ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1526.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1526/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 114 166,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 215/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 11 Co 324/2014-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 114 166,21 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. 116 800/2010 (požadované zadostiučinění 7 499,97 Kč), a č. j. 110 483/2010, č. j. 111 054/2010, č. j. 111 233/2010, č. j. 110 786/2010, č. j. 110 424/2010, č. j. 110 475/2010, č. j. 110 480/2010 a č. j. 110 514/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 15 C 215/2012-100, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 110 483/2010, 111 054/2010, 111 233/2010, 110 786/2010, 110 424/2010, 110 475/2010, 110 480/2010 a 110 514/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 114 166,21 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil ve výrocích o věci samé (výrocích I a II) rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení (výrok III) jej změnil tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 116 800/2010 (požadované zadostiučinění 7 499,97 Kč), č. j. 110 483/2010, č. j. 111 054/2010, č. j. 111 233/2010, č. j. 110 786/2010, č. j. 110 424/2010, č. j. 110 475/2010, č. j. 110 480/2010 a č. j. 110 514/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení nejsou účelnými náklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu