ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2825.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2825/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovaným 1) JUDr. Ludmile Říhové, 2) Mgr. Dagmar Javůrkové a 3) v žalobě označenému JUDr. Karlu Podmolovi, všichni žalovaní s uváděným pracovištěm na Vrchním soudu v Praze, náměstí Hrdinů 1300/11, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 123/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č.j. 22 Co 26/2015 - 33, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. října 2014, č.j. 16 C 123/2014 – 11, odmítl žalobu na ochranu osobnosti, jíž se žalobce domáhal proti žalovaným přisouzení omluvy a současně vůči každému z žalovaných zaplacení částky 1.500.000,- Kč s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobce i přes výzvu soudu v žalobním návrhu náležitě neupřesnil rozhodující skutečnosti, které by vyjasnily, čeho se měli žalovaní dopustit, takže důvodem odmítnutí byla neprojednatelnost návrhu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2015, č.j. 22 Co 26/2015 - 33, uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „ze žaloby v projednávané věci vskutku není zřejmé, jakého konkrétního nesprávného jednání vedoucího k zásahu do osobnostních práv se měl jeden každý ze žalovaných dopustit. Podle žalobce žalovaní věděli ze spisu 16 C 58/2013, že se porušují zákony ČR, a nic neudělali pro jejich ochranu. Z tohoto sdělení ani ze znění navrhované omluvy nevyplývají důvody žaloby. K řádné výzvě soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 o.s.ř. žalobce doplnil pouze obecně, že povinnost státních úředníků včetně soudců je chránit zákony ČR a nikoliv chránit bohaté zloděje, jako je MUDr. B.. Žalovaní údajně věděli, že MUDr. B. okrádá žalobce, který je invalidní, a neudělali nic, aby byl ochráněn zákon a aby invalida mohl v klidu dodržovat léčebný režim. Žalobce ale nijak nevysvětlil, jak souvisí údajná trestná činnost MUDr. B. se žalovanými a čeho se měli žalovaní dopustit.“
Odvolací soud dále uvedl, že nepřehlédl, že žalobce žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů (s odkazem na svou nemoc a neschopnost vše řádně doplnit podle požadavku soudu) již poté, co mu bylo doručeno usnesení soudu I. stupně vydané podle §43 odst. 1 o.s.ř. O této žádosti soud prvního stupně nerozhodl a žalobu odmítl, což je postup zjevně vadný. Nicméně k opakované žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů obsažené v odvolání již soud prvního stupně žádosti vyhověl, ustanovil žalobci zástupce z řad advokátů a doručil mu všechny relevantní listiny. Ustanovený právní zástupce mohl až do rozhodnutí odvolacího soudu vady žaloby účinně odstranit, což ale ani v dodatečné dvouměsíční lhůtě neučinil. Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné, vlastnoručně sepsané, dovolání, ve kterém opětovně zdůrazňuje tvrzená příkoří, kterých se mu, jako těžce nemocnému člověku, mělo dostat v „křivém trestním řízení, během kterého byl zlikvidován ekonomicky i zdravotně.“ Dovolatel je toho mínění, že žalovaní kryjí protizákonné praktiky MUDr. B..
Uvedené dovolání doplnila podáním ze dne 3. června 2015 soudem ustanovená zástupkyně žalobce advokátka Mgr. Barbara Martinů. Dovolání vytýká, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dále dovolatel namítá, že podle jeho názoru v žalobním návrhu řádně uvedl, že byl neoprávněně trestně stíhán a obžalován, když věc byla vedena pod sp. zn. 2 T 159/2011, a že to byli žalovaní, kteří neoprávněně při svém rozhodování o věci pod sp. zn. 16 C 58/2013 přihlédli k obsahu trestního spisu, který svévolně vyložili v neprospěch žalobce, byť trestní řízení bylo ukončeno zproštěním obžaloby. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243g o.s.ř.).
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání či k jeho doplnění) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. považuje za splněné. Dovolatel sice namítá, že by dovolací soud měl otázku posoudit jinak, ale v dovolání žádná taková otázka uvedena není. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn, a to za situace, kdy žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu