ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4204.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4204/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, o zaplacení 15,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2014, č. j. 68 Co 309/2013-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243 f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 68 Co 309/2013-224, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2012, č. j. 30 C 248/2007-165, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí žalobkyně na zaplacení částky ve výši 15,000.000,- Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010-98, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4637/2010, zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2011, č. j. 68 Co 123/2010-127, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2009, č. j. 30 C 248/2007-72, a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně žalobou žádala náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 15,000.000,- Kč. Nesprávný úřední postup žalobkyně spatřovala ve formě značných průtahů, ke kterým došlo ze strany žalované v průběhu řízení o finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i v protiprávním snížení vyplácených částek finanční kompenzace.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř., dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení před Ministerstvem financí o finanční náhradu dle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Byť žalobkyně podala žalované žádost o poskytnutí finanční náhrady podle §13 uvedeného zákona dne 31. 3. 1992 a žádost opakovala dne 26. 6. 1995, přičemž finanční náhrada jí byla přiznána rozhodnutím ze dne 7. 5. 2003, č. j. 444/94808/2004, nelze uzavřít, že v řízení před Ministerstvem financí došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z žádosti o poskytnutí finanční náhrady je totiž zřejmé, že žalobkyně neuvedla, které ze staveb již neexistují, ale naopak sdělila, že probíhá soudní řízení o nahrazení projevu vůle povinných k uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb., a tuto žádost podává pro případ, že by soud dospěl k závěru, že nemovitosti nemůže vydat. Ministerstvo financí tak dle §9 zák. č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, vrátilo neúplnou žádost k doplnění, zejména o pravomocný rozsudek týkající se sporu o vydání věci, neboť žalobkyně v té době neuvedla, že žádá o finanční náhradu za zdemolované stavby, které již neexistují. Žalobkyně pak o vyplacení finanční náhrady za zdemolované stavby, specifikované ve znaleckých posudcích, požádala až dne 13. 11. 2001. K vyplacení finanční náhrady došlo v roce 2004. Dokud nebylo najisto postaveno, že žalobkyně požaduje finanční náhradu za zdemolované nemovitosti, které nelze vydat (což žalobkyně vyjádřila až v žádosti ze dne 7. 11. 2001), žalovaná vyčkávala až na pravomocné skončení soudního řízení o vydání věci, a nemohla tak poskytnout žalobkyni finanční náhradu. V následném postupu žalované nenastaly neodůvodněné prodlevy. Co se týká požadavku na odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně spatřovala v nezákonném snížení přiznané částky, zopakoval odvolací soud závěry obsažené v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (tj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4637/2010), z nichž plyne, že je vyloučeno na uvedenou část nároku aplikovat zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci a že se při svém rozhodování odchýlil též od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008. Odvolací soud svým rozhodnutím překročil deklarovaný zákaz překvapivých rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil na základě zcela odlišných důvodů. Odvolací soud též nesprávně posoudil okamžik, ke kterému žalovaná mohla přikročit k poskytnutí finanční náhrady.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná tak, že vyslovila nesouhlas s názorem žalobkyně ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud svým postupem, kdy nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ale případ posoudil z věcného hlediska, vyhověl žádosti žalobkyně, která je vysokého věku. Skutečnost, že se soud bude zabývat věcnými důvody žaloby, musela být zcela zřejmá již v okamžiku, kdy soud zdůraznil vázanost obecných soudů závěry kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaná rovněž průběžně v celém řízení uváděla skutečnosti, ze kterých vyplývalo, že k průtahům v řízení z její strany nedocházelo. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí nemůže být nepředvídatelným. Žalovaná se rovněž podrobně vyjádřila k otázce, od kterého okamžiku žalovaná mohla finanční náhradu poskytnout, přičemž uvedla, že před rokem 2001 nemohlo být Ministerstvu financí známo, že některé stavby byly zdemolovány, a uvedená skutečnost nevyplývala ani z posudků Ing. P.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ačkoliv žalobkyně v čl. IV. dovolání uvádí, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, žádnou otázku právního charakteru nevyjadřuje. Jak z uvedené části dovolání plyne, žalobkyně se neztotožňuje se závěrem soudu ohledně okamžiku, ke kterému žalovaná znala dostatečné údaje a mohla tak poskytnout požadovanou náhradu. Takto žalobkyně ovšem vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, přičemž ovšem skutkovými námitkami přípustnost dovolání založit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani namítaná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť takto žalobkyně vytýká vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případná existence takové vady však od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem není. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. k takové vadě soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o tento případ však v souzené věci (viz výše) nejde. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, se zde rovněž nejedná. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83, či v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8526). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 6380). Napadené rozhodnutí (jak je vysvětleno v jeho odůvodnění) spočívá na závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, s jehož existencí žalobkyně spojovala uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jednalo se tedy o posouzení takové skutečnosti, bez tvrzení a prokázání, které by žalobkyni nemohlo být vyhověno.
Žalobkyně se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu