ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2932.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2932/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovaným 1) JUDr. Mileně Opatrné, 2) JUDr. Jitce Horové a 3) JUDr. Romaně Vostrejšové, soudkyním Vrchního soudu v Praze, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 128/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č.j. 22 Co 29/2015-34, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. října 2015, č.j. 16 C 128/2014-11, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalobu pro neodstranění vad podání a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“, případně“soud druhého stupně“) usnesením ze dne 17. března 2015, č.j. 22 Co 29/2015-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že přes výzvu soudu prvního stupně žalobce nedoplnil žalobu ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., a to i přes to, že mu byla na jeho žádost ustanovena zástupkyně z řad advokátů.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalobce 30. března 2015.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal žalobce dne 17. dubna 2015 včasné dovolání, doplněné podáním ustanovené zástupkyně ze dne 3. června 2015. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel poukazuje na to, že v žalobě dostatečně upřesnil adresu žalovaných tím, že uvedl místo jejich pracoviště, přičemž úplně vylíčil skutkové okolnosti případu, když zásah do svých osobnostních práv spatřuje v postupu žalovaných v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 173/2011, ve kterém neoprávněně přihlédli k obsahu trestního spisu pod sp. zn. 2 T 159/2011, který svévolně vyložili v neprospěch žalobce, byť trestní řízení bylo ukončeno zproštěním obžaloby. Ze všech těchto důvodů se proto dovolatel domáhá zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. nominálním odkazem na to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti takto tvrzený případ přípustnosti dovolání nezdůvodňuje a nenastoluje ani žádnou z dalších uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). To samozřejmě analogicky platí např. i pro tvrzení, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Jak již bylo naznačeno, především nekonkretizuje otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, eventuálně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.).“
Jak tedy vyplývá z podaného dovolání, dovolatel sice popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale nijak konkrétním způsobem nevymezil, resp. neodůvodnil, žádnou eventuální otázku hmotného či procesního práva podle §237 o.s.ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, která by odůvodňovala pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání v označené věci.
Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.)., Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu