ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4466.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4466/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné REUNION, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Olomoucká 1159/40, identifikační číslo osoby 48533921, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, proti povinným 1) GOLEM - autodoprava s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 233/70, identifikační číslo osoby 26329352, 2) I. D. , narozenému 10. 2. 1955, bytem v Karlových Varech, Hlávkova 520/6, zastoupenému JUDr. Ing. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, 3) P. K. , a 4) GOLEM - velkoobchod nápoji a. s., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 70, identifikační číslo osoby 25206010, pro 228.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 25 EXE 2214/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2014, č. j. 14 Co 101/2014-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 25 EXE 2214/2010-33, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 12. 11. 2010, č. j. 25 EXE 2214/2010-9, ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2), 3) a 4), zrušil výroky o nákladech oprávněné a nákladech exekuce obsažené v usnesení uvedeném ve výroku I. tohoto usnesení, týkající se těchto povinných a žádnému z účastníků řízení mezi oprávněnou a povinnými 2), 3) a 4) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. 9. 2009, NZ 764/2009, N 851/2009, sepsaný JUDr. Přemyslem Kalousem, notářem v Brně, na jehož podkladě byla exekuce nařízena, je vůči uvedeným povinným materiálně nevykonatelný, neboť neobsahuje lhůtu, ve které měli tito povinní jako ručitelé splnit svoji povinnost.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2), 3) a 4) nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že předmětný notářský zápis je ve vztahu k povinným 2), 3) a 4) neurčitý, neboť nelze jednoznačně dovodit, zda tyto osoby přistoupily k závazku povinné 1) ve smyslu §533 obč. zák., a zda se tedy jednalo o změnu v osobě dlužníka, či zda se jednalo o zajištění závazku povinné 1) ručením ze strany povinných 2), 3) a 4) ve smyslu §546 a násl. obč. zák. či §303 a násl obch. zák., když uvedené osoby prohlásily, že přistupují jako ručitelé. Ručitel však nepřistupuje k závazku dlužníka, ale bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Protože však notářský zápis ve vztahu k osobám označeným jako „ručitelé – dlužníci, osoby povinné“ neobsahuje dobu plnění, tj. přesně a určitě určenou dobu, do které se tyto osoby zavazují předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, čímž je současně vymezena doba, po jejímž marném uplynutí může oprávněná osoba důvodně podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navrhnout exekuci, trpí nedostatkem materiální vykonatelnosti. Tu je soud povinen zkoumat při nařizování exekuce i kdykoliv během jejího provádění.
Oprávněná usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním. Namítá, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z tohoto důvodu navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání. Pochybení prvoinstančního soudu spatřuje v tom, že návrh na zastavení exekuce podal jen povinný 2), přesto soud zastavil exekuci i proti povinným 3) a 4). Exekuční řízení však není ovládáno zásadou inkviziční, ale kontradiktorní. Dále v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu a důvody, na základě nichž odvolací soud k tomuto závěru dospěl, poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1456/11, z něho pak na část, dle níž „k porušení ústavně zaručených práv dochází i nepřípustným, resp. formalistickým výkladem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely. Obecné soudy totiž nemohou v soudním řízení posuzovat věc způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva“. V kontextu tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soudy zcela nepřípustně zasáhly do smluvní volnosti stran. Dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11, a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2232/07, z něhož lze dovozovat, že sporná ustanovení smlouvy by neměla být vykládána v neprospěch toho, kdo sepsal text smlouvy. Uvedený závěr lze přiměřeně aplikovat i na posuzovanou věc. Právo nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a návrh na zastavení exekuce zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů nesprávně rozhodly o zastavení exekuce i ve vztahu k povinným, kteří nepodali návrh na zastavení exekuce, není případná a touto otázkou se Nejvyšší soud již dříve v rámci své rozhodovací činnosti zabýval, když uzavřel, že dospěl-li soud (jako v této věci) k závěru, že exekuční titul není materiálně vykonatelný a exekuce tak byla nesprávně nařízena, musí být exekuce v každém stádiu i bez návrhu podle §268 odst. 1 písm. a) a §269 odst. 1 o. s. ř. zastavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2951/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 480/2011).
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti a s tím spojené materiální nevykonatelnosti notářského zápisu, ovšem nevymezuje ohledně něj žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu