ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.151.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 151/2015-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STECOMTRA s.r.o. , se sídlem ve Vratimově, Frýdecká 819/44, PSČ 739 32, identifikační číslo osoby 26847469, zastoupené JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 547/13, proti žalované SOLARLINE, a.s. , se sídlem ve Vítkově, Školní 332, PSČ 749 01, identifikační číslo osoby 27827119, zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 40/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2014, č. j. 4 Cmo 206/2014-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2014, č. j. 4 ECm 40/2011-70, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 600 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 78 550 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 15 490 Kč (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že žalovaná částečnou úhradou faktury, jíž jí žalobkyně vyúčtovala zhotovení konstrukcí pro fotovoltaickou elektrárnu (dále jen „FVE“), uznala vůči žalobkyni i zbytek dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když z jejího projevu vůle nebylo možné usuzovat, že zbytek závazku uznat nemíní. V situaci, kdy se žalované nepodařilo vyvrátit domněnku, že v takto uznaném zbytku závazku závazek v době uznání trval (srov. §323 odst. 1 obch. zák.), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, majíc ho za přípustné ve smyslu §237 až §238a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení zcela zásadní právní otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka se domáhá zodpovězení otázek, zda „částečná úhrada faktury znamená automaticky a tedy bez dalšího uznání zbytku dluhu vyúčtovaného fakturou ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.“ a dále zda „má ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. povahu vyvratitelné právní domněnky připouštějící důkaz opaku anebo zda se jedná o nevyvratitelnou právní fikci“. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se jí nepodařilo vyvrátit domněnku, že v uznaném zbytku závazku závazek v době uznání trval, dovolatelka zdůrazňuje, že jí vyvrácení domněnky znemožnil sám soud, jestliže se jejími tvrzeními ani navrhovanými důkazy vůbec nezabýval a domněnku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. posoudil jako fikci, kterou vyvracet nelze. Dovolatelka odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) dále vytýká, že se k jejímu návrhu nezabýval právním důvodem účtovaného plnění (zda šlo o plnění na základě smlouvy či šlo o plnění bezesmluvní), zda fakturované plnění bylo či nebylo poskytnuto, ani tím, zda účtovaná cena plnění odpovídá sjednané ceně resp. ceně obvyklé při plnění bezesmluvním. Podle dovolatelky soudy obou stupňů rovněž při rozhodování pominuly, že její objednávka, z níž žalobkyně v žalobě vycházela a kterou byl v řízení proveden důkaz, obsahuje ujednání o tom, že se objednává realizace konstrukce pro FVE včetně montáže panelů. Pokud by soudy zohlednily, že součástí dodávky měla být i montáž panelů, pak v situaci, kdy byla předmětnou fakturou vyúčtována jen realizace konstrukce (část sjednaného plnění) ovšem ve výši celého sjednaného plnění, nemohlo zaplacení části faktury znamenat uznání i zbytku dluhu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud nepřisvědčil názoru dovolatelky, tvrdí-li, že jí formulované otázky nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Vymezením obou otázek se dovolatelka „dobývá“ do otevřených dveří. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud netvrdil, že částečné plnění dluhu bez dalšího znamená uznání zbytku dluhu, nýbrž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. právní závěry například v rozsudcích ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007, ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, a ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) se zabýval též tím, zda ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu, a to se závěrem, že ze žádného projevu vůle žalované nebylo možné dovodit, že zbytek závazku žalovaná uznat nemíní. Rovněž dopad vyvratitelné právní domněnky i na případy uvedené v ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. odvolací soud nepopíral, když uvedl, že se žalované nepodařilo vyvrátit domněnku, že v takto uznaném zbytku závazku závazek v době uznání trval (§323 odst. 1 obch. zák.). Také v tomto případě nelze než konstatovat, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 2066/2012).
Argumentuje-li dovolatelka tím, že předmětnou fakturou byla vyúčtována jen „realizace konstrukce“, a nikoli montáž panelů, takže z tohoto důvodu částečné plnění ze strany dovolatelky nemohlo znamenat uznání zbytku dluhu, vznesla tuto námitku dovolatelka poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní dle §241a odst. 6 o. s. ř. nemohl dovolací soud přihlížet.
Další výhrady dovolatelky směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu nemohou přípustnost dovolání otevřít, neboť dovolatelka jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatelka podala dovolání výslovně nejen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 2. prosince 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (15 490 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu