ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.454.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 454/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce ČETRANS a.s. v konkurzu, identifikační číslo osoby 482 68 089, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 3298/13, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem v AK Šíp, Kadlec, Paikrová s.r.o., se sídlem Tábor, Tyršova 521, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 13,971.669,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 165/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č.j. 54 Co 339/2012 - 192, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2012, č.j. 42 C 165/2010 – 153, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 13,971.669,94 Kč, co do částky 228.815,- Kč řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou došlou dne 24. 5. 2010 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 14,200.484,94 Kč z titulu náhrady škody způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Žalobce tvrdil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. K 159/96 – 66, ze dne 21. 8. 1996 byl na společnost EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci, identifikační číslo osoby 482 92 826, prohlášen konkurz a ustanoven správce konkurzní podstaty s tím, že účinky konkurzu nastaly dne 22. 8. 1996. V průběhu tohoto konkurzního řízení byl na základě žaloby správce konkurzní podstaty vydán dne 14. 7. 2004 Krajským soudem v Ústí nad Labem rozsudek č.j. 19 Cm 497/2000 – 97, kterým byla společnosti ČETRANS, a.s., uložena povinnost do konkurzní podstaty úpadce zaplatit částku 5,698.095,70 Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, č.j. 2 Cmo 261/2004 – 131, kterým byla společnost ČETRANS, a.s. uložena povinnost zaplatit náhrady nákladů řízení ve výši 117.130,- Kč. k rukám právního zástupce správce konkurzní podstaty. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 13. 2. 2006 dovolání společně s návrhem na odklad vykonavatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. Dříve než dovolací soud meritorně rozhodl, podal správce konkurzní podstaty úpadce návrh na exekuci, kterou se domáhal uhrazení soudem přiznané pohledávky. Na základě tohoto návrhu Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. 52 Nc 12166/2006 – 5, ze dne 20. 2. 2006 nařídil exekuci za účelem vymožení předmětné částky a pověřil exekutora. Dovolací soud nerozhodl o návrhu žalobce o odkladu vykonavatelnosti napadeného rozhodnutí a v rámci exekuce byla na společnosti ČETRANS a.s., vymožena celkem částka 15,274.518,43 Kč. V následujícím průběhu konkurzního řízení byla zpeněžena konkurzní podstata úpadce a celková částka byla rozdělena mezi jednotlivé věřitele na základě částečného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2004, č.j. K 159/96 – 1178, a rozvrhového usnesení č.j. K 159/96 – 1388, ze dne 10. 4. 2007. Dne 22. 5. 2007 rozhodl Nejvyšší soud o dovolání žalobce rozsudkem č.j. 32 Odo 539/2006 – 170, kterým napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005 v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, tedy v části, v níž bylo žalobci uloženo zaplatit částku 5,298.330,10 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 11. 6. 2007 a žalobce na základě tohoto rozhodnutí podal dne 20. 6. 2007 Krajskému soudu v Ústí nad Labem žádost o udělení závazného pokynu správci konkurzní podstaty, aby nevyplácel částku 15,391.648,43 Kč v rámci rozvrhového usnesení konkurzním věřitelům a dále, aby vyplatil v žádosti specifikované bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Ústí nad Labem odpověděl žalobci dopisem ze dne 4. 7. 2007, kterým mu sdělil, že správce konkurzní podstaty ani soud nebyli upozorněni na podané dovolání, nebyl podán žádný návrh na pozastavení vykonavatelnosti ani námitky proti konečné zprávě a odvolání proti rozvrhu. Po vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně vydal správce konkurzní podstaty úpadce podáním ze dne 17. 1. 2008 žalobu zpět, což mělo za následkem, že řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 C 159/2007 bylo zastaveno. Žalobce tedy plnil do konkurzní podstaty úpadce na základě rozsudku soudu, který byl následně zrušen. Dne 16. 7. 2007 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem konkurz na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení zrušen a úpadce byl ke dni 30. 10. 2007 vymazán z obchodního rejstříku. Úpadce již nikdy nemůže žalobci bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobce shledával nesprávný úřední postup v postupu konkurzního soudu, správce konkurzní podstaty a Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal nesprávný úřední postup soudu v konkurzním řízení, neboť ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. K 159/96 bylo prokázáno, že žalobce nesdělil tomuto soudu před provedením rozvrhu konkurzní podstaty, že podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, č.j. 2 Cmo 261/2004 – 131. Soud o podaném dovolání neinformoval ani správce konkurzní podstaty úpadce, přičemž ten svoji činnost provádí na vlastní odpovědnost a odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup ani v případě Nejvyššího soudu. Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2007, č.j. 19 Cm 497/2000 – 97, a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, č.j. 2 Cmo 261/2004 – 131, shledal soud prvního stupně nezákonnými rozhodnutími, nicméně žalobce u nich zanedbal svoji prevenční povinnost předcházení vzniku škod, a proto soud prvního stupně shledal, že žalobcem tvrzená škoda nevznikla v přímé příčinné souvislosti a žalobu zamítnul. V částce 228.815,- Kč vzal žalobce žalobu zpět s tím, že ji vymohl od konkurzních věřitelů, a proto soud prvního stupně v této částce žalobu zastavil.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2012, č.j. 54 Co 339/2012 – 192, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 117.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, co do částky 1,590.589,70 Kč rozsudek potvrdil a co do částky 12,263.950,24 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud shledal odvolání důvodné v tom směru, pokud se týkalo částky 117.130,- Kč, tvořící náklady řízení vynaložené v nalézacím řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 159/96. Tento nárok podle odvolacího soudu vyplývá z ustanovení §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zák č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), když nalézací rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze zrušena v dovolacím řízení Nejvyšším soudem. Žalobce prokazatelně uhradil náklady řízení ve výši 117.130,- Kč a mezi touto majetkovou újmou a vydáním zrušených nalézacích rozhodnutí je dána příčinná souvislost, a proto v této části rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 117.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti tomuto rozsudku, ve výroku, ve kterém bylo rozhodnutí odvolacího soudu změněno (tj. týkající se náhrady nákladů řízení ve výši 117.130,- Kč) podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen“dovolacímu soudu“).
Dovolatelka zakládá své dovolání na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., když se domnívá, že odvolací soud posoudil otázku jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Dovolatelka ve svém dovolání shrnuje pět základních bodů, ve kterých se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za prvé, dovolatelka uvedla, že odvolací soud o nákladech řízení neměl vůbec rozhodovat, když ji tuto skutečnost žalobce ve svém odvolání nijak nenapadl a soud prvního stupně nebyl oprávněn rozšiřovat odvolání žalobce, zvláště pak, když aktivismus ze strany soudu nad rámec tvrzení účastníků porušením práva na spravedlivý proces. Za druhé, dvolatelka namítá, že odvolací soud nevyzval účastníky, neprovedl žádné dokazování a ani nedal před svým rozhodnutím účastníkům najevo svůj právní postoj k danému nároku. Dovolatelka následně uvádí, že spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 68 Cm 159/2007 bylo prokázáno, že po vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem byla dne 18. 1. 2008 vzata žaloba v plném rozsahu zpět, s odůvodněním, že žalovaná částka byla již uhrazena a žalobce se zpětvzetím souhlasil. Dle dovolatelky je patrné, že škoda v podobě nákladů nalézacího řízení není vůbec v příčinné souvislosti s napadeným odpovědnostním titulem a odvolací soud příčinnou souvisloslost pouze konstatoval, aniž by se jí nějak zabýval a zdůvodňoval ji. Za třetí, dovolatelka uvádí, že nárok na náhradu škody byl mimosoudně uplatněn pouze z titulu nesprávného úřadního postupu a nikoliv z důvodu nezákonného rozhodnutí, jak bylo učiněno až v žalobě samotné. Za čtvrté, se dovolatelka domnívá, že zde je nedostatek prevenční povinnosti na straně žalobce, když byla žaloba vzata zpět. A za páté, dovolatelka poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že by k vypořádáním nákladů mělo sloužit samo řízení, v němž tyto náklady účastníkům vznikly. Jelikož se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tak navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, ve kterém uvádí, že zcela odmítá argumentaci dovolatelky, že v dovolání takováto škoda nebyla uplatněna a že odvolací soud o ní nebyl vůbec příslušný rozhodovat. Žalobce poukazuje na to, že dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III ÚS 302/07 na daný případ nepřiléhá, neboť zde se jednalo o nepravomocné rozhodnutí, kdežto v jeho případě se jedná o pravomocně zrušené rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že i další citované rozhodnutí si dovolatelka špatně vyložila a nerozlišuje přesně druh nákladů řízení ve sporu a v nalézacím řízení. Závěrem se žalobce domnívá, že je zde založena příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím, a proto navrhnul, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. října 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
V prvé řadě dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně postupoval, když si nepřiměřeně rozšířil odvolání žalobce, jelikož ten se o nároku na náhradu škody ve výši 117.130,- Kč nezmiňuje. Nicméně této námitce nemůže dovolací soud přisvědčit, neboť z petitu žaloby i z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, ze kterých jednotlivých nároků se seskládá celková žalovaná částka a také, že je v ní zahrnuta náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 117.130,- Kč. Jelikož žalobce podal dne 23. května 2012 odvolání proti I. výroku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 13.971.669,90 Kč, která v sobě zahrnovala i údajnou škodu ve výši náhrady nákladů nalézacího řízení, tak je zřejmé, že odvolací soud byl příslušný o této částce rozhodovat a k rozšíření odvolání žalobce tak nedošlo.
Ani další námitka dovolatelky, že nárok u ní nebyl řádně mimosoudně uplatněn, když žalobce uplatňoval pouze náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu, ale nikoli z titulu nezákonného rozhodnutí, není opodstatněná. V daném případě je rozhodující, že v rámci mimosoudního uplatnění nároku poškozený skutkově vylíčil důvody uplatnění nároku a výši požadované náhrady. Není však povinen svůj nárok právně kvalifikovat a podřazovat jej příslušným ustanovením zákona (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, §14). Pokud poškozený uvedl, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy z „nesprávného úředního postupu“, předložil tím příslušnému orgánu vlastní právní hodnocení, kterým není příslušný orgán, ani posléze soud vázán.
Jádrem dovolání dovolatelky, která se domáhá zrušení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, která představuje uhrazené náklady řízení ve výši 117.130,- Kč poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu byly zrušeny Nejvyšším soudem, je tvrzení o chybějící příčinné souvislosti v daném případě, když odvolací soud pouze konstatoval, že „žalobce prokazatelně uhradil náklady řízení ve výši 117.130,- Kč a mezi touto majetkovou újmou a vydáním zrušených nalézacích rozhodnutí je dána příčinná souvislost“ , avšak tuto skutečnost dále nijak nezdůvodnil.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Podle ustanovení §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního, nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle této úpravy stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a které předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Další podmínkou, jíž se poměřuje nezákonnost rozhodnutí, je požadavek, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Při splnění všech těchto podmínek ukládá ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk soudu, aby zkoumal, zda poškozený v průběhu řízení, které vedlo k vydání předmětného rozhodnutí, využil všechny procesní prostředky k odvrácení škody, tj. zda se bránil tomu, aby rozhodnutí nabylo právní moci a způsobilo mu škodu. Pouze ve výjimečných případech zákon připouští, aby stát odpovídal i za škodu způsobenou pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, ačkoliv nebylo napadeno řádnými opravnými prostředky.
První podmínka, tj. existence nezákonného rozhodnutí, je v daném případě splněna, když Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 22. 5. 2007, č.j. 32 Odo 539/2006 – 170, napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2004, č.j. 19 Cm 497/200 – 97, podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř., zrušil a věc vrátil k dalšímu jednání.
I druhá podmínka, týkající se vzniku škody, je v daném případě splněna. Žalobce se v daném případě domáhá skutečné škody, přičemž pod tímto termínem je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Skutečnou škodu v daném případě představují uhrazené náklady řízení ve výši 117.130,- Kč poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu byly zrušeny Nejvyšším soudem. V řízení následujícím po rozsudku Nejvyššího soudu vzal podáním ze dne 17. ledna 2008 žalobce (konkurzní správce společnosti EFEKTA a.s.) žalobu zpět podle ustanovení §96 o. s. ř., jelikož žalovaná částka byla žalovanou již uhrazena. Žalovaný se ke zpěvzetí vyjádřil tak, že s ním souhlasil, ale požadoval úhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2008, č.j. 68 Cm 159/2007 – 41, bylo řízení zastaveno a žádnému z účastníků nebyly přiznány náhrady řízení. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání s tím, že požaduje náhradu nákladů řízení, jelikož nelze tvrdit, že toto řízení muselo být zastaveno z důvodu, že žalobci uhradil žalovanou částku, jelikož žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobce. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. května 2008, č.j. 2 Cmo 90/2008 – 49, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2008, č.j. 68 Cm 159/2007 – 41, v napadené části týkající se bodu II výroku zrušil a řízení v této části zastavil, když uvedl, že ke dni 30. října 2007 došlo k výmazu společnosti EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci, z obchodního rejstříku. Tím pádem společnost ztratila způsobilost být účastníkem řízení, jak předpokládá ustanovení §19 o. s. ř., a proto přicházel v úvahu pouze postup podle ustanovení §107 odst. 3 a 5 o. s. ř. a řízení bylo zastaveno pro zánik právnické osoby bez právního nástupce. V takovém případě soud odvolací soud postupoval podle ustanovení §146 odst. 1 o. s. ř., když rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Tím došlo k situaci, že žalobci vznikla škoda za uhrazené náklady řízení ve výši 117.130,- Kč.
Pro posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je právně významnou otázka příčinné souvislosti konkrétní majetkové újmy, jejíž náhrady se poškozený domáhá, s nezákonným (tj. zrušeným) rozhodnutím, nikoliv s rozhodnutím, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav. I toto je v daném případě splněno, když žalobce uhradil náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž tento výrok byl následně zrušen Nejvyšším soudem.
Nadto nicméně z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že odpovědnost státu nastupuje subsidiárně až v případě, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, anebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004; uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V tomto případě se žalobce nemohl domáhat uspokojení své pohledávky v navazujícím řízení, jelikož to bylo dne 18. února 2008 zastaveno. Současně se nemohl obrátit s žalobou na náhradu škody na primárního dlužníka (tj. na společnost EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci), neboť 30. října 2007 došlo k výmazu této společnosti z obchodního rejstříku a právnická osoba byla zrušena bez právního nástupce. S ohledem k této skutečnosti se nedá předpokládat, že by žalobce měl nějakou jinou možnost tuto pohledávku po zrušené společnosti dále vymáhat. Jelikož se nemohl žalobce úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, nastoupila v daném případě odpovědnost státu za vzniklou škodu, kterou odvolací soud žalobci správně přiznal.
Jelikož z výše uvedených důvodů dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu je správný, tak dovolání žalované zamítl podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu