ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.327.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 327/2015 -57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání T. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 32/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 42 T 11/2012 byl dovolatel uznán vinným pod body I A, I B zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), pod body II A, II B B zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem III přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byla M. N. podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze pro skutky, ve kterých byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že by skutek spáchala. Dále byla zproštěna podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby Městského státního zastupitelství pro skutky, ve kterých bylo spatřováno obžalobou účastenství k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchala obžalovaná. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání obv. T. N. a poškozených Š. a MVDr. Z. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 32/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škodu poškozených Š. a Z. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání T. N. zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal T. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně si nedokázal zajistit a v některých případech ani nepožadoval výslechy svědků navržených obhajobou, a to zvláště zaměstnanců firmy, zejména pak svědků M., H. K., T. S. a K. Vyjádřil přesvědčení, že bylo chybou soudu prvního stupně i soudu odvolacího, když dovolatel souhlasil s konáním veřejného zasedání, ač byl v nemocnici a soud naléhal na jeho obhájkyni, aby se veřejné zasedání konalo. Byl tak krácen na svém právu účastnit se veřejného zasedání, přestože byl v té době prokazatelně v nemocnici. I hlavní líčení u soudu prvního stupně dne 13. 11. 2013 proběhlo bez jeho přítomnosti, přestože sice dal souhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti, avšak netušil, že se budou již přednášet závěrečné řeči. Soudy též nevyslechly jím navrhované svědky a neprovedly jím navrhované důkazy, opíraly se o konstrukce, které předkládali poškození. Vyjádřil se k účetnictví své firmy, které podle něj bylo zcela v pořádku a nebyl proveden výslech jeho účetní. Zdůraznil, že peníze z prodeje vozidel nebyly použity pro jeho potřebu, ale pro potřebu jeho firmy a poukázal tak na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 438/2000. Vyjádřil přesvědčení, že dovoláním napadená rozhodnutí trpí tím, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudy obou stupňů. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby „Nejvyšší soud podle ad 1) §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 5 To 32/2014 a současně také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V bodě ad 2) potom navrhl, aby podle §265 l tr. ř. dovolací soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel opakuje svou obhajobu, uplatněnou zejména i ve svém odvolání ze dne 28. 5. 2014 a založenou na tom, že se neobohatil, neboť peníze poškozených použil nikoliv „pro svou potřebu“ , nýbrž pro své podnikání, tedy „na chod firem“. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 438/2000, podle něhož se prý o zpronevěru jednat nemůže. Z obsahu dovolání je zřejmé, že podle dovolatele mělo být dokazování ze shora uvedených důvodů zaměřeno na zjištění, zda částky za prodaná motorová vozidla zanesl do účetnictví své insolventní firmy. Dovolatel dále nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Pouze námitku dovolatele, že jeho jednání nemohlo být zpronevěrou, pokud peníze za auta zaúčtoval, považuje státní zástupce za námitku hmotně právní, kterou by mohl být naplněn tvrzený dovolací důvod. V tomto směru však poukázal na následující část znění odůvodnění shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, který odkázal na předchozí názor Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 54/99 následujícími slovy: „Podle názoru Nejvyššího soudu ČR by o takový trestný čin mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí - muselo by se tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či o smlouvu o zprostředkování . Ústavní soud je nucen konstatovat, že v případě stěžovatele neshledal žádný jednoznačný důkaz pro tvrzení, že takto byly zálohy od smluvních partnerů složeny a konkretizovány.“ Předmětný nález Ústavního soudu se tedy netýká zprostředkovatelských smluv. Přitom jednání dovolatele kvalifikované jako zpronevěra spočívalo právě v porušení zprostředkovatelských smluv. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces je dle státního zástupce dovolání příliš obecné a nekonkrétní, než aby bylo možno s jistotou zjistit podstatu dovolatelovy argumentace. Nejvyšší soud přitom není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014. Rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného nesmí ani státní zástupce - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003. Ohledně porušení zásad spravedlivého procesu a nakonec i dovolatelem tvrzeného „extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy…“ je tedy dovolání nekonkrétní a neodpovídá požadavkům, které pro řádné uplatnění takových výhrad uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, podle kterého „Pokud by však dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji nezdůvodnil, v takovém případě Nejvyšší soud není povinován ji vyhledat a "domýšlet si", v které části rozhodnutí obhajoba extrémní nesoulad vidí a z jakého důvodu“. Pokud dovolatel poznamenává, že byl rovněž „krácen na právu obžalovaného účastnit se veřejného zasedání“ , není z dovolání patrno, zda z toho dovolatel dovozuje porušení nějakého ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, když žádné takové ustanovení neuvádí a nezmiňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V této části dovolání má státní zástupce zato, že tento dovolací důvod patrně dovolatel namítat nechtěl, neboť kdyby jej namítnout chtěl, jistě by jej uvedl a konkrétními argumenty by rozvedl, tedy proč neměl odvolací soud přihlížet k jeho předchozímu souhlasu s konáním veřejného zasedání. K otázce právního posouzení skutku státní zástupce uvedl, že dovolatel neuvedl žádnou konkrétní právní argumentaci založenou na trestním právu hmotném. Pouze pro úplnost poznamenal, že většinou námitek dovolatele se již zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Poznamenal, že z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry je nerozhodné, zda dovolatel zpronevěřené prostředky použil pro potřebu své rodiny, vložil do své s. r. o., předal svým věřitelům, věnoval na charitu nebo se jich třeba zbavil. Podstatná je jen škoda na majetku poškozeného, nikoliv změna na majetku dovolatele. Shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Ohledně porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nevznesl příslušně formulovanou námitku. Ze shora uvedených důvodů navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky tak, jak je uplatnil dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, dovolacích důvodů. To proto, že jejich prostřednictvím dovolatel brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a zejména proti šíři a kvalitě provedeného dokazování. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých (provedených) důkazů vycházely, a naopak pečlivě vysvětlily, proč neprováděly již důkazy další. Vycházely tak zejména z výpovědí poškozených, celé řady listinných důkazů a z výpovědi samotného dovolatele, který ostatně nepopíral, že vozidla poškozených prodal a vyinkasoval peníze, které však poškozeným nevyplácel a použil je na jiné účely, což zdůvodňoval zejména svou špatnou finanční situací (svých společností). Zde je nutno (jako obiter dictum) uvést, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není podstatné, jakým způsobem dovolatel vyinkasované finanční prostředky užil a není ani podstatné (na rozdíl od přesvědčení dovolatele), zda takto vyinkasované finanční prostředky byly zaneseny do účetnictví jeho společnosti. Rozhodnutí Ústavního soudu, na které dovolatel odkazuje – usnesení sp. zn. IV. ÚS 438/2000, ze dne 28. srpna 2001 – a související judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 54/99 ze dne 25. 5. 1999) se týkají zcela odlišné problematiky, a to konkrétně záloh poskytnutých poškozenými a jejich dalšího použití v rámci podnikatelské činnosti, kdy tyto mohou být objektem zpronevěry pouze ve vymezených případech. Je však namístě zdůraznit, že dovolatel žádné zálohy nepřijímal, nýbrž prodal jemu svěřenou věc a vyinkasované peníze neposkytl oprávněným vlastníkům. Jedná se tedy o typický případ trestného činu zpronevěry.
Co se týká námitek dovolatele týkajících se jeho nepřítomnosti při soudních líčeních, k těmto je třeba uvést, že takovéto námitky by mohly být uplatněny toliko pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který však dovolatel nezvolil. Je však třeba současně konstatovat, že dovolatel ani konkrétně neuvedl, v čem mělo spočívat porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u soudních líčení, když všechna jednání se konala v jeho nepřítomnosti na základě jeho souhlasu, pouze určitým způsobem deklaroval, že nyní by se již rozhodl jinak a soudních jednání by se účastnil. Takto koncipovaná námitka však žádný dovolací důvod není schopna naplnit.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka