ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2852.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2852/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Credium, a. s. , se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova 2657/12, identifikační číslo osoby 25 13 98 86, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) M. K. a 2) A. K. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o zaplacení částky 135 492,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 247/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2015, č. j. 27 Co 150/2014-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaní podali dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu prvního až třetího, pátého a sedmého až dvanáctého výroku), v němž odkázali co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zdůrazňují, že podle jejich názoru jsou naplněny dovolací důvody podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době zahájení řízení (tedy ke dni 1. září 2011). Dovolatelé přehlédli, že vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalovaných proti napadeným výrokům ve věci samé trpí vadou, neboť dovolatelé v dovolání oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli. Ač zastoupeni advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignovali. Pouhý nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně též v sedmém výroku. K podání dovolání proti tomuto výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit České republice na náklady řízení částku 473,85 Kč, nejsou dovolatelé subjektivně oprávněni, protože z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). V tomto rozsahu je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tudíž subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti osmému výroku není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě České republice byl zavázán první žalovaný (2 944,77 Kč) a druhý žalovaný (2 290,38 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nadto k tomuto výroku chybí v dovolání jakákoli argumentace.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné ani proti devátému až dvanáctému výroku, neboť částky náhrady nákladů řízení, k jejichž úhradě žalobkyni byl zavázán první žalovaný za řízení před soudem prvního stupně (23 683,49 Kč) a za odvolací řízení (8 072,10 Kč) a druhý žalovaný za řízení před soudem prvního stupně (18 420,50 Kč) a za odvolací řízení (6 278,30 Kč), nepřevyšují v součtu u každého z nich částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu