ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.875.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 875/2015-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) J. C. , a b) F. C. , zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 7/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 29 Co 220/2014-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 29 Co 220/2014-77, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2014, č. j. 27 C 7/2012-55, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I shora uvedeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené jim tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím (dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) v tom, že jim byl v řízení vedeném u Okresního soudu Děčíně pod sp. zn. 7 C 137/2002 (dále i jen „namítané řízení“), jehož byli účastníky (v procesním postavení žalovaných), ustanoven opatrovník (nadto z řad zaměstnanců soudu), aniž bylo soudem předtím provedeno dostatečné šetření po jejich pobytu, čímž jim byla odňata možnost před soudem jednat. Soud prvního stupně shledal (kromě dalších důvodů, jež ho vedly k zamítnutí žaloby) uplatněný nárok k námitce žalované promlčeným, s tím, že šestiměsíční promlčecí doba podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), začala běžet ne později než dne 20. 7. 2009, kdy žalobci, jimž byl obsah spisu znám již dříve, předložili soudu plnou moc pro svého zástupce, přičemž žaloba o odškodnění byla žalobci u soudu podána dne 12. 1. 2012. Výrokem II rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců výrokem I shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že konstatoval porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v namítaném řízení v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež právně zhodnotil (na rozdíl od soudu prvního stupně) tak, že žalobci uplatněný nárok není promlčen, neboť namítané řízení pravomocně skončilo (až) dne 11. 4. 2013. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně „v hodnocení nemajetkové újmy z pohledu §31a odst. 3 zákona“, tj. se závěrem soudu prvního stupně (byť jím s ohledem na zamítnutí žaloby z jiných důvodů toliko obiter dictum vysloveným), že žalobcům žádná nemajetková újma vzniknout nemohla. V návaznosti na to uzavřel, že postačujícím zadostiučiněním žalobců je konstatování porušení práva, jež vyslovil v měnící části výroku I svého rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále jen „dovolatelé“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně tři otázky hmotného práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, a procesně pochybil rovněž v rozhodnutí o nákladech řízení, čímž je dle dovolatelů dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“).
Úvodem podaného dovolání dovolatelé předeslali (zcela přiléhavě, viz k tomu dále), že odvolací soud, soudě dle formulace měnícího výroku jeho rozsudku, rozhodl (snad) o nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož se však podanou žalobou vůbec nedomáhali a o němž proto soud prvního stupně (správně) vůbec nerozhodoval. Uvedené činí dle dovolatelů řízení „jako celek“ vadným a rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. S cílem založit přípustnost dovolání nicméně dovolatelé i takto dle jejich názoru nepřezkoumatelnému rozhodnutí vytýkají pochybení v řešení následujících hmotněprávních otázek:
a) v otázce přiměřenosti formy zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk, kdy odvolací soud toliko konstatoval porušení práva, ač adekvátním a dle dovolatelů zásadně primárním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je zadostiučinění v penězích. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozují dovolatelé s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“);
b) v otázce, zda je možné po dovolatelích požadovat, aby předvídali výsledek řízení (pro ně nepříznivý) a tuto presumovanou vědomost jim posléze v rámci úvah o údajné účelovosti jejich procesního postupu klást k tíži. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud se při jejím „řešení“ (tj. v rámci paušálního ztotožnění se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelé poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3055/2011);
c) v otázce (dovolacím soudem dosud neřešené, čímž ve vztahu k ní dovolatelé vymezují přípustnost dovolání), zda lze z (údajně) pozdního využití procesního prostředku k obraně práva v namítaném řízení činit závěry o absenci vzniku újmy (nepatrnosti její míry) či dokonce o záměru dovolatelů vytvořit účelově stav, který by mohl být následně podkladem pro uplatňování odškodňovacích nároků.
Konečně dovolatelé v dovolání namítají i nesprávnost výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, spočívající v absenci aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., když k použití §150 o. s. ř., na které napadené rozhodnutí odkazuje, chybí dle dovolatelů důvod. Stručný poukaz odvolacího soudu na nepatrný význam řízení pro dovolatele je dle jejich názoru nesprávný, neboť se domáhali odškodnění nemajetkové újmy zaplacením částky ve výši 500.000,- Kč, kterou jako bagatelní hodnotit nelze. Jakékoliv jiné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. pak odvolací soud neuvedl. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k napadenému nákladovému výroku vymezují dovolatelé odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, který (zjevně mylně, viz k tomu dále) považoval za předmět řízení, v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu – podle ní je sice i konstatování porušení práva plnohodnotnou formou zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj. nepřiměřenou délkou řízení) se však odškodňuje zásadně v penězích (viz bod 3. Stanoviska), nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva. Žádné okolnosti, pro něž by tato nepeněžní forma zadostiučinění měla být v dané věci postačující, pak odvolací soud v napadeném rozsudku způsobem umožňujícím dovolacímu soudu jeho přezkum neuvedl.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo bylo.
Dovolací soud předně souhlasí s dovolateli v tom, že zásadní vadou, mající nutně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpí řízení před odvolacím soudem. Z formulace měnící části výroku I dovoláním napadeného rozsudku a více než stručného vlastního právního hodnocení věci (tj. námitky promlčení) v jeho odůvodnění plyne, že odvolací soud považoval za předmět řízení nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva dovolatelů na přiměřenou délku namítaného řízení. Odvolací soud tak zjevně přehlédl, že dovolatelé se uvedeného nároku žalobou vůbec nedomáhali, pročež takový nárok soud prvního stupně neprojednával a nerozhodoval o něm. V důsledku uvedeného (a potud nutně, neboť skutečný předmět řízení zcela pominul) odvolací soud rezignoval na vypořádání se s odvolacími námitkami, které dovolatelé proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnili, pročež odůvodnění jeho rozsudku nejen že neodpovídá požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., ale ve svém důsledku rovněž porušuje právo dovolatelů na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Již tento nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozsudku přestavuje vadu řízení mající nepochybný vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, či ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99).
Nadto dovolací soud shledal, že je řízení stiženo ještě další vadou představovanou neurčitostí žaloby. Z žaloby je totiž patrné, že okruh tvrzených úředních postupů či rozhodnutí, jejichž nesprávnost, resp. nezákonnost dovolatelé soudu v namítaném (či snad i navazujícím exekučním) řízení vytýkají, je širší, než toliko ustanovení opatrovníka z řad zaměstnanců soudu bez předchozího pátrání po jejich pobytu. Tak jen ze čtvrtého odstavce bodu I žaloby lze soudit, že žalobci vytýkají soudu hned čtvero skutkově samostatných „nesprávností“ (vlastní ustanovení opatrovníka, ustanovení zaměstnance soudu opatrovníkem, nečinnost opatrovníka v řízení, doručení rozsudku toliko opatrovníku). S přihlédnutím k ne zcela pregnantní formulaci žaloby lze však uvažovat i tvrzení dalších pochybení (např. vyznačení doložky právní moci rozsudku, který dle žalobních tvrzení právní moci nenabyl). Soud prvního stupně postupoval správně, když se na úvod jednání dne 23. 1. 2014 dotazem na zástupce dovolatelů ujistil, že dovolatelé namítanému řízení nevytýkají jeho nepřiměřenou délku. Pochybil však, když nevedl dovolatele (ať už při zmíněném jednání či předchozím postupem dle §43 odst. 1 o. s. ř.) ke zcela jednoznačnému (kladnému) skutkovému vymezení všech jednotlivých (tvrzených) pochybení, v nichž (snad) spatřují odpovědnostní titul a s nimiž (snad) spojují vznik nemajetkové újmy. Jelikož soud odvolací toto jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo (další) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není totiž vyloučeno, že dovolatelé uplatnili žalobou více nároků se samostatným skutkovým základem, aniž však uvedli, jaké částky odškodnění na tyto jednotlivé nároky požadují. Nejen formulace žaloby, ale i odvolání přitom tvrzené „pluralitě titulů“ nasvědčují.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvod představovaný vadou spočívající v neurčitosti žaloby, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval dovolatele k odstranění shora uvedených vad žaloby. Soud prvního stupně se tak postará o to, aby dovolatelé jednoznačně vymezili okruh tvrzených (nesprávných) úředních postupů či (nezákonných) rozhodnutí, v jejichž důsledku jim měla vzniknout nemajetková újma. Pro případ shora naznačené plurality odpovědnostních titulů povede soud prvního stupně dovolatele k rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu domáhají (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to nikoliv společně, ale každý z nich (viz předposlední odstavec V. bodu Stanoviska ). Následně soud prvního stupně posoudí důvodnost takto vymezených nároků.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu