ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1882.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1882/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyň a) Z. M. , a b) Z. R. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovaným 1) J. P. , a 2) L. P. , oběma zastoupeným JUDr. Hanou Lukešovou, advokátkou se sídlem v Radovesicích 48, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 132/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 10 Co 814/2013-174, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalobkyním se vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. 17 C 132/2010-138, ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 8. dubna 2013, č. j. 17 C 132/2010-147, výrokem I. určil, že „budova bez č.p./č.e. na pozemku parcelní číslo st. 89/1 a parcelní č. st. 297 v katastrálním území R. ... je ve spoluvlastnictví žalobkyň, kdy spoluvlastnický podíl každé z žalobkyň je ve výši jedné ideální poloviny ve vztahu k celku“ , výrokem II. uložil žalovaným povinnost vyklidit shora označenou budovu a předat ji žalobkyním do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 10 Co 814/2013-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se staly podílovými spoluvlastnicemi pozemkové parcely č. 89/1, pozemkové parcely č. 89/4, stavby bez č.p./č.e. umístěné na pozemku st. p. č. 89/1 a pozemku st. p. č. 297 v obci a katastrálním území R., a to na základě rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. dubna 2006, č. j. 9 C 27/92-401, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2007, č. j. 12 Co 679/2006-425, a (vzhledem k tomu, že restituovaná budova nebyla v předmětném rozsudku zcela v souladu s údaji v katastru nemovitostí označena) opravným usnesením téhož krajského soudu ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Co 269/2011-550 (správnost tohoto postupu potvrdil ve svém usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 3045/11, Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti žalovaných směřujících proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (ve stručnosti shrnuto) vycházel ze závěru, že pokud (původně povinná osoba) ZEPOS a. s., se sídlem v Radovesicích, kupní smlouvou ze dne 27. října 2009 (tedy v době předcházející vydání předmětného opravného usnesení stran řádného označení restituované budovy) převedla předmětnou budovu na žalované, jednalo se o neplatný převod. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vycházel ze závěru, že za daného stavu nepřichází v úvahu, aby žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, odvolací soud se naopak – jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku – otázkou dobré víry žalovaných („nabyvatelů“) zabýval, a to ve světle judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Odvolací soud při rozhodování vycházel také z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a k problematice nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo jiné vyložil: „V konkrétní posuzované věci nejde o případ, kdy by se žalovaní, jednající v dobré víře, ocitli v nepříznivém právním postavení zcela bez vlastního přičinění. Rozhodovací praxe ve směru posílení dobré víry nabyvatelů důvěřujících správnosti údajů katastru nemovitostí míří přitom přeci jen spíše na extrémnější situace, typicky takové, kdy běžný požadavek opatrnosti a uvážlivosti při jednání vyvolávajícím právní následky nelze klást na samotné postižené nabyvatele jednající v dobré víře, ale především na jejich právní předchůdce. Žalovaní žijí a podnikají v místě, kde sporná nemovitost (poznámka: dosud užívaná jako truhlárna) i ostatní nemovitosti uplatňované žalobkyněmi v restituci leží. Bylo jim známo, že přinejmenším k pozemkům, na kterých sporná budova stojí, byl mezi prodávajícím a žalobkyněmi veden mnohaletý spor. Žalovaní v době uzavření kupní smlouvy věděli, že v neprospěch prodávajících byl ve sporu o vydání nemovitostí vydán rozsudek, jednací číslo i datum vydání tohoto rozsudku (resp. rozsudků) je v kupní smlouvě výslovně zmiňováno. Žalovaní v době uzavření smlouvy věděli, že kupovaná stavba leží na cizím pozemku (pozemcích žalobkyň), že právě přes tyto pozemky je do ní možný vchod. Žalovaná (2/) ve své účastnické výpovědi sama uvedla, že s uzavíráním podobných kupních smluv má při svém pracovním zařazení zkušenosti, kupní smlouvu měli žalovaní před podpisem asi týden k dispozici, nezajímali se však ani o obsah rozhodnutí soudu v restitučním sporu prodávajícího ani o způsob řešení budoucích vztahů s vlastnicemi pozemků zastavěných kupovanou budovou. Jednali-li žalovaní v popsané situaci skutečně při koupi dotčené budovy v dobré víře, šlo v každém případě o jednání neuvážené a riskantní, kterému nelze poskytovat ochranu na úkor nezpochybněného spoluvlastnického práva žalobkyň, získaného soudním rozhodnutím po jeho řádném a včasném uplatnění.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezují tak, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, která je jednak dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a navíc by tuto právní otázku měl dovolací soud ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky posoudit jinak.“ V další části svého dovolání dovolatelé polemizují se skutkovými zjištěními a právním závěrem odvolacího soudu (i v otázce jim uložené povinnosti vyklidit předmětnou budovu), a dále namítají, že napadený rozsudek spočívá též „v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění, občanský zákoník, když dovolací (zjevně míněno odvolací) soud nesprávně uzavřel, že toto ustanovení samo o sobě nemění nic na správnosti rozhodnutí soudu I. stupně.“ Dovolatelé také vytýkají odvolacímu soudu, že “sice přisvědčil žalovaným o souvztažnosti nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 165/11 na daný případ, avšak nesprávně si jeho závěry vyložil, tudíž jej nesprávně aplikoval.“ Závěr odvolacího soudu, že dovolatelé v daném případě nejednali obezřetně, považují dovolatelé za rozporný např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, v němž dovolací soud judikoval, že žádným právním předpisem není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé. Pokud jde o nabytí nemovitosti od nevlastníka, „Tento názor Ústavního soudu ČR ostatně sdílí i Nejvyšší soud České republiky, když ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, či ve svém rozhodnutí ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Co 2665/2011, potvrdil, že je třeba chránit právo jak původního vlastníka, tak i následného dobrověrného nabyvatele.“ Konečně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí nezohlednil další rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatelé v řízení odkazovali. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítly uplatněnou dovolací argumentaci, neboť podle jejich názoru odvolací soud rozhodl věcně správně, když současně zohlednil i předmětnou judikaturu Ústavního soudu. Navrhly proto, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a žalobkyním přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že předmětné dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak) revidovat a dovolací soud je jím vázán. V daném případě předmětná budova byla (v jiném a soudy označeném rozhodnutí) předmětem restitučního rozhodnutí, přičemž jen zjevnou nesprávností nebyla (v souladu s údaji v katastru nemovitostí) řádně identifikována, ačkoliv z občanskoprávního hlediska nebylo (nemohlo být) pochyb o identitě restituovaného předmětu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 3045/11; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Tato okolnost měla proto pochopitelný odraz ve vydání opravného usnesení, kteroužto formu zjednání nápravy (z hlediska dosažení precizace s údaji v katastru nemovitostí) akceptoval i (shora již označeným rozhodnutím) Ústavní soud (věc tedy v tomto ohledu byla poměřována i z ústavně právního hlediska bez zjištěných rozhodovacích defektů ze strany obecných soudů).
Za takto zjištěného stavu proto odvolací soud k odvolání žalovaných přezkoumával správnost věcné úvahy soudu prvního stupně o platnosti nabytí vlastnictví k předmětné budově žalovanými, přičemž s přihlédnutím k okolnostem případu dospěl k negativnímu závěru. Odvolací soud přitom zohlednil i relevantní judikaturu Ústavního soudu k problematice „nemo plus iuris...“, prezentovanou především (pro danou problematiku zásadním) nálezem ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a skrze tuto ústavně právní optiku poměřoval, do jaké míry, respektive zda vůbec zjištěné okolnosti přisvědčují dovolateli tvrzené jejich dobré víře z hlediska nabytí jejich vlastnického práva k předmětné budově. A jak již bylo uvedeno, odvolací soud v tomto ohledu dospěl k negativnímu závěru, který také zákonu odpovídajícím způsobem (zcela jasně a přesvědčivě) odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku.
Nepatřičně je proto odvolacímu soudu ze strany dovolatelů vytýkáno, že nerespektoval relevantní judikaturu Ústavního soudu, když je zřejmé, že odvolací soud při posuzování právně rozhodných skutečností daného případu naopak z této judikatury vycházel, to vše v situaci, kdy judikatura Nejvyššího soudu se v řešení skutkově obdobných případů s judikaturou Ústavního soudu zásadně rozchází (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Přitom sama okolnost, že dovolatelé namítají, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, respektive nerozhodl v intencích jimi připomínané judikatury Ústavního soudu (z níž ovšem odvolací soud při rozsouzení věci vycházel, zjevně reflektuje verifikační kritéria z hlediska posuzování dobré víry nabyvatelů vlastnického práva) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá; Nejvyššímu soudu pak v této procesní situaci nepřísluší polemizovat s rozhodnutím odvolacího soudu jen z toho důvodu, že nevycházel z jeho judikatury, která vnímá odlišně řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, jestliže co do výsledku by uvedený soudní spor nemohl být rozsouzen jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, jak zdůrazňují dovolatelé ve svém dovolání s vyvozenou právní větou z cit. rozhodnutí, že žádným právním předpisem není kupujícím uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé, neboť v tomto případě okolnosti zpochybňující existenci právního stavu vlastnictví k předmětné budově pro dovolatele zjevně vyvstaly a dovolatelé je tudíž mohli a také měli prověřovat.
Dovolací argumentace, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval §3030 o. z., pomíjí, že na vyřešení této právní otázky nespočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který (ještě jednou a naposledy zdůrazněno) posuzoval právně významnou otázku nabytí vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka, přičemž při jejím řešení přistoupil na kritéria judikovaná Ústavním soudem v již shora jeho označeném nálezu, na nějž posléze navazovala další judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, i když odvolací soud v daném případě využil (i) optiky ústavně právního pohledu na věc, přesto neshledal, že by bylo možné dovodit dobrou víru dovolatelů v době, kdy uzavírali předmětnou kupní smlouvu s původním vlastníkem této budovy firmou ZEPOS a. s., se sídlem v Radovesicích.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy v současné době je – z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu - právní problematika nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí rozporná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015, rekapitulující dosavadní stav judikatury v dané materii), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě lze výjimečně přistoupit za užití §243b odst. 5, §224 odst. 1 k aplikaci §150 o. s. ř. a tedy nepřiznat žalobkyním vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu