ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1563.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1563/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalovanému Bc. V. B. , zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 77/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2014, č. j. 68 Co 259/2014-293, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. října 2013, č. j. 30 C 77/2012-274, zastavil řízení o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že ohledně tohoto majetkového sporu účastníci uzavřeli platnou rozhodčí doložku, čímž v této věci vyloučili soudní jurisdikci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. 68 Co 259/2014-293, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení (o učení vlastnického práva k předmětným nemovitostem) se nezastavuje. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, jež byla uzavřena v rámci kupní smlouvy uzavřené mezi týmiž účastníky dne 13. února 2012, je absolutně neplatná. Rozhodce v ní nebyl jmenován ad hoc, ani nebyl určen s odkazem na rozhodčí řád vydaný stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, ale v doložce bylo sjednáno, že „rozhodce má být jmenován kupujícím z řad advokátů zapsaných u České advokátní komory, kdy kupující je oprávněn jmenovat rozhodce opakovaně, pokud by předchozí rozhodce byl z rozhodčího řízení vyloučen, ztratil způsobilost být rozhodcem, či přestal být zapsán v seznamu advokátů v ČAK.“ Podle odvolacího soudu z této rozhodčí doložky vyplývá zřejmá nerovnováha v oprávnění jmenovat rozhodce, kdy toto právo přísluší toliko kupujícímu. Navíc Česká advokátní komora není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nedisponuje oprávněním vést seznam rozhodců. Na základě této rozhodčí doložky by tak kupujícímu bylo umožněno zvolit si rozhodcem jakéhokoliv advokáta podle svého vlastního uvážení bez jakkoliv stanovených kritérií. Byly tudíž nastaveny takové podmínky, které odporují zákonu a jež vzbuzují důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost „je dovozována dle §237 o. s. ř., kdy se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud v návaznosti na výklad mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, případně s ohledem na zjevnou specifičnost dané situace předmětná otázka nemusela být v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a domníváme se, že posuzovaná otázka by měla být vyřešena odlišně.“ V další části dovolání pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by in concreto vymezil, na podkladě kterého předpokladu přípustnosti své dovolání vlastně zakládá.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání totiž neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání neuvádí, v čem konkrétně – z hlediska shora již vymezených kritérií přípustnosti dovolání - spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž pouze uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud v návaznosti na výklad mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, případně s ohledem na zjevnou specifičnost dané situace předmětná otázka nemusela být v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a domníváme se, že posuzovaná otázka by měla být vyřešena odlišně.“ Je to ovšem právě dovolatel, který v dovolání musí uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, neboť jen na podkladě takto právně relevantního vymezení – při splnění dalších zákonem požadovaných náležitostí dovolání – je dovolacímu soudu umožněno zabývat se přípustností dovolání. Ani případná právní polemika dovolatele s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu nenaplňuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1, věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění tohoto usnesení nutno však uvést, že napadené usnesení odvolacího soudu není (co do přijatého závěru stran absolutní neplatnosti předmětné rozhodčí doložky) v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Základním předpokladem platnosti rozhodčí doložky je stanovení transparentních a jednoznačných pravidel pro určení osoby rozhodce, který bude v rozhodčím řízení rozhodovat. Přitom stanovení způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Kromě toho za netransparentní způsob lze považovat i okolnost, že výběr rozhodce má být učiněn z velmi obecného (a v čase proměnlivého) seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 1573/2014).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu