ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3409.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3409/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mydlářka a. s. , se sídlem v Benešově, Mydlářka 253, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 46356142, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, PSČ 256 01, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo 01312774, o zaplacení částky 881 073 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 113/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 55 Co 67/2012-133, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 55 Co 67/2012-133, ve výroku o nákladech řízení pod bodem III se odmítá .
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala nejprve pouze po Pozemkovém fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), posléze též i po České republice – Ministerstvu financí (dále též jen „Česká republika“) jako právnímu nástupci Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond národního majetku“ či „FNM“) společného a nerozdílného zaplacení částky 881 073 Kč, sestávající z pohledávky ve výši 864 957 Kč, kterou měla vůči Státnímu statku Votice, státnímu podniku (dále též jen „státní statek“), jehož závazky včetně tohoto přešly na společnost Švarc spol. s r. o. (dále též jen „nabyvatel“) jako vydražitele části majetku státního statku, prodávané v rámci jeho privatizace, a z částky 16 116 Kč, jež představuje náhradu nákladů na vymáhání této pohledávky soudní cestou; tyto pohledávky nabyvatel neuhradil a nebyly uspokojeny z jeho majetku ani v rámci konkursu na jeho majetek.
Pozemkový fond založil svou obranu na námitce nedostatku své pasivní věcné legitimace. Prosazoval názor, že ručitelem podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), je Fond národního majetku, který byl garantem privatizace. Pozemkový fond uplatnil též námitku promlčení.
Rovněž Česká republika namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace. Argumentovala, že v posuzovaném případě nedošlo k žádnému ze zákonem předpokládaných způsobů privatizace ze strany FNM; ten v procesu privatizace státního podniku vystupoval toliko jako prostředník a nemůže proto za závazky státního statku ručit. Namítla též, že ručení podle zákona č. 92/1991 Sb. se týká pouze závazků existujících v době přechodu privatizovaného majetku na nabyvatele, nikoliv závazků vzniklých později, tedy v souzené věci požadovaných nákladů soudního řízení a úroků jdoucích od 23. listopadu 2002. V podání ze dne 14. března 2011 pak s poukazem na vývoj právní úpravy obsažené v ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. dovodila, že neručí za závazky, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku po 13. srpnu 1993, a namítla promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 31 C 113/2010-102, ve výroku pod bodem 1 uložil Pozemkovému fondu zaplatit žalobkyni částku 864 956 Kč s úrokem ve výši 3,5 % p. a. od 23. listopadu 2002 do zaplacení, ve výroku pod bodem 2 žalobu co do částky 16 117 Kč s úrokem zamítl, ve výroku pod bodem 3 zamítl žalobu proti České republice a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a Pozemkovým fondem (výrok pod bodem 4) a mezi žalobkyní a Českou republikou (výrok pod bodem 5).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně měl vůči státnímu statku pohledávku z titulu práva na zaplacení ceny hnojiv vyfakturované ve výši 864 956,69 Kč fakturami ze dne 16. ledna, 17. března a 18. března 1991. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. listopadu 1994, č. j. 6875/94-410, byla podle ustanovení §11 zákona č. 92/1991 Sb. ke dni vydražení převedena část majetku státního statku, a to kravín Jestřebice (dále jen „privatizovaná jednotka“), na FNM s tím, že realizaci projektu provede Pozemkový fond. Dohodou uzavřenou dne 22. listopadu 1994 mezi FNM a Pozemkovým fondem převedl FNM ke dni vydražení privatizovanou jednotku na Pozemkový fond s tím, že s převáděným majetkem přecházejí na Pozemkový fond práva, závazky a pohledávky vztahující se k tomuto majetku. Pozemkový fond požádal dopisem ze dne 31. listopadu 1994 Okresní privatizační komisi v Benešově o provedení dražby podle schváleného privatizačního projektu státního statku. Podle protokolu o veřejné dražbě 27/95 ze dne 26. července 1995 privatizovanou jednotku vydražil nabyvatel (tj. Švarc spol. s r. o.) za 100 Kč, přičemž vzal na vědomí, že na něho přecházejí práva a závazky uvedené v rozhodnutí o privatizaci a v privatizačním projektu. Zápisem o předání a převzetí věcí zahrnutých do majetku a dohodou o fyzické přejímce ze dne 28. července 1995 Pozemkový fond předal nabyvateli privatizovanou jednotku podle ustanovení §§19, 20 a 21 zákona č. 92/1991 Sb. Pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č. j. 34 Cm 405/97-24, byl nabyvatel uznán povinným zaplatit žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) částku 864 956,69 Kč, nabyvatel však svůj závazek nesplnil. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. září 1999, č. j. 91 K 38/99-23, byl na jeho majetek prohlášen konkurs, do něhož žalobkyně přihlásila svou pohledávku, konkurs však byl usnesením ze dne 14. října 2002, č. j. 91 K 38/99-266, zrušen pro nedostatek majetku. Dopisem ze dne 22. listopadu 2002 vyzvala žalobkyně k zaplacení částky 881 073 Kč Pozemkový fond.
Soud prvního stupně s poukazem na skutečnost, že Fond národního majetku převedl privatizovaný majetek na Pozemkový fond, shledal žalobu vůči České republice pro nedostatek pasivní věcné legitimace nedůvodnou. Ve vztahu k Pozemkovému fondu dovodil, že věc je třeba posoudit podle znění zákona č. 92/1991 Sb. účinného k datu privatizace (k 26. červenci 1995), tj. ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinného od 6. prosince 1994. Konstatoval, že žalobkyně prokázala jak existenci pohledávky, tak i vyčerpání všech zákonných možností k uplatnění práva, vyjádřil názor, že „i když zákonodárce v průběhu četných novelizací zákona č. 92/1991 Sb. měnil ručitelský závazek Fondu, nepřísluší soudu zabývat se výkladem úmyslu zákonodárce, pro který tak činil, ale v zájmu právní jistoty vycházet ze znění, které přichází v úvahu z hlediska časové aplikace“. Námitku promlčení shledal nedůvodnou a žalobě vyhověl, až na částku 16 117 Kč představující přisouzenou náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání Pozemkového fondu směřujícímu do výroků pod body 1 a 3 a do výroků o nákladech řízení rozsudek soudu prvního přisuzujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 864 956 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), odvolání do zamítavého výroku pod bodem 3 týkajícího se České republiky odmítl (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni nahradit Pozemkovému fondu náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 145 630 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a Českou republikou (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace České republiky, právní posouzení existence ručitelského závazku Pozemkového fondu však správným neshledal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že pro posouzení uplatněného nároku není rozhodující, kdy vznikla splatná pohledávka žalobkyně, respektive okolnost, zda vznikla před 13. srpnem 1993, nýbrž kdy byla uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přešly na nabyvatele závazky s ní související a současně vzniklo ručení Fondu národního majetku. Konstatoval, že k vydražení privatizovaného majetku a jeho předání vydražiteli došlo dne 26. července 1995, tedy po datu 13. srpna 1993, které je podle novely zákona č. 92/1991 Sb., provedené s účinností od 6. prosince 1994 zákonem č. 224/1994 Sb., pro právní posouzení věci relevantní. Uzavřel, že závazky související s privatizovaným majetkem přešly na nabyvatele až dne 26. července 1999, nemohlo tak již vzniknout ze zákona ručení FNM a v takovém případě nelze uvažovat ani o ručení Pozemkového fondu na základě dohody o převodu privatizovaného majetku. Ve věci proto podle jeho názoru nebyl pasivně legitimován ani jeden z žalovaných. Námitku rozporu jednání žalovaných s dobrými mravy odvolací soud z těchto důvodů vyhodnotil jako nedůvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a ohlásila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka především namítá, že je v rozporu se zásadnou nedotknutelnosti vlastnictví, aby kdokoliv, tedy i stát, manipuloval s vlastnictvím soukromé osoby tak, že bude převádět svou odpovědnost za vzniklé závazky na třetí osobu bez toho, aby za takový převod ručil. Zdůrazňuje, že se jí nikdo neptal, zda souhlasí s převodem své pohledávky na nabyvatele, a pokud by se jí stát zeptal, určitě by nesouhlasila, neboť v té době bylo obecně známo, že nabyvatel své závazky neplní. Vyjádřila přesvědčení, že o této skutečnosti Pozemkový fond věděl a že také stát musel vědět, že v důsledku změny právní úpravy již neručí za pohledávky, přesto pohledávky převedl. Tím stát pro sebe získal neodůvodněnou výhodu, neboť se zbavil povinnosti takovou pohledávku platit a přesunul ji na třetí osobu, která své závazky zásadně neplnila, aniž by za takové jednání nesl jakoukoliv odpovědnost. Dovolatelka prosazuje názor, že takové jednání je nemorální, a pokud je právní úprava taková, jako ji posoudil odvolací soud, je nemorální tato právní úprava. Argumentuje, že stát tímto způsobem vyvlastnil věřitele, připravil je o majetek a zároveň si zajistil, že nemusí své dluhy, respektive dluhy svých podniků platit.
Dovolatelka má za to, že Pozemkový fond jí popsaným postupem úmyslně způsobil škodu, a vytýká soudům, že ji nepoučily „ve smyslu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, ani ve smyslu jiného právního názoru soudu“.
Dále dovolatelka vyvrací údaj odvolacího soudu, že k přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem došlo až dne 26. července 1999, namítajíc, že dražba se uskutečnila v roce 1995. Kritizuje též odvolacím soudem přijatý výklad ustanovení §15 zákona č. 92/92 Sb. Zpochybňuje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 199/2005 a zdůrazňuje, že zákon se podle výslovného znění vztahuje na závazky vzniklé před datem 13. srpna 1993, přičemž přechodem závazku na nabyvatele žádný závazek nevzniká.
Závěrem dovolatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pozemkový fond se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud předesílá, že s účinností od 1. ledna 2013 byl na základě zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen Pozemkový fond, původně vystupující v procesním postavení žalovaného, a podle ustanovení §22 odst. 1 tohoto zákona došlo ke vstupu České republiky - Státního pozemkového úřadu do všech práv a povinností Pozemkového fondu, včetně práv a povinností ze správních nebo soudních řízení, jejichž byl Pozemkový fond účastníkem.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští.
O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje usnesením (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, že je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, která nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi uvedeno není. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 861/2009).
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti výroku pod bodem III rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal nedůvodným.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném od 28. února 1992, s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 7. prosince 1992, stanovilo, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku.
Podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., účinném od 8. prosince 1992 do 12. srpna 1993, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku.
Podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., účinném od 13. srpna 1993 do 5. prosince 1994, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele.
Podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.
Otázku výkladu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, Nejvyšší soud řešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. září 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012. Při plnění svého poslání sjednocovat rozhodovací praxi soudů se přiklonil k výkladu přijatému v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 199/2005, z jehož závěrů vycházel v souzené věci odvolací soud, a vysvětlil, že oproti doslovnému znění uvedeného ustanovení je „závazky vzniklými před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace“, třeba rozumět ručitelské závazky Fondu národního majetku vzniklé před uvedeným datem, a větu „Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí“ je třeba chápat jako zdůraznění, že po datu 13. srpna 1993 (k němuž bylo ustanovení o ručení Fondu ze zákona vypuštěno) již ručení Fondu národního majetku nevzniká . Nejvyšší soud dovodil, že novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení FNM za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž toliko vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči FNM z titulu ručení, které vznikly před 13. srpnem 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. prosincem 1994.
Tyto závěry se uplatní též v poměrech souzené věci; za závazky, které přešly v rámci privatizace po datu 13. srpna 1993, již ručení podle zákona č. 92/1991 Sb. nevzniklo, přičemž je bez významu, zda nevzniklo Fondu národního majetku či Pozemkovému fondu.
V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2459/2012 se Nejvyšší soud s odkazem na tam označená rozhodnutí Ústavního soudu vypořádal s kladným výsledkem též s otázkou ústavní konformity přijatého výkladu. Též stran dovolatelkou namítané „nemorálnosti“ právní úpravy a k ní se pojících dovolacích námitek, jež lze podle obsahu posoudit jako názor o porušení základního práva zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod, lze tedy v podrobnostech odkázat na důvody uvedeného rozsudku.
K argumentaci, že stát se tu zbavil svých závazků, resp. své odpovědnosti za závazky státních podniků, lze nad rámec uvedeného dodat tolik, že podle úpravy obsažené v zákoně č. 111/1990 Sb., o státním podniku, účinném od 1. května 1990 do 1. července 1197, státní podniky měly vlastní právní subjektivitu; v právních vztazích vystupovaly svým jménem a nesly odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§5 odst. 1). Stát za závazky státního podniku neodpovídal, pokud zákon nestanovil jinak (§5 odst. 2). Obdobně pak je tato otázka upravena též v zákoně č. 77/1997 Sb., o státním podniku, účinném od 1. července 1997.
Namítaný rozpor postupu Pozemkového fondu s dobrými mravy dovolatelka zakládá na skutkových tvrzeních o bonitě, respektive pověsti nabyvatele, která nemají oporu ve skutkovém stavu věci zjištěném v řízení před soudy nižších stupňů, nehledě na to, že zcela pomíjí význam skutkového závěru, podle něhož nabyvatel získal privatizovaný majetek ve veřejné dražbě. Především však přehlíží ustálenou judikaturu, v níž Nejvyšší soud vysvětluje, že podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. lednu 2014, lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít soudní ochranu výkonu existujícího práva, nikoliv neexistující právo založit (srov. např. rozsudek ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2001, s. 113, usnesení ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2007, ústavní stížnost proti němž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 3008/07, a z poslední doby rozsudek ze dne 29. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011).
Údaj o tom, že závazky související s privatizovaným majetkem přešly na nabyvatele až dne 26. července 1999, se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ocitl zjevně nedopatřením, které lze odstranit postupem podle ustanovení §164 o. s. ř., nehledě na to, že pro výsledek sporu v souzené věci je bez významu, zda k privatizaci došlo v roce 1995 nebo 1999, stalo-li se tak po rozhodném datu 13. srpna 1993.
V čem konkrétně měly soudy nižších stupňů porušit zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, není z dovolání zřejmé. Má-li snad dovolatelka za to, že měla být poučena o právu uplatnit vůči Pozemkovému fondu nárok na náhradu škody, pak podle dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je poučování o hmotném právu nepřípustným zásahem do ústavního principu rovnosti účastníků v občanském soudním řízení.
Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšné žalované, která by na jejich náhradu měla podle těchto ustanovení právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu