ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.904.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 904/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 91/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 T 91/2014 , byl obviněný T. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č.40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 8. 6. 2012 v H., přesvědčil A. J. i přes povědomí, že její rozpoložení ovlivňuje nedávná ztráta životního partnera, aby právě toho dne podepsala smlouvu, kterou na něj měla podle předem dohodnutých podmínek převést svůj šedesátiprocentní obchodní podíl ve společnosti Q. s.r.o. se sídlem H., za úplatu 2.000.000,- Kč, načež jmenovanou odvezl do F. – M. do sídla právního zástupce jmenované společnosti, kde A. J. k podpisu předložil písemné vyhotovení předmětné smlouvy, avšak zatajil jí, že se v textu smlouvy jako cena převáděného podílu uvádí částka toliko 60.000,- Kč, načež jmenovaná ke smlouvě připojila na základě svého přesvědčení a ujišťování ze strany obviněného, že předmětný obchodní podíl převádí za úplatu ve výši 2.000.000,- Kč, svůj podpis, A. J. přitom nebyla kvůli aktuálnímu duševnímu stavu a užívaným lékům schopna posoudit dosah svého jednání, obviněnému věřila a smlouvu tudíž podepsala, aniž by se zabývala jejím obsahem, obviněný jí tak způsobil škodu nejméně ve výši 1.940.000,- Kč, která odpovídá účetní hodnotě převáděného obchodního podílu ke dni 31. 12. 2011, přičemž společnost i v době převodu obchodního podílu A. J. nadále podnikala, nejméně do 31. 3. 2014 přitom jmenované nevyplatil ani částku 60.000,- Kč “.
Za to by obviněnému uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době dle svých sil a možností zaplatil způsobenou škodu.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené A. J., na náhradě škody částku 1.940.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 T 91/2014, podal obviněný T. B. odvolání. V neprospěch obviněného podal odvolání i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově, přičemž jeho odvolání směřovalo pouze do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015 , a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného T. B. obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tak, jak byl skutkově vymezen ve výroku soudu prvního stupně.
Současně bylo odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nebylo prokázáno, jakým způsobem měl obviněný poškozenou A. J. přesvědčovat, aby podepsala pro ni nevýhodnou smlouvu o převodu obchodního podílu a zejména, jakým způsobem měl poškozenou ujišťovat, že obchodní podíl se převádí za částku 2.000.000,- Kč, ačkoli v textu smlouvy byla cena převáděného podílu určena částkou 60.000,- Kč. Zpochybnil též vědomost obviněného o špatném psychickém stavu poškozené způsobeném depresivní reakcí na smrt partnera. Nebylo tedy podle odvolacího soudu prokázáno naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl a zcela podle tohoto soudu absentuje „prokázání úmyslného zavinění obviněného“. Navíc odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010 konstatoval, že poškozená jako účastník soukromoprávního vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře opatrnosti nutné a odpovídající ochraně jejích práv. V této souvislosti uvedl, že v demokratickém právním státě je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byl nahrazován nedostatek opatrnosti na straně druhého účastníka a aby tak byly nahrazovány instituty jiných právních odvětví.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou spočívající v existenci extrémního rozporu mezi právním posouzením věci a vykonanými skutkovými zjištěními. Za nesprávné shledává státní zástupce použití zprošťujícího důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., který je dán v případě, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. V daném případě však z argumentace použité odvolacím soudem v souvislosti se zprošťujícím výrokem podle §226 písm. a) tr. ř. nikterak nevyplývá, že by se nestalo to, co tvoří podstatu žalovaného skutku, tj. že by nedošlo mezi obviněným T. B. a poškozenou A. J. k uzavření smlouvy, kterou poškozená převedla na obviněného svůj obchodní podíl ve společnosti Q., s. r. o., za zlomek jeho skutečné hodnoty. Argumentace odvolacího soudu ovšem jednoznačně odpovídá zprošťujícímu důvodu podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že žalovaný skutek není trestným činem, nikoli zprošťujícímu důvodu podle §226 písm. a) tr. ř.. Vyplývá z ní totiž, že skutek „jako takový“ se stal, nevykazuje však objektivní ani subjektivní znaky trestného činu podvodu. Závěr, že se žalovaný skutek vůbec nestal, při tom nelze z provedených důkazů logicky vyvodit při žádném z v úvahu přicházejících způsobů jejich hodnocení, a takovéto právní posouzení věci je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Extrémní nesoulad je přitom současnou justiční praxí považován za skutečnost naplňující znaky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce má dále za to, že odvolací soud jednal v příkrém rozporu s §263 odst. 7 věta druhá tr. ř., podle kterého je vázán hodnocením nalézacího soudu u těch důkazů, které sám znovu neprovedl. V rámci odvolacího řízení bylo jediným opakovaným důkazem přečtení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vypracovaném na osobu poškozené. Tento důkaz ovšem neměl pro rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby podstatný význam. Odvolací soud sice označil závěry posudku za rozporné (což ovšem mohl stěží napravit pouhým přečtením posudku), za zásadní však považoval okolnost, že podle jeho názoru nebyla prokázána vědomost obviněného o špatném zdravotním stavu poškozené, a to i v případě, že závěry znaleckého posudku byly správné. Navíc odvolací soud znalecký posudek hodnotil v kontextu s vyjádřením jednoho ze znalců u hlavního líčení, přičemž důkaz osobním výslechem znalce neopakoval. Především ale sám hodnotil i většinu dalších pro skutkové zjištění podstatných důkazů, přičemž tyto důkazy, zejména výpovědi poškozené a obviněného, hodnotil odlišným až protichůdným způsobem oproti soudu prvního stupně. Fakticky tedy odvolací soud dospěl ke zprošťujícímu výroku na základě toho, že pouze přehodnotil důkazy již provedené a zhodnocené nalézacím soudem. Postup odvolacího soudu protiřečící požadavkům trestního řádu měl za následek, že krajský soud vydal nepředvídatelné a překvapivé rozhodnutí, protikladné závěrům soudu prvního stupně. Jeho právní závěr se tímto způsobem ocitl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která odvolací soud nijak procesně relevantním způsobem nepozměnil.
Nejvyšší státní zástupce dále s odkazem na skutkový stav věci uvedl, že odvolací soud zcela přehlédl okolnost svědčící o od počátku existujícím podvodném úmyslu na straně obviněného. Při žádném možném způsobu hodnocení důkazů nelze dospět k závěru, že by smlouva o úplatném převodu byla simulovaným právním úkonem a že by poškozená ve skutečnosti měla v úmyslu svůj obchodní podíl obviněnému darovat. Minimálně ve vztahu k částce 60.000,- Kč obviněný jednal podvodně, to i v případě, že by poškozená s cenou obchodního podílu stanovenou v takové výši souhlasila, neboť údaj obsažený ve smlouvě o tom, že cena obchodního podílu ve výši 60.000,- Kč již byla zaplacena, byl evidentně v rozporu se skutečností, kdy nelze opomenout ani tu skutečnost, že obviněný částku 60.000,- Kč poškozené zaplatil až pod tíhou probíhajícího trestního stíhání.
Dále nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010 byl nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se týkalo věci skutkově odlišné - při standardním převodu nemovitosti si poškození – kupující (z nichž jeden byl jednatelem obchodní společnosti, který podle názoru Nejvyššího soudu měl mít vzhledem k tomuto postavení odpovídající vybavení z hlediska obezřetného obchodního styku) neopatřili z katastru nemovitostí zcela jednoduše zjistitelné informace o zatížení nemovitosti zástavními právy, které před nimi obviněný zamlčel. Závěry tohoto rozhodnutí nelze mechanicky vztahovat na předmětnou trestní věc, kde poškozená sice byla formálně vlastnicí obchodního podílu společnosti Q., s. r. o., podnikáním se však fakticky nezabývala, zkušenosti z obchodního styku neměla a její psychický stav v době činu byl ovlivněn nedávným úmrtím jejího dlouholetého životního partnera L. H. Navíc zmíněné rozhodnutí, které fakticky zužuje rozsah podvodných jednání, na které dopadá §209 tr. zákoníku (o trestný čin nejde, jestliže pachatel sice jednal klamavě, poškozený však měl při zachování náležité obezřetnosti možnost zjistit skutečný stav věci), nebylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy existují i rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud vyjádřil stanovisko odlišné, např. ve věci sp. zn. 3 Tdo 750/2013, v rámci něhož vyslovil, že zjevná neopatrnost podnikatele jako smluvní strany, která spočívá v neseznámení se s podmínkami uzavřené smlouvy, ještě nevylučuje naplnění znaku uvedení v omyl u trestného činu podvodu. Nedostatek obezřetnosti poškozeného se podle názoru nejvyššího státního zástupce bude ve větší či menší míře projevovat u značné části podvodných jednání a nelze ho v případě trestného činu podvodu považovat za okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní represe.
Závěrem nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytkl, že nedostál své povinnosti zkoumat, zda žalovaný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu, konkrétně trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, přestože okolnosti nasvědčují možnosti, že obviněný svým jednáním naplnil přinejmenším znaky předmětné skutkové podstaty.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.), a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265rodst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému T. B. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel od obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Dovolatel zcela správně uvádí, že nelze polemizovat s hodnocením důkazů a správností skutkových zjištění odvolacího soudu, kdy poukazuje správně i na skutečnost, že důvody pro aplikaci zprošťujícího důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., který odvolací soud uplatnil, spočívají ve skutkové oblasti, a proto jej zpravidla nebude možno napadnout dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výjimkou však může být situace, kdy jsou vykonaná skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením věci, tedy když právní hodnocení věci nemá žádnou vazbu na skutková zjištění soudů. Extrémní nesoulad je přitom současnou justiční praxí považován za skutečnost naplňující znaky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předmětný zprošťující důvod podle §226 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán . Uplatní se za situace, kdy soud nemůže spolehlivě, tedy bez rozumných a důvodných pochybností, uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neuskutečnilo to, co se uvádí v popisu skutku. Tedy jak za situace, kdy se prokáže, že se skutek nestal, tak i tehdy, kdy přetrvávají důvodné pochybnosti o tom, že se skutek opravdu stal, a to samozřejmě za předpokladu, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a byly zhodnoceny všechny dostupné důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.). Uplatnění ustanovení §226 písm. a) tr. ř. je tak důsledkem zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř.), podle níž má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina.
Nejvyšší soud se však ztotožňuje s úvahou nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že z argumentace použité odvolacím soudem v souvislosti se zprošťujícím výrokem nikterak nevyplývá, že by se nestalo to, co tvoří podstatu žalovaného skutku, tj. že by snad nedošlo mezi obviněným T. B. a poškozenou A. J. k uzavření smlouvy, kterou poškozená převedla na obviněného svůj obchodní podíl ve společnosti Q., s. r. o., za zlomek jeho skutečné hodnoty. Odvolací soud zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu na straně obviněného, kdy dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by obviněný před poškozenou zatajil ve smlouvě uvedené údaje o ceně obchodního podílu a že by věděl o jejím špatném psychickém stavu, kdy současně poukázal na to, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určených k ochraně majetkových práv a zájmů, tedy poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy konstatoval, že předmětný skutek svým obsahem spadá do oblasti soukromoprávních vztahů, neboť poškozená si nepočínala dostatečně obezřetně. Odvolací soud tedy v rámci své argumentace dospěl k závěru, že skutek jako takový se sice stal, mezi obviněným a poškozenou došlo k uzavření smlouvy, na podkladě které poškozená převedla na obviněného svůj obchodní podíl, a to za zlomek jeho skutečné hodnoty, nicméně takto vymezený skutek nevykazuje objektivní ani subjektivní znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu podvodu. Lze tak zcela přisvědčit námitce dovolatele, že takováto argumentace jednoznačně odpovídá zprošťujícímu důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný skutek vůbec nestal, nelze z provedených důkazů logicky vyvodit při žádném z v úvahu přicházejících způsobů jejich hodnocení, a pokud tedy odvolací soud zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., bylo takové právní posouzení věci v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Zprošťující důvod podle §226 písm. b) tr. ř. dopadá na případy, kdy se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř., ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. O zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. tedy lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem .
V projednávané věci se však odvolací soud vůbec nezabýval tím, zda jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstavu jiného trestného činu . Jinými slovy, přestože odvolací soud nepovažoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, byl stále povinen zkoumat, zda míra společenské škodlivosti jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93. Závěr odvolacího soudu stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu je tak možné učinit jen v případě, u něhož není z určitých závažných důvodů vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Obviněný si od poškozené nechal poskytnout plnění, které představovalo obchodní podíl v hodnotě, která podle znaleckého posudku obstaraného nalézacím soudem činila 1.760.000,- Kč až 1.970.000,- Kč, a to za pouhých 60.000,- Kč, což je evidentně hrubý nepoměr vzájemných plnění. Při žádném možném způsobu hodnocení důkazů přitom nelze dospět k závěru, že by smlouva o úplatném převodu byla simulovaným právním úkonem a že by poškozená ve skutečnosti měla v úmyslu svůj obchodní podíl obviněnému darovat.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s úvahou nejvyššího státního zástupce, že předmětné jednání je sto naplnit skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku . Trestného činu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení , dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede . V projednávané věci se jeví zcela nepochybným, že obviněný si byl jako dlouholetý obchodní společník partnera poškozené L. H. vědom skutečnosti, že poškozená, byť byla vlastníkem šedesátiprocentního podílu ve společnosti Q., s. r. o., nikdy se obchodní činností nezabývala a v této oblasti byla tedy nezkušená, stejně jako skutečnosti, že v době nedávné přišla o životního partnera. Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že obviněný neměl detailní informace o psychickém stavu její osoby v rozsahu, v jakém byly zjištěny znaleckým zkoumáním její osoby, zejména pak ve vztahu ke ztrátě životního partnera. Odvolací soud tedy nedostál své povinnosti, pokud nezkoumal, zda předmětné jednání nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Ve vztahu k námitkám nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítl, že odvolací soud postupoval v příkrém rozporu s ustanovením §263 odst. 7 věta druhá tr. ř., podle kterého je vázán hodnocením nalézacího soudu u těch důkazů, které sám znovu neprovedl, Nejvyšší soud připomíná, že těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení .
Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. pak uvádí, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl .
Soud prvního stupně shledal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, čemuž odpovídala soudem učiněná skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku (viz. výše). Nalézací soud svůj závěr o vině opřel o provedené dokazování, kdy vycházel zejména ze svědeckých výpovědí obviněného, poškozené a svědků I. K., J. J., Š. O., L. L. a S. H., dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Tomáše Nováka a Mgr. Kateřiny Vinkárkové (č. l. 311-327), kdy oba znalci byli u hlavního líčeni vyslechnuti, znaleckého posudku ke stanovení tržní hodnoty 60% podílu společnosti Q., s. r. o., vypracovaným znaleckým ústavem Oceňování a znalecká kancelář, s. r. o., (č. l. 266-295) a DVD se záznamem komunikace mezi poškozenou a obviněným pořízeným poškozenou. Nalézací soud shledal verzi událostí, tak jak byla popsána poškozenou, za hodnověrnou a následně z této také vycházel, zatímco výpovědi obviněného neuvěřil.
Odvolací soud následně v rámci veřejného zasedání znovu provedl k důkazu přečtení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (viz. protokol o veřejném zasedání ze dne 15. 4. 2015, č. l. 391) a jeho závěry označil za rozporné, kdy závěry znaleckého posudku konfrontoval s výpovědí znalce učiněnou v rámci hlavního líčení (str. 7 napadeného rozsudku). Odvolací soud však znalce opakovaně v rámci veřejného zasedání nevyslechl. Stejně tak neprovedl v rámci veřejného zasedání většinu pro skutková zjištění stěžejních důkazů, zejména pak výpovědi svědků, přestože se uchýlil k jejich hodnocení, resp. zcela se odchýlil od skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Odvolací soud obsah důkazů vyhodnotil velmi odlišným a v případě výpovědi poškozené a obviněného v rozhodující míře protichůdným způsobem, než jak učinil soud nalézací. Takovýto postup je však stěží udržitelný.
Nejvyšší soud současně shledal nedostatky i mezi právním závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného nebylo sto naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho odůvodněním. Jak poukázal nejvyšší státní zástupce v rámci dovolání, odvolací soud nijak nezpochybnil tu část skutkových zjištění, podle kterých obviněný nejméně do 31. 3. 2014 poškozené nevyplatil ani onu předmětnou částku 60.000,- Kč. Je zcela evidentní, že obviněný předmětnou částku poškozené zaplatil až poté, co proti němu bylo usnesením policejního orgánu ze dne 29. 11. 2013, doručené obviněnému dne 2. 12. 2013, zahájeno trestní stíhání. Z obsahu Smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 8. 6. 2012 (č. l. 9-11 spisu), uzavřené mezi obviněným a poškozenou, resp. z článku III. této smlouvy se přitom podává, že cena obchodního podílu, která byla stanovena na částku 60.000,- Kč, „ byla převodci nabyvatelem zaplacena před podpisem této smlouvy “, což je údaj zcela zjevně neodpovídající skutečnosti. I pokud by poškozená souhlasila s tím, že obchodní podíl ve výši 1.760.000,- Kč až 1.970.000,- Kč převede na obviněného za částku pouhých 60.000,- Kč, jednání obviněného indikuje, že od počátku zamýšlel uvést poškozenou v omyl a nezaplatit jí za převod obchodního podílu, zejména pak za situace, že se nejednalo o simulovaný právní úkon, jak bylo již rozvedeno výše. Odvolací soud se ale s předmětnou okolností nijak nevypořádal, resp. ji zcela opomenul.
Ve vztahu k nepřípadnosti užití odkazu na v této souvislosti odvolacím soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je možno odkázat na výše uvedenou pasáž v rámci podaného dovolání.
Na podkladě výše uvedené tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vytýkanými vadami, kdy právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, která soud odvolací žádným procesně relevantním způsobem nekorigoval.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 To 83/2015, zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu