ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.938.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 938/2015 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. F. , a F. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 67 To 67/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 3/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 67 To 67/2015 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. října 2014, sp. zn. 44 T 3/2014 byli M. F. a F. M. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 5. 2013 v době kolem 21:50 hodin v P., v P. ulici, na chodníku na rozhraní domů po předchozí slovní rozepři M. F. s poškozeným R. H., během níž poškozený odmítal vydat svůj mobilní telefon značky Sony Xperia, na který si předtím M. F. vyfotografoval, přivolal M. F. F. M., který do poškozeného strkal, vyhrožoval mu zlámáním nohou a dožadoval se vydání jeho mobilního telefonu, M. F. poté udeřil poškozeného rukou do krku a F. M. poškozenému zkroutil ruku, v níž svůj mobilní telefon držel, čehož využil M. F., poškozenému jeho mobilní telefon z ruky vytrhl a utekl s ním pryč, kdy F. M. svým tělem bránil poškozenému, aby nemohl M. F. pronásledovat “. Za uvedený trestný čin byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, M. F., F. M. a poškozeným R. H., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 67 To 67/2015 tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že předmětnou věc postoupil Úřadu městské části pro Prahu 1, Vodičkova ul., s tím, že se nejedná o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozeného a státní zástupkyně zamítnuta.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněných M. F. a F. M. (dále jen obvinění), a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejprve popsal vývoj celého případu v řízení před soudy, načež uvedl, že právní závěr i argumentaci odvolacího soudu nelze přijmout. Pokud odvolací soud shledal, že jednání popsané v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku nalézacího soudu není zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je takové právní posouzení skutku nesprávné. Odvolacímu soudu především vytkl nesprávnou aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž v tomto poukázal na obsáhlou judikaturu a soudní praxi Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, kdy na podkladě těchto rozhodnutí lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti takového konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládané. Čin obviněných přitom žádné takové výjimečné znaky nevykazuje. Dovolatel dále uvedl, že poškozený sice zavdal příčinu ke vzniku incidentu tím, že si chtěl obviněného M. F. vyfotografovat, avšak toto jednání je zanedbatelné oproti tomu, jakým způsobem jednali oba obvinění. Původní incident přestupkového charakteru tak přešel až do skutku naplňujícího znaky zločinu loupeže, a to výhradně v důsledku konání obou obviněných, zatímco poškozený již na jeho průběh neměl prakticky žádný vliv. Způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl spáchán, poté korespondují s typovou škodlivostí žalovaného zločinu a na straně obviněných neexistují žádné polehčující okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že „se nejedná o případ natolik společensky škodlivý či nebezpečný, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to v daném případě např. podle zákona o přestupcích“, nebo že „jde o jednání menší závažnosti, vymykající se obvyklým způsobům páchání obdobné trestné činnosti, tedy jde o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti“, jak konstatuje ve svém rozhodnutí odvolací soud. K tomuto dovolatel poznamenal, že pokud jde o nepopiratelně specifické okolnosti dané trestní věci, např. podíl poškozeného na vzniku incidentu, lze je dostatečně vyjádřit v rámci zákonné trestní sazby uložením trestu ve výměře při její spodní hranici, nikoli však „deklasováním“ zločinu na přestupek. Dovolatel uzavřel s přesvědčením, že jelikož jednání obviněných naplnilo všechny formální zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň je společensky škodlivé, je nezbytné jejich odpovědnost za skutek řešit prostředky trestního práva. Odvolací soud tedy učinil nesprávný právní závěr, že pro nedostatek společenské škodlivosti nelze skutek popsaný v rozhodnutí nalézacího soudu posoudit jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takové právní posouzení skutku je nesprávné, v čemž dovolatel spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže se tedy ve skutečnosti jednalo o čin soudně trestný, nebyly splněny ani podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř., přičemž v tomto dovolatel spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 67 To 67/2015, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud navíc shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřili oba obvinění. Obviněný M. F. v rámci svého vyjádření předně poznamenal, že dovolatel koncipuje své dovolání výhradně na tom, že svědek R. H. je osobou hodnověrnou a tato jeho hodnověrnost pak převyšuje ostatní provedené důkazy, přičemž státní zastupitelství mělo ignorovat výpověď svědka V. H. vyslechnutého při hlavním líčení. Stejně tak je dle obviněného chybný závěr státního zastupitelství, že za gradaci incidentu může výhradně M. F., přičemž takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Obviněný se dále vyjádřil zejména k osobě poškozeného R. H. a jeho jednání v době incidentu, kdy mimo jiné podotkl, že poškozený svým chováním oba obviněné provokoval, vydíral je, a za žádnou cenu se nehodlal vzdát nahrávek, které nezákonně a bez souhlasu pořídil. O tomto nestandardním chování poškozeného přitom existuje hodnověrná výpověď svědka, které však soud dal menší váhu než výpovědi poškozeného. V další části svého vyjádření se obviněný věnuje užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, konkrétně okolnostem, za kterých byl tento nařízen, a kritériím, která měla být splněna, a to se závěrem, že postupem státního zastupitelství a obvodního soudu došlo k porušení článku 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy práva obviněného odepřít výpověď, a zároveň k porušení práva obviněného nevypovídat, jak zaručuje §33 tr. ř., přičemž nařízením odposlechu byla tato práva obviněných porušena. Obviněný uzavřel, že Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 3. 2015 rozhodl naprosto správně, neboť hodnotil veškeré důkazy v souhrnu se situací na místě samém a s dalšími důkazy, přičemž dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za tendenční, jednostranné a neobjektivní. Z těchto důvodů jej navrhl odmítnout. Argumentace ve vyjádření obviněného F. M. je de facto totožná jako ta, jež byla použita ve vyjádření obviněného M. F.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné uvést, že se shoduje s názorem odvolacího soudu, a to že řízení v této trestní věci není zatíženo žádnou procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práv obviněných na jejich obhajobu či procesně vadným postupem při provádění důkazů. Z hlediska §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny potřebné důkazy pro objasnění skutkového stavu věci, jakožto základu pro rozhodování soudů. Jak nalézací, tak i odvolací soud shodně uvedly, že po formální stránce byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. S tímto názorem se ztotožňuje i Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací. Odvolací soud však na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak uvádí odvolací soud ve svém rozhodnutí, v tomto konkrétním případě nahlížel na řešení společenské škodlivosti v případě obou obviněných přísně individuálním způsobem, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného jednání, k osobám obviněných, k jednání a k osobě poškozeného, jakož i ke všem dalším okolnostem, kdy všechny tyto podporují a vyjadřují typovou minimální společenskou škodlivost takového jednání. Takovému závěru však nelze přisvědčit. Předně je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve zcela výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestně právních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník navíc de facto neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace .
Nejvyšší soud se přitom shoduje s názorem odvolacího soudu, že na vzniku celého konfliktu má významný podíl osoba poškozeného, který fotografoval obviněného M. F., a to s velkou pravděpodobností s čistě zištnými úmysly. Rovněž zůstává pravdou, že průběh celého incidentu zprvu nepřipomíná typickou formu loupeže. Podstatná je ovšem pozdější část konfliktu, a to již za přítomnosti obviněného F. M. Tedy ta část jednání, kdy obviněný M. F. udeřil poškozeného do krku, vytrhl mu mobilní telefon a utekl s ním, přičemž toto jednání se odehrálo za asistence druhého obviněného F. M., který poškozeného držel a následně mu svým tělem bránil v pronásledování obviněného M. F. Přitom z provedeného dokazování plyne, že již před samotným úderem docházelo ze strany obviněného F. M. k vyhrožování zlámáním nohou, kdy se takto dožadoval vydání mobilního telefonu. Obvinění tak společným jednáním zjevně užili násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž toto jednání vykazuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání poškozeného, který si chtěl vyfotografovat obviněného M. F. v impertinentní situaci, se tak stává zanedbatelným oproti tomu, jakým (postupně) způsobem jednali oba obvinění. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že původní incident přestupkového charakteru přešel až do skutku naplňujícího znaky zločinu loupeže, a to výhradně v důsledku konání obou obviněných, zatímco poškozený již na jeho průběh neměl prakticky žádný vliv. Přitom jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu, o zločin loupeže, na který je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, se může jednat i v případě, že pachatel nezískal od poškozené osoby žádnou věc a ani jí nezpůsobil žádná zranění. Ani poněkud menší intenzita, s jakou pachatel naplnil formální znaky citovaného zločinu, totiž nevylučuje závěr o společenské škodlivosti takového činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 147/2013).
Po uvážení všech okolností případu nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že se nejedná o případ natolik společensky škodlivý či nebezpečný, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to v daném případě např. podle zákona o přestupcích. Odpovědností podle jiných právních předpisů se přitom Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti . Při naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat nad „menší závažností“ takového jednání.
Na specifické okolnosti celého případu, jako je např. podíl poškozeného na vzniku incidentu, tedy nelze nahlížet jako na okolnosti podmiňující užití principu trestního práva ve smyslu ultima ratio, nýbrž měly by být brány do úvahy při stanovení druhu a výše trestu. V tomto Nejvyšší soud shledává vhodným řešení, které použil nalézací soud. Ten, vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatelů, dospěl k závěru, že je v daném případě namístě užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 tr. zákoníku.
Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Odvolací soud tedy pochybil, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Úřadu městské části pro Prahu 1 s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V posuzované věci tedy námitky vznesené dovolatelem byly učiněny právně relevantně a jsou také důvodné, přičemž se týkají jak hmotněprávního posouzení skutku, tak i postoupení věci jinému orgánu k posouzení, zda se namísto trestného činu nejedná o přestupek.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání (v neprospěch obviněných) nezbylo než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 67 To 67/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který se po jejím zrušení bude její podstatou znovu zabývat s tím, že tak učiní v intencích rozhodnutí soudu dovolacího, při respektování ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a tedy v souladu s právním názorem v něm vysloveným.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu