ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2019.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2019/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 302/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 422/2013 - 183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 422/2013 – 183, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 100 000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2011 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 193/2008 (původně 5 C 241/2007), v němž se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 331/93.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 17 C 302/2011 – 155, částečně zastavil řízení (pro zpětvzetí žaloby) co do požadavku na úrok z prodlení za období od 1. 10. 2011 do 29. 3. 2012, zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000,- Kč s úrokem z prodlení za období od 30. 3. 2012 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně konstatoval dosavadní průběh řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 30 000,- Kč. S ohledem na zjištěné průtahy v posuzovaném řízení hodnotil dobu řízení jako nepřiměřeně dlouhou. Současně přihlédl k tomu, že žalobce přispěl k průtahům v řízení, a význam řízení hodnotil jako běžný. Podle soudu prvního stupně se samotné konstatování porušení práva nejevilo jako dostačující. Za přiměřené zadostiučinění považoval částku 30 000,- Kč „vztahující se k období od 23. 4. 2007 (podání žaloby) až do 20. 5. 2010 (vyslovení místní nepříslušnosti), za období navazující soud žalobci zadostiučinění nepřiznal, neboť zde žalobce přispěl k průtahům v řízení.“ Vzhledem k tomu, že bylo mezi účastníky nesporným, že částka 30 000,- Kč byla již počátkem ledna 2012 žalobci zaplacena, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění (na základě rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení a výpisu z aplikace infoSoud), že „řízení, od něhož žalobce odvozuje vznik svého práva na náhradu nemajetkové újmy … dosud neskončilo.“ Odvolací soud s odkazem na judikaturu uzavřel, „že přiměřenost odškodnění je třeba posuzovat komplexně a integrovaně, tedy aby stejný nárok poškozeného na odškodnění nebyl uplatňován zároveň a tudíž duplicitně ve více soudních řízeních…, a proto kritériem, které musí být vzato v úvahu při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené průtahy v původním řízení, je i délka (rychlost) řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení původním…, neboť jinak by v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nebylo možno žalobu považovat za efektivní prostředek nápravy. Z tohoto důvodu tedy dle judikatorních závěrů Evropského soudu pro lidská práva dokonce připadá v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení.“ Na tomto základě odvolací soud uzavřel, „že žalobce se v tomto řízení v podstatě domáhá náhrady nemajetkové újmy totožné s tou, které se již domáhá v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 193/2008, když existence průtahů v kompenzačním řízení je pouze dalším kritériem, které by mělo být zvažováno v rámci komplexního a integrovaného posuzovaní přiměřenosti odškodnění v jediném soudním řízení. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud, byť z jiných, než soudem prvního stupně uvedených důvodů, přezkoumávaný rozsudek v napadené části ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř. jako správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.“ O nákladech odvolacího soudu rozhodl odvolací soud podle §151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když plně procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatele závisí rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky hmotného práva, „zda v případě, že dochází k nepřiměřené délce i v kompenzačním řízení (ve kterém se posuzuje nepřiměřená délka řízení prvotního, posuzovaného), se může poškozený domáhat odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (§31a zákona č. 82/1998 Sb.) samostatně v novém řízení nebo zda tak může učinit pouze v rámci jediného řízení, které již probíhá (tím, že navrhne, aby k nepřiměřené délce kompenzačního řízení bylo přihlédnuto při stanovení výše odškodnění za posuzované řízení původní).“ Dovolání je podle dovolatele přípustné podle §237 o. s. ř., „neboť tato otázka byla dosud v rozhodovací praxi řešena pouze částečně a jen tak, že (pouze) na návrh poškozeného soud rozhodující v kompenzačním řízení může přihlédnout k tomu, že i samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé a z tohoto důvodu může zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o kterém rozhoduje ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení, zvýšit.“ Podle dovolatele dosavadní judikatura považuje uvedený postup za možný, nikoliv však za jediný možný. Otázka, zda se poškozený může domáhat odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení samostatně či pouze v rámci již probíhajícího kompenzačního řízení, podle odvolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně vyřešena není.
Dovolatel rovněž poukázal, že odvolací soud neumožnil účastníkům, aby se k odlišnému právnímu náhledu odvolacího soudu vyjádřili. Rovněž odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, s tím, že „není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení. Z tohoto důvodu připadá dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení, a nepenalizoval stěžovatele v pozdější fázi.“ K otázce, v jakém řízení může poškozený kompenzační prostředek nápravy (zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v kompenzačním řízení) uplatnit, poukázal dovolatel na část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, s tím, „že základní částku za příslušný časový úsek lze zvýšit také v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, a to do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. Rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, s tím, „že případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je možné, avšak pouze k návrhu poškozeného.“ Dovolatel současně namítl, že žádný takový návrh v řízení pod sp. zn. 5 C 193/2008 neučinil. Aby existence průtahů v kompenzačním řízení mohla být zvažována jako další kritérium, musel by poškozený takový návrh učinit, avšak pouze do nastoupení účinků koncentrace v kompenzačním řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zda se poškozený zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, v němž se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení, může domáhat pouze přímo v kompenzačním řízení, návrhem na zvýšení základní částky.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť řešením této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak současně i důvodné.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud konstatoval, že „při stanovení základní částky … bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů [míněno 15 000,- Kč až 20 000,- Kč za jeden rok řízení]. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.“
Ve vztahu k této možnosti, kterou ve Stanovisku připustil, ovšem Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, poukázal „na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v §118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř).“
V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, pak Nejvyšší soud ve vazbě na právě uvedené konstatoval, že „zvýšit základní částku za příslušný časový úsek lze v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení“ (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V usnesení ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, pak Nejvyšší soudu výslovně uvedl, že „případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je … možné, avšak pouze k návrhu poškozeného.“ Od tohoto řešení právní otázky nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
Podle Stanoviska lze přiměřené zadostiučinění přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk nebylo doposud pravomocně skončeno.
Ze shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že další možností, jak se může poškozený domáhat zadostiučinění podle §31a OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, je návrh na zvýšení základní částky zadostiučinění uplatněný poškozeným z tohoto důvodu přímo v kompenzačním řízení, nebrání-li tomu nastoupení účinků koncentrace kompenzačního řízení. Není-li takový návrh poškozeným v kompenzačním řízení do nastoupení účinků koncentrace podán, není možné nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení napravit zvýšením zadostiučinění přímo v kompenzačním řízení.
Uzavřel-li odvolací soud, že se žalobce v nynějším řízení „v podstatě domáhá náhrady nemajetkové újmy totožné s tou, které se již domáhá v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 193/2008, když existence průtahů v kompenzačním řízení je pouze dalším kritériem, které by mělo být zvažováno v rámci komplexního a integrovaného posuzování přiměřenosti odškodnění v jediném soudním řízení“, aniž se zabýval tím, zda žalobce takové možnosti skutečně využil a v kompenzačním řízení (v době rozhodování odvolacího soudu dosud neskončeném) do nastoupení účinků koncentrace uplatnil požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
Na tomto základě Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud neshledal důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, pro rozsudek soudu prvního stupně neplatí.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán. Nedojde-li po případném doplnění dokazování k závěru, že žalobce totožný nárok uplatnil do nastoupení účinků koncentrace již v kompenzačním řízení (§221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 a §83 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumá rozhodnutí soudu prvního stupně i z dalších důvodů uvedených v ustanovení §205 odst. 2 o. s. ř.; žalobce v odvolání namítal především nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu