ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.6.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 6/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobců a) Ing. S. B. , a b) M. P. , zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 11 949 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 144/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. 51 Co 216/2014-157, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2015, č. j. 51 Co 216/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 C 144/2008-131, ve výroku I. stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců 172 500 Kč, co do požadované částky 5 802 000 Kč každému žalobci žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II., výrok III. změnil co do částky přiznaných nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 117/1995 (dále jen „posuzované řízení“), bylo zahájeno dne 28. 4. 1995. V posuzovaném řízení se žalobci domáhali vyklizení svémocně obsazené nemovitosti, k níž žalobcům svědčilo právo nájmu. Rozsudkem ze dne 10. 6. 1997 byla žaloba zamítnuta. Na základě podaného odvolání odvolací soud usnesením ze dne 13. 5. 1998 rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dalším rozsudkem žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2000 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným potvrdil, ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. Dne 7. 12. 2000 soud prvního stupně opětovně žalobu zamítl. Dne 18. 10. 2001 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci poté podali dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo dne 26. 7. 2006 zamítnuto, a to z toho důvodu, že nájemní smlouva sice je platnou, ale již uplynula doba nájmu. Následně podaná ústavní stížnost byla dne 12. 9. 2007 odmítnuta.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku ve vztahu k oběma žalobcům uznala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo a poskytla každému ze žalobců zadostiučinění ve výši 25 500 Kč. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že v daném případě posuzované řízení trvalo necelých 12 let, přičemž tuto délku nelze považovat za přiměřenou. Odkázal na kritéria uvedená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve zení pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uvedl, že žalobou uplatněný nárok je částečně opodstatněný. Dovodil, že délka předmětného řízení byla způsobena zejména tím, že věc byla po skutkové i právní stránce složitější, spor probíhal opakovaně na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Sami žalobci se měli částečně podílet na délce řízení. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Základní částku za jeden rok řízení stanovil ve výši 18 000 Kč, tedy o 3 000 Kč vyšší než je nejnižší základní částka. Toto zvýšení zdůvodnil tím, že ve světle konečného rozhodnutí, kdy sice bylo žalobcům vyhověno, ale před vynesením konečného rozhodnutí uplynula doba nájmu, mohou žalobci nabýt přesvědčení, že se soudili marně. Důvody pro následné zvýšení nebo snížení částky soud prvního stupně neshledal. V konečném součtu tak přiznané zadostiučinění činilo 198 000 Kč každému ze žalobců, přičemž od této částky bylo odečteno to, co žalovaná již dobrovolně plnila. Ve zbylé části žalobu zamítl. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k žalobou požadovaným částkám ve výši cca 6 000 000 Kč pro každého z žalobců uvedl, že opodstatněnost takové výše zadostiučinění z ničeho nevyplývá a ani žalobci ji ničím nepodložili.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním co do výroku I., přičemž tento výrok napadli pouze v části, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a co do akcesorického nákladového výroku. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Za tuto otázku považují otázku spočívající v tom, zda za situace, kdy je po státu požadována náhrada nemajetkové újmy za průtahy v řízení, které zapříčinily, že odpadl v důsledku uplynutí času předmět řízení, aniž by se účastníkům dostalo ochrany jejich práv, a došlo tak nejen k průtahům řízení, ale i k absolutnímu odepření spravedlnosti, může být přiznání paušální náhrady nemajetkové újmy v rozsahu přiznávaném dosavadní judikaturou v případech průtahů řízení dostačující, nebo by mělo být při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy odpovídajícím způsobem zohledněno, že se účastníkům vůbec nedostalo spravedlnosti. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů při stanovení výše náhrady nedostatečně zohlednily skutečnost, že vlivem nepřiměřené délky řízení zanikl v průběhu řízení předmět řízení. Dovolatelé se tak v podstatě soudili marně, čímž došlo k odepření spravedlnosti. Podle mínění dovolatelů měly soudy nižších stupňů tuto skutečno řádně zohlednit a podstatně navýšit přiznané odškodnění. Dále uvádějí, že soudy nižších stupňů nezohlednily skutečnost, že po dobu probíhajícího řízení, které trvalo 12 let, bylo dovolatelům znemožněno podnikat v předmětné nemovitosti, kterou si pronajali za tímto účelem. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku v části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, dále zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nejvyšší soud dále ve své judikatuře opakovaně uvádí, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. Stanovisko nebo rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, §63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Dovolací soud tak shledal nesprávným navýšení základní částky zadostiučinění, jež provedl soud prvního stupně a odvolací soud toto navýšení potvrdil, z důvodu, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k uplynutí doby nájmu, tudíž žaloba byla zamítnuta, byť nájemní smlouva byla shledána platnou, a žalobci tak mohli nabýt přesvědčení, že se soudili marně. Výše přiznaného odškodnění za nepřiměřenou délku řízení totiž musí být zásadně stejná, ať už v posuzovaném řízení byl závěr o platnosti nájemní smlouvy, a od něj se odvíjející závěr o právu na vyklizení nemovitosti, jakýkoliv. Zohlednily-li soudy nižších stupňů dané závěry při posuzování přiměřené výše odškodnění, postupovaly v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť přihlédly k výsledku posuzovaného řízení. Jelikož tato nesprávnost byla dovolatelům na prospěch, přičemž žalovaná dovolání nepodala, nemohla daná nesprávnost založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání však nezakládá ani dovolateli vymezená otázka, neboť neměly-li soudy nižších stupňů k dané okolnosti přihlížet vůbec, nemohly danou okolnost zohlednit ani nedostatečně, jak dovolatelé uvádějí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolateli vymezená námitka, tedy že soudy nižších stupňů měly zohlednit, že jim bylo po dobu 12 let neoprávněně znemožněno podnikání v předmětné nemovité věci, jíž si za tímto účelem pronajali. Daná okolnost, tedy že se posuzované řízení týkalo vyklizení nemovitosti pronajaté za účelem podnikání, by mohla být zohledněna v rámci posuzování kritéria významu předmětu řízení pro dovolatelé, přičemž z vyššího významu předmětu řízení by bylo možné vycházet pouze tehdy, pokud by byl tento vyšší význam dovolateli prokázán, neboť nejde o žádné z typových řízení, u nichž se zvýšený významu předmětu řízení pro poškozeného předpokládá. K těmto řízením dle judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu patří trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). I v případě zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele by přiměřeným navýšením zadostiučinění bylo maximálně to, jehož se jim již dostalo nesprávným zohledněním výsledku posuzovaného řízení. Naopak dovolateli požadované zadostiučinění ve výši cca třicetinásobku základních částek uvedených ve Stanovisku by bylo zcela zjevně nepřiměřeným.
Akcentují-li dovolatelé okolnost, že jim bylo v důsledku nepřiměřené délky řízení zabráněno v podnikání, pak dovolací soud opakuje, že újmou odškodnitelnou dle §31a OdpŠk je nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, nikoliv škoda způsobená tím, že dovolatelé po uvedenou dobu nemohli v předmětné nemovitosti podnikat. Byť Ústavní soud již dovodil, že zásadně lze i akceptovat, že malé majetkové újmy mohou být subsumovány do náhrad nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13), rozhodně nelze za malou majetkovou újmu považovat žalobci požadovaných 6 000 000 Kč. Nelze pak opomenout, že v případě, že by se dovolatelé domáhali rovněž náhrady škody (majetkové újmy), musely by být kumulativně splněny tři podmínky, a sice existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1144/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009), přičemž jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní by v tomto případě bylo na straně dovolatelů, neboť na majetkovou škodu se domněnka jejího vzniku nevztahuje. Unesení těchto procesních břemen nelze obcházet tím, že poškozený majetkovou škodu koncipuje jako nemajetkovou újmu.
Z výše uvedeného plyne, že dovolateli vymezená právní otázka není otázkou dosud neřešenou. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 11. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu