ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1545.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1545/2014 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání podaném obviněným Bc. F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 271/2014 ze dne 30. července 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 29/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 14 T 29/2014 ze dne 23. dubna 2014 byl dovolatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že byl spoluobviněný M. S. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
O odvolání Bc. F. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 271/2014 ze dne 30. července 2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Bc. F. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v jeho případě nebyla zachována totožnost skutku, protože výroková věta uvedená v napadeném rozsudku je zásadním způsobem odlišná od výrokové věty uvedené v obžalobě. Poukázal také na skutečnost, že právní kvalifikace jeho jednání není správná, když není uvedeno, že byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Vyjádřil též přesvědčení, že údajně poškození se mohli svých nároků domoci v civilním řízení, kde mohli prokázat, že nebyli účastni závazku vyplývajícího ze směnky, čímž došlo i k porušení principu ultima ratio. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud „podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2014, sp. zn. 12 To 271/2014, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném místě znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že si nemyslí, že by nebyla zachována totožnost skutku. Je sice pravda, že obsah skutku byl do jisté míry modifikován, avšak k zásahu do jeho totožnosti nedošlo. Jak známo, totožnost skutku je zachována tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). Obviněným zmíněná modifikace se přitom žádným způsobem nedotkla následku, což ostatně ani sám obviněný netvrdí, následek je zcela totožný. Pokud jde o jednání, jeho totožnost sice byla do jisté míry dotčena, avšak pouze částečně, když bylo zjištěno, že směnku nepodstrčil k podpisu přímo obviněný, ale po dohodě s obviněným neztotožněná třetí osoba. S ohledem na to, že totožnost následku nebyla zasažena jakýmkoliv způsobem, přičemž totožnost jednání byla zasažena pouze částečně, konstatoval, že námitka dovolatele o porušení totožnosti skutku je nedůvodná. Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud v napadeném usnesení (viz str. 3). Co se týče výtky, že soudy postupovaly v rozporu s principem ultima ratio, ta je dle názoru státního zástupce nedůvodná již na první pohled. Jednání dovolatele totiž nevykazuje žádné znaky, díky kterým by bylo možno objektivně říci, že nedosahuje spodní hranice trestnosti typické pro trestnou činnost daného typu. Spíše naopak, neboť mohl svým jednáním způsobit poškozeným rozsáhlou újmu, a to i s přihlédnutím k tomu, v jak těžké životní situaci se poškození nacházeli. Nelze též přehlédnout, že jednal v úmyslu přímém, přičemž předmětné jednání lze označit za lstivé a zavrženíhodné. Že v daném případě nelze uplatnit princip ultima ratio konstatoval ostatně i krajský soud (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). K námitce, že jeho čin měl být kvalifikován nejen jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž též podle §23 tr. zákoníku, neboť byl spáchán ve spolupachatelství, uvedl, že ji považuje za právně nevýznamnou, neboť každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám, tedy jako jediný pachatel (srov. §23 tr. zákoníku), přičemž spolupachatelství není samostatnou zvláštní formou trestné činnosti. Proto je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného bez jakéhokoliv významu, zda soud v právní větě výslovně odkáže na §23 tr. zákoníku, nebo naopak nikoliv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 78/2003). Vzhledem ke skutečnosti, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaný dovolací důvod tak spadá jeho námitka týkající se principu ultima ratio související s tím, že poškození nevyužili možnosti uplatnit proti němu nástroje soukromého práva, nicméně současně se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou a nezbývá než odkázat na Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013, podle kterého je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků, aby byl odstraněn protiprávní stav, jakož ani na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 25/2012, ve kterém se zdůrazňuje, že „skutečnost, že poškozená obchodní společnost uplatnila úspěšně svůj nárok na náhradu škody v civilním řízení u rozhodčího soudu a že v důsledku exekučního řízení na majetek obviněného došlo k utlumení jeho podnikatelských aktivit, nepředstavuje okolnost, na jejímž základě by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe se závěrem, že následky, které obviněný takto nese, jsou z hlediska ochrany společnosti dostačující. Tato okolnost může být významná při ukládání trestu či v rámci adhezního řízení.“ Srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 (publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2006), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 (publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2008), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008 (publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2009). Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 tr. ř.). Nelze však přehlédnout, že v daném případě se (jak také zřetelně plyne z učiněných skutkových zjištění) de facto ani nejednalo o občanskoprávní vztah, když bylo prokázáno, že jednání vůči poškozeným týkající se předmětné směnky bylo od počátku podvodného charakteru, když tito poškození nikdy neměli v úmyslu takovouto směnku podepsat, neexistoval zde žádný závazkový vztah, který by tato směnka měla zajišťovat a tato byla vyhotovena na základě jejich podpisů získaných lstí. Jedná se o typický trestně právní případ, který je přesně a výstižně postihnutelný příslušnými normami trestního práva. Je tedy zřejmé, že jednání dovolatele značným způsobem překročilo rámec běžných soukromoprávních vztahů a nezbylo než na něj reagovat prostředky práva trestního.
Pokud jde o námitku dovolatele, týkající se absence zákonného označení znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku při kvalifikaci trestného činu, Nejvyšší soud považuje tuto námitku též za zjevně neopodstatněnou. Nejde totiž o samostatnou formu trestného činu, kterou by bylo nezbytné ve výroku o vině jako takovou samostatně uvádět. Z toho lze dovodit, že nelze takovou okolnost úspěšně uplatňovat jako vadu právní kvalifikace ve výroku napadeného rozhodnutí a domáhat se tudíž její nápravy v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soud sp. zn. 3 Tdo 78/2003 ze dne 18. února 2003).
Naopak, co se týká námitky, že nebyla zachována totožnost skutku, v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť předmětný institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 3 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě zachována, a to i po určité modifikaci skutkových zjištění, kdy podle aktuálních skutkových zjištění, když nebylo prokázáno, že to byl dovolatel, kdo vystupoval jako právník K., zůstalo stále prokázáno, že bianko podepsaný doklad směřoval od počátku k dovolateli, který jej hodlal použít v podvodném úmyslu vůči poškozeným.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka