ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.797.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 797/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 145.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 167/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 35 Co 375/2014-172, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované přiměřeného zadostiučinění ve výši 236.250,- Kč za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, které bylo zahájeno 12. června 2002 a skončeno zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu Praha – východ, který nabyl právní moci dne 18. ledna 2011, přičemž trestní řízení trvalo celkem 8,5 roku. Žalobce délku řízení pociťoval jako nepřiměřenou, protože trestním stíháním byla narušena jeho psychika. Pociťoval újmu i v tom, že v případě, že by byl uznán vinným, přišel by o možnost podnikání jako základního zdroje obživy. V průběhu řízení částečně omezil svůj nárok v rozsahu částky 91.000,- Kč, kterou žalobce odškodnila žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 64 C 167/2011-130, žalobu o zaplacení částky 145.230,- Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 35 Co 375/2014-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že trestní řízení, které bylo vedeno proti žalobci u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 1 T 79/2009 (dále již „původní řízení“), bylo zahájeno dne 12. června 2002 usnesením Policie České republiky (dále jen „policie“) proti žalobci a proti dalším pěti obviněným z trestného činu zvýhodňování věřitele a poškození věřitele tím, že zmařili částečné uspokojení 81 věřitelů. V přípravném řízení opatřením policie bylo přibráno několik znalců k podání znaleckého posudku k posouzení finanční situace obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl žalobce. Ke znaleckému zkoumání orgány činné v trestním řízení museli opatřit nespočet dokladů a listin, byly provedeny výslechy svědků a poškozených. Po shromáždění rozsáhlých důkazů podal dne 31. května 2005 státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu – východ obžalobu k Okresnímu soudu Praha – východ. Přípravné řízení trvalo 2 roky a 11 měsíců. Následně usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. září 2005 byla trestní věc obžalovaných vrácena státnímu zástupci k došetření, který doručil věc s pokynem k dalšímu vyšetřování policii dne 15. srpna 2006. Následně policie provedla doplnění dokazování výslechy obžalovaných, výslechy více než osmi svědků, z nichž některé prováděl dožádaný orgán a byl přibrán další znalecký ústav. Poté podala policie dne 6. března 2009, po 2 letech a 7 měsících, návrh na podání obžaloby státnímu zástupci, jenž posléze podal na obviněného D. H. a žalobce obžalobu. K trestnímu řízení se dále připojilo několik poškozených s nárokem na náhradu škody. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. října 2010, č. j. 1 T 79/2009-3398, který nabyl právní moci dne 18. ledna 2011, byl žalobce zproštěn obžaloby. Celková délka původního řízení činila 8,5 let.
Odvolací soud věc posoudil podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“). Dovodil, že i nárok uplatněný pro dobu před 26. dubnem 2006 je třeba posoudit dle OdpŠk, jak vyplývá z čl. II. zák. č. 160/2006 Sb. Odvolací soud dále dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci vznikl v projednávané věci nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a žalobce má nárok na přiměřené zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk. Dovodil zvýšený význam namítaného řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že jde o trestní řízení, že bylo vážným zásahem do jeho osobní sféry a že vneslo do jeho života značnou nejistotu a psychickou zátěž. Přihlédl i k tomu, že žalobce nebyl stíhán vazebně a že po dobu trestního stíhání měl možnost podnikat ve více firmách. Z hlediska kritéria složitosti řízení odvolací soud vzal v úvahu, že namítané řízení sice probíhalo v jednom stupni soudní soustavy, ale jeho součástí bylo přípravné řízení, kde bylo nutné se vypořádat s rozsáhlým dokazováním, hodnocením znaleckých posudků, výpovědí svědků a rozsáhlým účetnictvím obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl žalobce. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil i skutečnost, že předmětná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v dané době v důsledku transformace společnosti mnohem složitější a představovala nebezpečnou formu hospodářské kriminality. Dovodil též, že v kompenzačním řízení nelze hodnotit správnost rozsahu prováděného dokazování, či odbornou úroveň znaleckých posudků. To lze jen v namítaném řízení formou řádných či mimořádných opravných prostředků. Při stanovení výše zadostiučinění odvolací soud přiznal poškozenému za každý rok odškodnění ve výši 15.000,- Kč, když neshledal důvod navyšovat tuto základní částku vzhledem k rozsáhlému dokazování v přípravném řízení. Ani u ostatních sledovaných kritérií nespatřoval takovou závažnost, která by se promítla do zvýšení či snížení vypočteného základu. Vycházel z nepřiměřené délky namítaného řízení v trvání 7,5 roků, když shledal délku prvního roku přípravného řízení jako přiměřenou. Podle výpočtu odvolacího soudu činil základ nároku 112.500,- Kč (7,5 x 15.000,- Kč) a žalobci vznikl nárok na 80 %, tedy na částku 90.000,- Kč. Z důvodu významu věci odvolací soud považoval za přiměřené navýšit základ o 10 až 20 %, z důvodu složitosti řízení jeho snížení o 40 %.
Proti shora v záhlaví citovanému rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání směřující jak proti rozhodnutí ve věci samé tak do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soudem prvního stupně.
Dovolatel ve svém rozsáhlém dovolání uplatnil následující námitky a citace judikatury:
1. Odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku výše odškodnění imateriální újmy ve srovnání s ESLP v době před 26. 4. 2006 v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Podstatou námitky dovolatele je závěr posledně cit. rozhodnutí, že „ přiznání nižšího odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, a to z důvodu snazší dostupnosti nápravy na národní úrovni, není na místě tehdy, jestliže v době porušení tohoto práva neměla poškozená k dispozici účinný prostředek nápravy, jež byl zaveden až s účinností zákona č. 160/2006 Sb.
2. Odvolací soud nesprávně respektive neúplně posoudil právní otázku délky původního řízení, a to v rozsahu kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou [např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále již „Stanovisko“)], když se soud zabýval jen otázkou složitosti věci z hlediska náročnosti dokazování a zcela opomenul okolnosti týkající se významu namítaného řízení pro žalobce. Navíc odůvodnění napadeného je v této souvislosti natolik obecné, takže je nepřezkoumatelné.
3. Odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1916/2010 nehodnotil právní otázku, zda nedošlo ve věci ke zbytečnému zvětšení rozsahu dokazování v důsledku nesprávného postupu soudu v rámci kritéria postupu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk). Celá úvaha soudu postrádá test přiměřenosti ve smyslu výsledku trestního řízení a prováděných úkonů v trestním řízení, tedy zda jednotlivé úkony v řízení byly důležité a zda jejich duplicita (např. opakované zpracování znaleckých posudků) nemá podstatu v nekvalitní práci orgánů v trestním řízení.
4. Právní otázka, zda přípravné řízení je nutno brát jako jednu instanci, když se jedná o jakési období přípravy na hlavní líčení a primárním úkolem přípravného řízení není rozhodování o meritu věci, nebyla dovolacím soudem rozhodována.
5. Zda bylo namístě z hlediska náročnosti věci snížení základní částky o 40 % odvozené z počtu zúčastněných subjektů, když takovému snížení by odpovídalo extrémně rozsáhlé řízení. Úvaha soudu je zcela extenzivní, pokud se vezme v úvahu citované Stanovisko, podle kterého „ by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodnění“.
6. Ohledně nákladového výroku soudy došly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.
K otázce č. 1:
Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, jenž je veřejnosti – stejně jako další citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , dovodil, že „nižší úroveň odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným, vhodným a přístupným prostředkem nápravy porušení tohoto práva. Trvalo-li původní řízení převážně po dobu před 26. 4. 2006, nebyl takový prostředek k dispozici v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zákonem č. 160/2006 Sb.“
V rozsudku ze dne 20. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. března 2006, č. 64890/01, §84).
V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (respektive prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Podle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.
Původní řízení ve věci dovolatelem shora cit. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, v němž žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za pracovní úraz, bylo započato již dne 24. listopadu 1987 a ke dni rozhodování odvolacího soudu (1. 7. 2008) nebylo skončeno. Trvalo tedy bezmála 21 let. Je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy do 26. dubna 2006 neměl poškozený po převážnou dobu trvání původního řízení k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V dovolatelem shora cit. rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, bylo dne 12. června 1996 žalobkyní zahájeno opatrovnické řízení, které bylo pravomocně skončeno dne 6. června 2004. Poškozená nejprve podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (datovanou 24. listopadu 2004) a po novelizaci vnitrostátní úpravy požádala žalovanou o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
V posuzované věci, z hlediska skutkového stavu, původní řízení bylo zahájeno dne 12. června 2002 a pravomocně skončeno dne 18. ledna 2011. Nelze tedy konstatovat, že by poškozený po převážnou dobu trvání původního řízení neměl k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje.
K otázce č. 2:
Lze souhlasit s dovolatelem, že odvolací soud stanovil nesprávně délku nepřiměřeného řízení na 7,5 let namísto 8,5, když shledal délku prvního roku přípravného řízení jako přiměřenou.
Doktrína i judikatura je jednotná v tom , že i když jde o odškodnění nepřiměřené délky řízení, nesrovnává se pro tento účel celková délka řízení s dobou, kterou bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou. Rozhodující je závěr, že délka řízení přiměřená nebyla a hradí se újma ve vztahu k celé době řízení. To má oporu přímo v dikci zákona i v přístupu ESLP, který vždy shrnuje ve svých rozhodnutích, jak dlouho řízení trvalo (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 288 (dále již „cit. dílo“), čtvrtá právní věta Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009.
I když odvolací soud ve smyslu uvedeného závěru nepostupoval, nemohlo to mít vliv na jeho rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění, když ustálená judikatura považuje za rozumnou částku 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (viz část VI. Stanoviska). Odvolací soud stanovil základní částku za druhý rok původního řízení ve výši 15.000,- Kč.
Nelze však již souhlasit s námitkou dovolatele, že odvolací soud se nezabýval kritériem významu řízení pro dovolatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud se touto právní otázkou podrobně zabýval a dovodil zvýšený význam řízení pro dovolatele s tím, že považoval za přiměřené navýšit z tohoto důvodu základní částku v rozmezí 10 až 20 %.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí by dovolací soud mohl přihlížet jen, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce č. 3:
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že rozhodnout o rozsahu dokazování je úkolem soudu v nalézacím řízení. Správnost postupu soudu a jeho rozhodnutí je pak přezkoumávána v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009).
Pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení přitom může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů. V takovém případě se totiž zřejmě jedná o věc skutkově jednodušší povahy, která mohla být rozhodnuta v kratším čase, bez potřeby provádění dokazování znaleckým posudkem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 3050/2010, nebo ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013).
O takový případ – jak vyplývá ze zjištění soudů obou stupňů – v projednávané věci nejde.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn 30 Cdo 1916/2010, z hlediska uplatněné právní otázky není případný. Nejvyšší soud v cit. rozsudku uzavřel, že při zvažování, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené době a při případném stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení tohoto práva, je třeba z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ zák. č. 82/1998 Sb.) přihlédnout k podílu soudu nižšího stupně na celkové délce řízení z toho důvodu, že ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení jeho rozhodnutí.
K otázce č. 4:
Jedná se o právní otázku, která v soudní praxi nečiní pochybnosti a je konstantně řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu tak, že přípravné řízení je spolu s řízením před soudem prvního stupně hodnoceno jako řízení v jednom stupni (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, a ze dne 31. srpna 2011, sp zn. 30 Cdo 4442/2010).
K otázce č. 5:
K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V otázce snížení základního odškodnění o 40 % nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným.
K otázce č. 6:
Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkové otázky z hlediska přípustnosti dovolání dovolací proto přezkoumávat nemůže.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatele nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá p. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu