ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1690.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1690/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci J. M. , právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 350.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 124/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 25 Co 320/2013-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 6. 2012 domáhal výše uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 4. 11. 1957 do 4. 11. 1958.
Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 124/2012-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 350.000 Kč.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 25 Co 320/2013-52, rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/57, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a ke ztrátě čestných práv občanských. Žalobce byl ve vazbě od 4. 11. 1957 do 4. 12. 1957 a ve výkonu trestu od 5. 12. 1957 do 4. 11. 1958, přičemž zbytek trestu mu byl odpuštěn amnestií. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 Tz 5/2010 byl výše uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání žalobce pro nepřípustnost zastaveno. Usnesením Městského soudu Brno ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 1 Rt 5/2010 ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2010 byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci.
Odvolací soud uvedl, že si je vědom rozdílných právních závěrů Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu, nicméně se přiklonil k závěrům Nejvyššího soudu a uzavřel, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před dnem 18. 3. 1992 z důvodu nepřípustné retroaktivity a též z důvodu, že nemajetková újma vzniká při vykonání vazby či při trestu odnětí svobody, nikoliv však při vydání zprošťujícího rozsudku. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se vznesenou námitkou promlčení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, kde uvedl, že existují rozdílné právní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž soudy nižších stupňů měly věnovat pozornost celé judikatuře, konkrétně i nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. IV ÚS 500/13, protože nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny. Dovolatel tak navrhnul, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015 či sp. zn. 30 Cdo 708/2015 ze dne 16. září 2015).
Dovolatel ve svém podání poukazoval na nejednotnost rozhodovací praxe o náhradě nemateriální újmy ze strany Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v obdobných případech. Je třeba podotknout, že judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také „Úmluva“), byly žaloby vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. března 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. května 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva nabyla dne 18. března 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. březnu 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014. Podle tohoto stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Evropská úmluva vykládána správně a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska „[n]árok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. března 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.“
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.” Ústavní soud tedy nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě uzavřel, že k promlčení nároku došlo.
Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik nároku žalobce okamžik zproštění žalobce obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci. Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni zastavení trestního stíhání obviněného (tedy v roce 2010).
Ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk (ve znění účinném od 27. dubna 2006) stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk začala v případě žalobce běžet nejpozději dne 30. 3 2010, kdy byl vyhlášen a nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2010, ve kterém bylo konstatováno porušení zákona, byl zrušen pravomocný trestní rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/1957 a bylo zastaveno trestní stíhání žalobce. Dne 30. 8. 2010 požádal žalobce žalovanou o odškodnění, kterému bylo částečně vyhověno sdělením ze dne 3. 1. 2011. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v souladu s ustanovením §14 OdpŠk, a i při započtení stavení promlčecí doby (§35 odst. 1 OdpŠk) byl tedy nárok žalobce v době podání žaloby dne 21. června 2012 promlčen (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 737/15).
Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14.
Byť odvolací soud zamítl žalobu dovolatele na základě nedůvodnosti žaloby a nikoli z důvodu promlčení, tak ani případná změna odvolacího rozhodnutí by nemohla dovolateli přivodit příznivější výsledek. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu