ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.717.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 717/2014
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vrchy
v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 560 229 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 17/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 58 Co 383/2013-98, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 58 Co 383/2013-98, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2013, č. j. 23 C 17/2012-73, se v rozsahu, v němž jimi byl zamítnut žalobní požadavek do částky 650 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v nákladových výrocích, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 23 C 17/2012-73, zastavil řízení co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 460 229 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé (výrok II), tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 460 229 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (výrok III) potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci a jeho rodině vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním. Trestní stíhání žalobce bylo dle §223 odst. 1 tr. ř., v návaznosti na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., zastaveno z důvodů nepřiměřené délky řízení doprovázené průtahy. Žalobce požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč pro sebe za období od propuštění z vazby do 26. dubna 2006 a 100 000 Kč za období od 27. dubna 2006 do konce trestního stíhání, 150 000 Kč za psychické strádání nejbližších členů rodiny a újmu na jejich pověsti, 710 229 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání a 500 000 Kč za omezení osobní svobody způsobené jeho zadržením a vazbou. Následně vzal žalobu zpět co do částky 100 000 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu za mimovazební trestní stíhání k datu 26. dubna 2006.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 27. prosince 1999. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. října 2009, jež nabylo právní moci podle vyznačené doložky ke dni 13. prosince 2010, bylo stíhání žalobce zastaveno. Státní zástupce vzal zpět stížnost podanou proti tomuto usnesení již po jeho vyhlášení. Zpětvzetí stížnosti bylo vzato na vědomí usnesením Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního ze dne 27. prosince 2010, přičemž toto usnesení bylo doručeno žalobci dne 3. června 2011, čímž z pohledu žalobce jeho trestní stíhání definitivně skončilo. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tj. proto, že právo žalobce na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě se ocitlo v nadále již neúnosné kolizi s výkonem trestněprávních funkcí státu.
Na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud v otázce odškodnění nemajetkové újmy spočívající v porušení práva na projednání žalobcovy trestní věci v přiměřené lhůtě k závěru, že žalobci se již dostatečné kompenzace (nepřiměřené) délky trestního stíhání dostalo, a to jeho zastavením. Soud proto žalobu ohledně nároku v částce 710 229 Kč s příslušenstvím zamítl.
Ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik žalobce spojuje z hlediska skutkového se samotným zahájením a vedením trestního stíhání, jakož i s omezením osobní svobody v jeho rámci, se soud zabýval otázkou, zda zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky činí zahájení a další vedení trestního stíhání nezákonným. Dospěl k závěru, že odpovědnostní titul není dán, neboť z výsledků trestního stíhání nelze nezákonnost trestního stíhání (vč. omezení osobní svobody v jeho rámci) dovodit. Z toho důvodu žalobu i v této části, tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 750 000 Kč s příslušenstvím, zamítl.
Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. Ztotožnil se navíc s názorem žalované, jímž se však soud prvního stupně nezabýval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat ani s ohledem na §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), podle něhož právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpisu, přičemž zvláštní právní předpis představuje v dané věci Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, a že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jeho rodiny.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ve kterém vyjádřil nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu ohledně otázky vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce namítá, že má právo na náhradu nemajetkové újmy, neboť na jeho případ není možné analogicky aplikovat §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk. Další námitky žalobce směřují proti právnímu posouzení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání. Podle žalobce nelze ztotožňovat situaci zmírnění trestu v důsledku dlouhotrvajícího řízení s jeho případem. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právo žalobce na pokračování v trestním stíhání. Podle žalobce bylo poučení v písemném vyhotovení dotčeného rozhodnutí o zastavení trestního řízení nesprávné a v rozporu se zákonem, a tudíž neměl povinnost se takovým poučením řídit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry, které považuje za spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Zásadně nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, a proto je třeba pro každý z nich posoudit přípustnost dovolání zvlášť.
Ohledně nároku na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nematkové újmy rodinných příslušníků žalobce nepřichází dovolatel s žádnou argumentací, tj. neuplatnil žádný dovolací důvod ani nevymezil podmínky přípustnosti dovolání. Z toho důvodu je v daném rozsahu dovolání stiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto je v uvedeném rozsahu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
V otázce odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení, týkající se nároku na zaplacení částky 710 229 Kč s příslušenstvím, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/2014). Daná námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá a dovolání bylo v tomto rozsahu rovněž odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je však přípustné pro posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci samotným trestním stíháním v době od 27. dubna 2006 do jeho skončení v částce 100 000 Kč s příslušenstvím a v jeho rámci vykonanou vazbou v částce 500 000 Kč s příslušenstvím, v situaci, kdy trestní stíhání žalobce skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, a to z hlediska možné aplikace §12 OdpŠk, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak byla po vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je také důvodné.
Otázkou analogické aplikace §12 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud tam dospěl k závěru, že analogická aplikace §12 odst. 1 OdpŠk není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování. Závěry uvedené v tomto rozsudku Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i v této věci. Důvod, pro který bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci, není výslovně uveden ani v §12 OdpŠk, ale ani v trestním řádu. Tento důvod zastavení řízení dovodila v některých případech až judikatura, podle níž lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a ze dne 27. března 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002). Byť jsou soudy v kompenzačním řízení ohledně důvodu ukončení trestního stíhání rozhodnutím trestního soudu vázány (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. března 2012, sp. zn. II. ÚS 2761/11), je na místě podotknout, že výše uvedený výklad trestního řádu a Úmluvy, který vedl trestní soud k zastavení řízení, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013). Nejvyšší soud nemíní zpochybňovat postup trestního soudu v dané věci, jen poukazuje na to, že zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými v §12 OdpŠk tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z tohoto důvodu.
Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu a systematiky zákona č. 82/1998 Sb. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena §12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
V otázce, zda zák. č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině.
Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.
Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§11 odst. 3 (s účinností od 1. ledna 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci náhrady škody, proto jejich začlenění do §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).
V posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě §172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle §223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce.
Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace §12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalobce byl soudem nesprávně poučen o právu stížnost podat. Podle judikatury Nejvyššího soudu ani nesprávné poučení o právu stížnost podat nemůže toto právo založit, neboť nikdo nemůže disponovat více právy, než která mu přiznává zákon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod č. 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu nesprávný v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o právu žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu samotným trestním stíháním v částce 100 000 Kč s příslušenstvím a výkonem vazby v částce 500 000 Kč s příslušenstvím. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., když odvolací soud zkoumal jen jednu z podmínek odpovědnosti státu za škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poněvadž se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně nákladového výroku, a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu