ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2942.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2942/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci posuzované L. S., t. č. v Centru sociálních služeb v Praze 2, Máchova 14, zastoupené opatrovníkem Městskou části Praha 2, se sídlem Úřad Městské části Praha 2, nám. Míru 20, dále zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 12a, za účasti navrhovatele D. M. , zastoupeného JUDr. Annou Márovou, LL.M. advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9, o omezení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 Nc 428/2011, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č.j. 22 Co 507/2013-700, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. července 2013, č.j. 16 Nc 428/2011-529, ve výroku I. omezil L. S. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují 1.500,- Kč týdně. Dále rozhodl, že je schopna volebního práva v rozsahu volit, nikoliv být volena. Výrokem II. ustanovil L. S. opatrovníkem Městskou část Praha 2, a stanovil jeho rozsah oprávnění a povinností. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Městský soud v Praze k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 19. února 2015, č.j. 22 Co 507/2013-700, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to pokud jde o výrok I. ve správném znění, že L. S. se omezuje ve svéprávnosti tak, že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují 1.500,- Kč týdně; dále je schopna vykonat volební právo v rozsahu volit, nikoli být volena. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení státu a mezi účastníky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Dovolání je podle ní přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena a zčásti by měla být tato otázka posouzena jinak. Posuzovaná je toho názoru, že závěr revizního znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, že vyšetřovaná trpí středně těžkou demencí, není správný. Domnívá se, že jde jen o různé projevy stárnutí, což není důvodem pro omezení svéprávnosti. Je proto schopna nakládat se svým majetkem, příp. maximálně s nápomocí při rozhodování ve smyslu ustanovení §45 a násl. o.z. Dále vyšetřovaná nesouhlasí, že jí byla jako opatrovník ustanovena Městská část Praha 2, když v řízení u soudu prvního stupně výslovně prohlásila, že si přeje, aby jejím opatrovníkem byl její bratranec pan Ing. J. N., který o ni pečuje. Odkázala v této souvislosti na ustanovení §61 a násl. o.z., kdy soud by měl přihlédnout při výběru opatrovníka k přání posuzované. Ani případné úvahy soudů o protichůdných zájmech majetkového charakteru navrhovatele, bratra posuzované M.. M., či bratrance Ing. J. N., nemohou vést k jejímu omezení ve svéprávnosti a ustanovení anonymního opatrovníka. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil navrhovatel pan D. M., který vyslovuje přesvědčení, že dovolání Mgr. Z. S. je podáním učiněným osobou, která nebyla a není zmocněncem posuzované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Možno též dále připomenout, že Ústavní soud Ústavní soud např. v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, vyslovil názor, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.).“
Ačkoliv se dovolatelka v dané věci fakticky dovolává přípustnosti dovolání proto, že podle jejího mínění napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a zčásti by měla být tato otázka posouzena jinak, než jak byla řešena dosud (v daném případě je zřejmě míněna úprava předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., ač v případě druhé alternativy zmiňované dovolatelkou není zřejmé, zda se skutečně také vymezuje proti dosavadní judikatuře dovolacího soudu), v dalším obsahu dovolání tato tvrzení nikterak nekonkretizuje, přičemž fakticky setrvává pouze na skutkovém náhledu dovolatelky. Pokud dovolatelka zdůrazňuje to, že soud měl přihlédnout při výběru opatrovníka k přání posuzované, pak je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů se touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývaly, když na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v ustanovení §62 o.z. rozhodnutí o osobě opatrovníka zdůvodnily.
Dovolání tak nezdůvodňuje a nenastoluje žádnou z dalších alternativ přípustnosti dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení o.s.ř., které by charakterizovaly napadené rozhodnutí podle výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). To samozřejmě analogicky platí např. i pro tvrzení, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Jak již bylo naznačeno, především nekonkretizuje otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, eventuálně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Protože dovolání posuzované náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu dovolatelka sama včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu