ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1251.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1251/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně ACT Praha a.s. , se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 60196483, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 119/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 13 Co 64/2013-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I shora uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 17 C 119/2010-49, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 201.575.954,36 Kč) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky na náhradě škody, jež jí měla vzniknout jako (bývalému) akcionáři společnosti IP Exit, a.s., v konkursu, IČ: 45316619 (dříve INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost; dále jen „IPB, a.s.“). V žalobě uvedla, že byla majitelem 1.815.836 kusů zaknihovaných kmenových akcií IPB, a.s. o nominální hodnotě jedné akcie ve výši 100,- Kč. Rozhodnutím žalované ze dne 16. 6. 2000 byla v IPB, a.s. v souladu s §26 odst. 1 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v t. č. účinném znění (dále jen „zákon o bankách“), zavedena nucená správa a nuceným správcem byl jmenován Ing. P. S., zaměstnanec žalované. Smlouvou ze dne 19. 6. 2000 prodal nucený správce podnik IPB, a.s. (dále jen „podnik“) společnosti Československá obchodní banka, a.s. (dále jen „ČSOB, a.s.“) za kupní cenu ve výši 1,- Kč. V důsledku uvedené skutečnosti se IPB, a.s. stala pouze formálně existující právnickou osobou nemající prakticky obchodní majetek, čímž vzhledem k adekvátní reakci trhu s cennými papíry rapidně klesla tržní cena jejích akcií. Smlouvou ze dne 25. 11. 2005 prodala žalobkyně veškeré své akcie společnosti HENDON a. s. za kupní cenu ve výši 1,- Kč/kus, tj. za celkovou částku 1.815.836,- Kč; při uzavření smlouvy vycházela z toho, že hodnota IPB, a.s. je právě 1,- Kč, za kteroužto částku nucený správce prodal její podnik, přičemž kupní cena, kterou žalobkyně od společnosti HENDON a. s. za akcie obdržela, odpovídala ceně tržní. Hodnota podniku však ve skutečnosti k okamžiku jeho nabytí kupujícím ČSOB, a.s. nečinila 1,- Kč, ale 34.200.000.000,- Kč, o čemž se žalobkyně dozvěděla z nálezu Stálého rozhodčího soudu se sídlem v Haagu ve věci Saluka Investments B. V. proti České republice ze dne 9. 6. 2008 (či 6. 6. 2008, jak uvedeno v podání žalobkyně ze dne 1. 2. 2012), v němž byla hodnota podniku v této výši určena.
V prodeji podniku nuceným správcem za částku 1,- Kč shledává žalobkyně nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), neboť nucený správce jednal při uzavření smlouvy o prodeji podniku v rozporu s dobrými mravy, účelem nucené správy, obecnou prevenční povinností podle §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v neposlední řadě v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně má za to, že pokud by nucený správce nestanovil cenu podniku svévolně na 1,- Kč, ale obdržel by za podnik při jeho prodeji protiplnění odpovídající jeho skutečné hodnotě (tj. 34.200.000.000,- Kč), tržní cena akcií IPB, a.s., činící před uzavřením smlouvy o prodeji podniku 112,01 Kč/kus, by se nezměnila (nesnížila) a žalobkyně by je tak při této ceně mohla prodat minimálně za 203.391.790,36 Kč (112,01 x 1.815.836). Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně na žalované domáhá, je tak představována právě rozdílem částek 203.391.790,36 Kč a 1.815.836,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž právní předchůdce žalobkyně Charouz Holding, a.s. (správně: žalobkyně pod tehdejší obchodní firmou Charouz Holding, a.s.) prodala smlouvou ze dne 25. 11. 2005 celkem 1.815.836 kusů jí patřících zaknihovaných kmenových akcií IPB, a.s. o nominální hodnotě jedné akcie ve výši 100,- Kč společnosti HENDON a. s. za kupní cenu ve výši 1,- Kč/kus, tj. za celkovou kupní cenu ve výši 1.815.836,- Kč, že žalovaná poté, co rozhodnutím ze dne 16. 6. 2000 zavedla na IPB, a.s. tzv. nucenou správu, udělila rozhodnutím ze dne 19. 6. 2000 nucenému správci Ing. P. S. předchozí souhlas k přijetí rozhodnutí o uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi IPB, a.s., a ČSOB, a.s., jakož i že byla tato smlouva téhož dne uzavřena. Cena podniku pak byla smlouvou stanovena na 1,- Kč.
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že k nesprávnému úřednímu postupu při výkonu nucené správy Ing. Petrem Staňkem podle §13 OdpŠk s přihlédnutím k §26 odst. 1 zákona o bankách nedošlo. Dále konstatoval, že žalobkyni nikdo nenutil, aby v roce 2005 akcie prodala, že podmínky, za nichž akcie prodala, byly toliko výsledkem jejího obchodního jednání s kupujícím a nijak nesouvisely „s jednáním ČNB v roce 2000“ a dále že žalobkyně se jako (byť minoritní) akcionář IPB, a.s., mohla a měla lépe podílet na její správě a zabránit tak situaci, jež v letech 1999 a 2000 v bance nastala. Soud prvního stupně zdůraznil i absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a poklesem hodnoty akcií, s tím, že k tomuto poklesu by v intencích žalobních tvrzení nutně muselo dojít i jinak, „když by naopak žalovaná ničeho nekonala a právě takovým způsobem by nejspíš byla způsobena mnohem vyšší škoda, a to především vkladatelům banky.“ Konečně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, soud prvního stupně uzavřel, že škoda spočívající v poklesu tržní hodnoty akcií banky oproti jejich nominální hodnotě v důsledku nesprávného úředního postupu při výkonu bankovního dohledu nemůže akcionářům v případě probíhajícího konkursu na majetek banky vzniknout dříve než při skončení konkursu. K žalovanou namítanému promlčení nároku pak dle soudu prvního stupně nedošlo (uvedený závěr soud prvního stupně nijak nezdůvodnil).
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který právně zhodnotil tak, že „bezprostřední příčinou toho, že žalobkyně obdržela za jí vlastněné akcie společnosti IPB, a.s., finanční protiplnění hluboko pod jejich nominální hodnotou, bylo to, že se rozhodla tyto akcie prodat… za cenu, na které se s nabyvatelkou těchto akcií dohodla. Tímto jednáním tak zcela nepochybně došlo k tzv. přetržení příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované a tvrzenou škodou.“ Existencí dalších předpokladů odpovědnosti žalované za škodu se odvolací soud nezabýval. Ve vztahu k tvrzenému vzniku škody toliko na okraj zmínil (viz: „Pomine-li zdejší soud to, že…“ na str. 6 jeho rozsudku), že ten nebyl dosud řádně prokázán, „neboť samotná okolnost, že v určitém období došlo k poklesu tržní hodnoty akcií vzhledem k proměnlivosti tržní hodnoty tohoto zboží a jeho spekulativnímu charakteru ještě neznamená vznik majetkové újmy vlastníka akcie“. V této souvislosti odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, usnesení ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 609/2004 a usnesení ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 751/2004).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, s tím, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, když dovodil, že tvrzený nesprávný úřední postup nemůže být příčinou vzniku tvrzené škody pro přetržení příčinné souvislosti v důsledku uzavření smlouvy o prodeji akcií se společností HENDON, a.s. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka s poukazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“), z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 či ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003. Dále dovolatelka formulovala tři právní otázky, jež dle jejího názoru vyvstaly v řízení před odvolacím soudem a soudem dovolacím nebyly dosud vyřešeny, a to zda může akcionáři banky vzniknout v daných okolnostech škoda snížením hodnoty akcií dříve, než dojde k ukončení likvidace (insolvenčního řízení, konkursu) banky, kupříkladu ke dni převodu takových akcií, zda je nucený správce banky povinen při prodeji jejího podniku jednat s péčí řádného hospodáře a konečně zda „může v souladu s právními předpisy stát jako škůdce v rámci odpovědnosti za škodu ze stejného jednání (škodní události) některý subjekt jako poškozeného odškodnit a jiný subjekt neodškodnit“. Řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím je konečně dle dovolatelky zatíženo vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představovanými neprovedením dovolatelkou navržených důkazů a nevypořádáním se s právními otázkami, jež dovolatelka shora formuluje. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasila, s tím, že odvolací soud uzavřel správně, když shledal prodej akcií za dohodnutou cenu okolností přerušující příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem nuceného správce a tvrzenou škodou. Otázka okamžiku vzniku škody „na straně akcionářů banky“ pak byla dle žalované již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a shodně zodpovězena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jako taková pak vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Právním posouzením je však stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Dovolatelka napadá právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem, podle kterého skutečnou příčinou (tj. příčinou vylučující vztah příčinnosti tvrzený žalobou) vzniku tvrzené škody odpovídající rozdílu sjednané kupní ceny akcií a jejich nominální hodnoty (správně však dle žalobních tvrzení tržní ceny, nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu; od výše nominální hodnoty akcií dovolatelka tvrzenou škodu neodvíjí, což odvolací soud přehlédl) bylo rozhodnutí žalobkyně akcie za sjednanou (nižší) cenu prodat.
Ustálená judikatura dovolacího soudu (potud dovolatelkou i přiléhavě citovaná) vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými skutečnostmi identifikovat vskutku právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05; rozhodnutí citovaná žalobkyní jsou s východisky formulovanými v těchto rozhodnutích v plném souladu).
Ústavní soud ve shora citovaném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „…v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“
Úvaha, na níž ve skutkových poměrech dané věci založil odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí, se od výše (a rovněž i dovolatelkou) citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu formulovaných východisek neodchyluje.
Podle §155 odst. 1 věty první obch. zák., ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy o prodeji akcií mezi dovolatelkou a společností HENDON a. s. (25. 11. 2005), je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Dovolatelka se rozhodnutím své akcie prodat (jehož klíčový význam odvolací soud správně akcentoval) uvedených práv vzdala, a to za cenu, jež byla, jak dovolatelka sama tvrdí, cenou tržní (tj. byla dána ujednáním stran smlouvy, byla výslednicí nabídky a poptávky – dovolatelka měla zájem akcie za tuto cenu prodat, společnost HENDON a. s. měla zájem akcie za tuto cenu koupit). Pokud by dovolatelka akcie neprodala, zůstala by nadále akcionářem společnosti (t. č. IP Exit, a.s.), o níž sama tvrdí (a skutková zjištění učiněná soudy s tím nejsou v rozporu), že se nachází v konkursu, který dosud neskončil, pročež by nadále disponovala právy s vlastnictvím akcií spojenými (viz odvolacím soudem v této souvislosti přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003). Rozhodnutí dovolatelky převést tato práva na společnost HENDON a. s. je tak nutno, jak na to odvolací soud správně poukázal, vnímat jako rozhodující (výlučnou a samostatnou) příčinu toho, že majetkové právo dovolatelky spojené s držením akcií bylo uspokojeno právě (jen) částkou 1,- Kč za jednu akcii, tj. 1.815.836,- Kč za 1.815.836 kusů akcií v jejím vlastnictví. Kvalifikoval-li proto odvolací soud rozhodnutí dovolatelky prodat akcie za ujednaných podmínek jako okolnost vylučující (přerušující) vztah příčinnosti mezi v žalobě tvrzenými okolnostmi (nesprávným úředním postupem a škodou převyšující ujednanou kupní cenu akcií), představuje tento jeho závěr řešení vycházející (a nikoliv odchylné, jak argumentuje dovolatelka) z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. Pro úplnost lze v tomto směru dodat, že námitkami směřujícími proti procesnímu postupu soudu, který neprovedl účastníkem navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, či ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010).
Důvody, pro něž soudy nepovažovaly za nutné provést všechny dovolatelkou navržené důkazy, shora formulovaným východiskům odpovídají. Soudy opřely své rozhodnutí o závěry, jež učinění skutkových zjištění, které dovolatelka hodlala prokazovat nabízenými (a neprovedenými) důkazy, nevyžadovaly. Jejich rozhodnutí pak shodně nestojí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou – argumentuje-li odvolací soud tím, že dovolatelka neprokázala vznik škody, činí tak jen na okraj, napadený rozsudek na uvedeném závěru nezávisí (pročež ani dovolacímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k míře hypotetičnosti východisek, na jejichž podkladě dovolatelka vznik a výši škody konstruuje – tj. zejm. že „by mohla“, nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu, prodat své akcie za 203.391.790,36 Kč, že nucený správce „by obdržel“, nebýt téhož, za podnik 34.200.000.000,- Kč a že tržní cena akcií „by se nesnížila“ ze 112,01 Kč/kus na 1,- Kč/kus). Z téhož důvodu nelze vadu řízení spatřovat ani v tom, že se soudy nevypořádaly s otázkami formulovanými dovolatelkou nad rámec vymezeného dovolacího důvodu (viz tři otázky shora), jakkoliv nastolenými již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Řešení těchto otázek totiž nebylo pro rozhodnutí obou soudů určující, pročež není místa, aby se k nim, jak dovolatelka navrhuje, akademicky vyjadřoval rovněž dovolací soud.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelkou nastolené otázky nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu k nim v dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu