ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.970.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 970/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 374/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 17 Co 312/2014-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 17 Co 312/2014-67, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I rozsudku ze dne 15. 5. 2014, č. j. 26 C 374/2013-47, konstatoval, že průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3770/2002 a u soudního exekutora JUDr. Jiřího Tomka, Exekutorský úřad Třebíč, pod sp. zn. 93 Ex 327/02, došlo „k zásahu práva žalobce na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Výrokem II rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na odškodnění nemajetkové újmy z tohoto titulu částku 140.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem III rozsudku žalobu o zaplacení dalších 40.000,- Kč s příslušenstvím z tohoto titulu zamítl a ve výroku IV uložil žalované povinnost zaplatit žalobci tam vyčíslené náklady řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve znění, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3770/2002 a u soudního exekutora JUDr. Jiřího Tomka, Exekutorský úřad Třebíč, pod sp. zn. 93 Ex 327/02 (dále společně i jen „namítané řízení“), v přiměřené lhůtě (výrok I), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a současně žádnému z účastníků ani vedlejšímu účastníku na straně žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Soudy obou stupňů shodně zjištěnou celkovou dobu trvání namítaného řízení („více než 10 let“) zhodnotil odvolací soud (taktéž ve shodě se soudem prvního stupně) jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že „žalobci žádná nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu nevznikla, neboť nebyl v nejistotě ohledně výsledku předmětného exekučního řízení, když věděl, že povinný vlastní nemovitosti nemalé hodnoty, ze kterých bude jeho pohledávka uspokojena.“ V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že postačujícím zadostiučiněním žalobce je konstatování porušení práva, jež vyslovil (ve znění zpřesněném oproti rozsudku soudu prvního stupně) ve výroku I svého rozsudku, pročež současně (ve výroku II) zamítl žalobu o zadostiučinění v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku přiměřenosti formy zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk, když toliko konstatoval porušení práva, ač adekvátním a dle dovolatele zásadně primárním odškodněním presumované nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je zadostiučinění v penězích. V uvedeném spatřuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“). V té souvislosti vytkl dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost úvahy o absenci nejistoty z prodlužujícího se řízení, jakož i závěru o tom, že pro něj prodlouživší se řízení mělo mít dokonce majetkový přínos.
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z toho, že odvolací soud se při řešení otázky formy zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudcích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, či ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném meritorním výroku změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzuje, a přiznal dovolateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolené otázky vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je současně i důvodné.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy a příp. výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu závěrů soudů nižších stupňů o formě (příp. výši) zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž soudy nižších stupňů výsledně zvolenou formou (částkou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Konstatování porušení práva je základní, vůči ostatním druhům zadostiučinění subsidiární formou odškodnění [k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 (dále jen „R 37/2015“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014]. Tato subsidiární povaha konstatování porušení práva však nemění ničeho na tom, že se stále jedná o jednu z forem odškodnění nemajetkové újmy. Přiznání odškodnění (byť jen) základní formou konstatování porušení práva proto nelze odůvodnit tím (jak to učinil odvolací soud), že dovolateli nemajetková újma nevznikla – nutným důsledkem takového závěru (o absenci jedné z podmínek odpovědnosti státu) totiž musí být zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010).
Právní posouzení odvolacího soudu, že dovolatele postačí odškodnit konstatováním porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě proto, že mu v důsledku porušení tohoto práva nevznikla nemajetková újma, je proto nesprávné.
V této souvislosti nutno připomenout další závěr v judikatuře dovolacího soudu již mnohokráte vyslovený, že vznik (existence) nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení ( ztotožněné se stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován) se předpokládá (presumuje) a že je věcí státu (žalované), zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (viz bod V. Stanoviska). V dané věci žalovaná vznik nemajetkové újmy nevyvracela (neboť setrvala na obranné argumentaci, že v namítaném řízení vůbec nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu). Již proto je (vedle závěru o formě odškodnění) nutně nesprávný (neboť odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu) i právní závěr odvolacího soudu o absenci vzniku újmy.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke zrušení napadeného rozsudku přistoupil dovolací soud, nevázán rozsahem dovolacího návrhu [§242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], nejen co do dovoláním napadeného měnícího výroku II (jakož i akcesorického nákladového výroku III), ale i v dovoláním nenapadeném výroku I, kterým odvolací soud konstatoval porušení práva. Posledně uvedený výrok, přiznávající dovolateli z pohledu zažalovaného nároku dílčí odškodnění, totiž v procesní situaci nastolené kasačním zásahem dovolacího soudu samostatně neobstojí (k důvodům blíže viz R 37/2015).
V dalším řízení bude odvolací soud veden shora vyloženými ustálenými judikatorními východisky. Vyjde z toho, že dovolateli v důsledku nepřiměřené délky namítaného řízení (kterýžto závěr nebyl dovoláním zpochybněn) vznikla nemajetková újma a že její intenzita [potažmo význam řízení pro dovolatele ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] není povědomím dovolatele o jisté bonitě povinného nijak snižován. Odvolací soud dále vyjde z toho, že nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj. nepřiměřenou délkou řízení) se odškodňuje zásadně v penězích (viz třetí právní věta a již zmíněný V. bod Stanoviska), nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva. V této souvislosti zváží, zda v posuzované věci vskutku existují okolnosti odůvodňující poskytnutí odškodnění (toliko) formou konstatování porušení práva. Přihlédne k tomu, že základní výčet těchto okolností (jakkoliv jistě neuzavřený) již byl v judikatuře Nejvyššího soudu proveden (viz taktéž V. bod Stanoviska).
Dospěje-li odvolací soud posléze k závěru souladnému se soudem prvního stupně, že dovolateli přísluší odškodnění v penězích, přezkoumá závěr soudu prvního stupně o výši odškodnění a své přezkumné úvahy náležitě odůvodní. Pro tento případ nepřehlédne, že přiznání peněžité satisfakce konzumuje požadavek na odškodnění (rovněž) formou konstatování porušení práva; jinak řečeno, rozhodne-li soud o poskytnutí zadostiučinění v penězích, musí žalobu v rozsahu požadavku na odškodnění ve formě konstatování porušení práva zamítnout (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, či již zmíněný rozsudek R 37/2015). Při případném stanovení výše peněžitého odškodnění vyjde odvolací soud z přesně ohraničené doby namítaného řízení, jak ji, jedná-li se o konec řízení, vymezil v žalobě sám dovolatel („zaslání“ výtěžku z prodeje nemovitostí dne 12. 3.2012 – správně zjevně 12. 3. 2013, viz bod I. žaloby a tam popsaný průběh exekučního řízení; poznámka Nejvyššího soudu). K tvrzením dovolatele uplatněným až v dovolání, že namítané řízení dosud neskončilo, proto odvolací soud nepřihlédne.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu