v dané věci nedůvodně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Pro posouzení trestní odpovědnosti byly stěžejní i závěry znaleckého posudku, ze kterého se podává, že společnost v období od listopadu 2010 do července 2011 neměla dostatek finančních prostředků na úhradu pojistného. Stejně tak skutečnost, že v této době společnost hradila všechny platby alespoň částečně, a to ve výši, která nebyla nižší, než znalcem zjištěné procento možných úhrad.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, případně jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 15 T 231/2011, zrušil, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, případně Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu 27. 10. 2015, sp. zn. 1 NZO 1101/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl k námitce zákonných znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, zejména subjektivní stránky, že se lze ztotožnit se shrnutím podrobného a vnitřně logického odůvodnění odsuzujících rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Provedeným dokazováním bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že obviněný, který zastával právně vzato zcela odpovědné postavení statutárního orgánu, resp. jediného j. společnosti s ručením omezeným a v jehož pracovní náplni bylo činit v zásadě všechna podstatná rozhodnutí, týkající se pracovněprávních a finančních vztahů v předmětné obchodní společnosti, dlouhodobě a zcela vědomě nezajistil plnění zákonných povinností vůči státu, resp. na úseku sociálního zabezpečení ve vztahu k Okresní správě sociálního zabezpečení v L., a to zejména povinné odvody pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance. Obviněný takto činil v řádech měsíců, přestože měl v relevantní době prokazatelně na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky potřebné finanční prostředky k dispozici, které ovšem po úvaze použil na jiné účely v rámci provozu obchodní společnosti. Příslušné povinné platby byly příslušnými státními orgány vymáhány ve správním řízení prostřednictvím vedených exekucí. Obviněný k úhradě závazků na pojistném na sociální zabezpečení za své zaměstnance dobrovolně a aktivně nepřistoupil, a proto nelze v daném případě aplikovat ustanovení §242 tr. zákoníku ohledně speciální účinné lítosti uplatňované pro trestný čin podle §241 tr. zákoníku. Společenská škodlivost předmětného jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá dle státního zástupce již ze zákonem chráněného zájmu obsaženého v §241 tr. zákoníku a v projednávané věci rovněž ve výši neodvedených povinných plateb za zaměstnance, která převýšila zákonný znak předmětné skutkové podstaty odpovídající většímu rozsahu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. J. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména důkazů provedených v rámci nového projednání věci – výslechu jeho osoby, výslechů svědků J. H. a I. B., znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Tomáše Hetzera /č. l. 302-352/) a vadná skutková zjištění (zejména nedostatečná zjištění stran ekonomické situace firmy ARsystem, spol. s r. o., a její snahy napravit závadný stav), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že již v době předcházející žalovanému období jednal se zástupci společnosti GRAPE SC, a. s., o prodeji portfolia klientů společnosti ARsystem, spol. s r. o., kteří využívali od této společnosti napojení na internetovou síť, k čemuž následně v roce 2012 skutečně došlo, přičemž zcela důvodně předpokládat, že společnost tedy bude reálně schopná svým závazkům dostát, nicméně zástupci společnosti GRAPE SC, a. s., datum uzavření smlouvy posunovali, což vedlo k tomu, že dlužné částky vzniklé neodvedením povinných plateb byly stiženy exekucí, kdy tento stav už nemohl obviněný jakkoli ovlivnit; aby dostál svým závazkům, prodal i dům v historické části města L. a ve sledovaném období od listopadu 2010 do července 2011 společnost hradila všechny platby alespoň částečně, a to ve výši, která nebyla nižší, než znalcem zjištěné procento možných úhrad).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s jistou dávkou benevolence podřaditelné námitky, že nebyla naplněna objektivní a zejména pak subjektivní stránka předmětného přečinu neodvedení daně, pojistného plnění na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentace obviněného je v podstatné míře založena na námitkách procesního charakteru, kdy obviněný vychází z vlastní verze událostí, resp. staví ji na vlastním hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastních skutkových závěrech.
Přečinu neodvedení daně, pojistného plnění na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na důchodové spoření, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění.
Jde o neodvedení těch povinných plateb, nebo jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu.
Pokud jde o zákonný znak „větší rozsah“, nejde sice přímo použít výkladové pravidlo uvedené v §138 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nenajdou uplatnění, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000 Kč, přičemž částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti.
Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb , resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů).
Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen zaměstnavatel nebo plátce, který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka výše uvedenou zákonnou povinnost. Pokud je zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba, uplatní se ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku a trestně odpovědnou je fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby ; může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale i jiná fyzická osoba (k tomu viz rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.).
Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je . Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně , přičemž je toto hledisko vyváženo názorem, že pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 316/2012 aj.).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný jako jediný j. obchodní společnosti s ručením omezeným, resp. jako osoba zastávající pozici statutárního orgánu společnosti a rozhodující o ekonomické strategii společnosti, v období od listopadu 2010 do července 2011, nedostál zcela vědomě své povinnosti odvodů vůči státu, resp. Okresní správě sociálního zabezpečení v L., přestože měl prokazatelně potřebné finanční prostředky k tomu, aby takto učinil. Soudy vycházely ze zjištění, že částky určené na předmětné odvody byly zaměstnancům skutečně strhávány, což bylo na výplatních páskách zaměstnanců uváděno, tedy obviněný je měl k dispozici, nicméně sražené finanční prostředky nebyly odvedeny, nýbrž opětovně použity na financování provozní činnosti společnosti, a to po dobu devíti měsíců, přičemž k řádnému (úplnému) splnění odvodové povinnosti nedošlo ani v jediném měsíčním termínu. V předmětném období přitom obviněný nepřistoupil k jakémukoli možnému řešení situace, např. provedení škrtů ve výdajích společnosti, snížení platů zaměstnanců, apod. Výše způsobené škody byla stanovena ve výši 389.179 Kč, přičemž odvod za zaměstnance činil 80.306 Kč.
Přestože je možné, že obviněný neodvedl povinné platby sražené z mezd zaměstnanců proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady společnosti, a vytvořil si tak předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti, nelze opomenout, že společnost se v druhotné platební neschopnosti nacházela po delší dobu, tedy špatná finanční situace obchodní společnosti nenastala neočekávaně. Pokud se společnost nacházela pod dobu 8 předchozích let ve ztrátě, nebylo příliš reálné spoléhat na to, že budoucí zisky situaci dramaticky obrátí. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu na str. 6 až 9, kde je rozebrán stav společnosti a jednotlivé kroky, které byly obviněným učiněny, kdy nalézací soud vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika Ing. Tomáše Hetzera, který se vyjádřil k samotnému hospodaření obchodní společnosti v předmětném období a její platební schopnosti. Znalec při výslechu uvedl, že postup, kdy byly společníkem využívány prostředky společnosti, přičemž však společnost nehradila své závazky z ekonomického hlediska, pak takový postup nelze považovat za řízení společnosti s péčí řádného hospodáře. Je zřejmé, že pro obviněného nebyly povinné odvody prioritou.
Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je možno konstatovat, že případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Obviněný se tedy uvedeného přečinu dopustil jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, přičemž Nejvyšší soud namítaná pochybení neshledal.
Obviněný dále namítl, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, neboť případná trestní odpovědnost zanikla, když svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné .
Nepřípustnost trestního stíhání spatřuje v naplnění podmínek ustanovení §242 tr. zákoníku , tj. ve zvláštním ustanovení o účinné lítosti. Předmětné ustanovení říká, že trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§241 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek .
Obviněný namítl, že svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Smyslem účinné lítosti je zejména motivovat pachatele (fyzickou nebo právnickou osobu) slibem beztrestnosti k tomu, aby zamezil nebo napravil škodlivý následek spáchaného trestného činu. O tom, zda trestní odpovědnost za trestný čin podle §241 tr. zákoníku zanikla pro účinnou lítost, lze uvažovat teprve tehdy, jestliže bylo náležitě zjištěno, že se pachatel tohoto trestného činu skutečně dopustil (srov. přiměřeně R 25/1981). Dodatečným splněním povinnosti ve smyslu §242 tr. zákoníku je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou pachatel (fyzická nebo právnická osoba) měl zaplatit jako plátce (zaměstnavatel) za poplatníka (zaměstnance) na daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění, resp. vyrovnání částky, kterou měl odvést jako pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců. Povinností pachatele je uhradit všechny částky, pokud se vztahují k období vymezenému žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje trestní odpovědnost pachatele, tedy za celé období, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost (vymezené žalovaným skutkem). K zániku trestnosti podle tohoto ustanovení nedojde , když zákonná povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění nebo pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců byla splněna jen zčásti . Ke splnění povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2458-2461).
Nalézací soud ve vztahu k ustanovení §242 tr. zákoníku uvedl, že podle předmětného ustanovení nemohl postupovat „ neboť obžalovaný škodu nenahradil dobrovolně, navíc byla uhrazena z prostředků společnosti “. Dále poukázal na to, že v důsledku jednání obviněného byly zahájeny exekuce, kdy obviněný ani v předchozích letech odvody za zaměstnance nehradil, společnost neplnila splátkové kalendáře a exekuci na účet zavinil právě předchozím řízením společnosti (str. 10 rozsudku nalézacího soudu).
Zvláštní účinná lítost podle §242 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k obecné účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, protože stanoví pro pachatele příznivější podmínky. Příznivější podmínky jsou zejména dány lhůtou pro dodatečné splnění povinnosti ( než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek ) a dále skutečností, že na rozdíl od obecného institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku není na překážku zániku trestní odpovědnosti podle §242 tr. zákoníku, odvede-li pachatel (fyzická nebo právnická osoba) dodatečně dlužné platby uvedených dávek až pod tlakem zahájeného a probíhajícího trestního stíhání , což by u obecné účinné lítosti vylučovalo splnění podmínky dobrovolnosti jednání (více viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2461). Z uvedeného tedy vyplývá, že otázka dobrovolnosti plnění není ve vztahu k ustanovení §242 tr. zákoníku nutnou podmínkou. V předmětném směru je tedy výše citovaný závěr nalézacího soudu chybný.
Současně však soudy vycházely i ze skutečnosti, že v důsledku jednání obviněného byla zahájena exekuce, neboť uvedenou povinnost odvodů vůči státu neplnil ani v předchozích letech a společnost neplnila ani stanovené splátkové kalendáře. V projednávané věci byl sice dodatečný odvod dlužné platby proveden před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale stalo se tak až prostřednictvím exekučního řízení, ke kterému bylo přistoupeno poté, co jiná opatření selhala.
Pro použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti je přitom třeba, aby pachatel uvedl, na kterou dlužnou platbu konkrétní částku poskytuje, z čehož je možno dovodit, že o účinnou lítost půjde tehdy, pokud dlužné pojistné uhradí sám, nebo v případě, kdy jiným způsobem zařídí, aby za něho bylo uhrazeno jinou osobou (srov. přiměřeně R 44/1972). Postačí dokonce, když ke splnění třetí osobou přispěje jakoukoli svou aktivní činností (třetí osobu vyzve k úhradě, požádá ji o uhrazení apod.), případně jako osoba jednající za právnickou osobu coby dlužníka takto učiní v součinnosti s takto příslušnou právnickou osobou. Vždy se však musí jednat o aktivní jednání obviněného. V projednávané věci však byly dlužné částky uhrazeny až v rámci nařízeného exekučního řízení, poté, co jiná opatření selhala, kdy nelze jednání obviněného popsat jinak, než jako zcela pasivní. Dlužné částky byly odvedeny na podkladě exekučního titulu vydaného na podkladě iniciativy státu, resp. Okresní správy sociálního zabezpečení v L., kdy následné úhrady nelze chápat jako dodatečné splnění zákonné povinnosti ve smyslu ustanovení §242 tr. zákoníku. Obviněný v podstatě nechal situaci vědomě dospět až do bodu, kdy se svou pasivitou připravil o možnost nápravy, přestože mu benevolentnost ustanovení §242 tr. zákoníku poskytovala dostatečný prostor k jednání.
Obviněný dále vznesl námitku stran subsidiarity trestní represe, kdy zpochybnil, že stupeň škodlivosti jeho jednání byl natolik vysoký, aby bylo pro posouzení skutku použito prostředků trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije.
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, jaký byl finanční stav společnosti a jak mu tento znemožňoval uhradit veškeré své závazky, resp. uhradit je zcela, přičemž je zřejmé, že obviněný si nepočínal s péčí řádného hospodáře a zcela neuváženě s ohledem na dlouhodobě nepříznivý ekonomický stav společnosti spoléhal na budoucí změnu situace. Současně bylo prokázáno, že obviněný svou zákonnou povinnost plnit mohl, aniž by to muselo znamenat ukončení činnosti podnikatelského subjektu, nicméně tomuto nepřizpůsobil hospodaření společnosti, resp. jejím finančním povinnostem. Neplnění zákonných povinností vůči státu si byl přitom vědom. Nemůže být proto pochyb o správnosti závěru soudů obou stupňů co do naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu ve všech jejích znacích. Nebyly přitom zjištěny žádné takové okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o byť částečné omluvitelnosti jednání obviněného tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění míry společenské škodlivosti předmětného jednání.
Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu