ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3730.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3730/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Gallusem v právní věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, proti žalované D. U., zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 47/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2014, č. j. 15 Co 989/2013-56, ve znění usnesení ze dne 19. března 2014, č. j. 15 Co 989/2013-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Petry Beaver.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. června 2013, č. j. 24 C 47/2013-20, ve vyhovujícím výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí
– veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka však své povinnosti na vymezení tvrzené přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Vytýká-li odvolacímu soudu, že otázku, zda-li dostatečným způsobem reagovala na výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. a tedy vylíčila v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, posoudil odchylně od ustálené praxe dovolacího soudu, na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázala. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013) a ani pomocí nich nemůže být přípustnost dovolání založena.
I kdyby však dovolání požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud v posouzení vytčené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37, nebo usnesení ze dne 30. května 2012, č. j. 33 Cdo 760/2011, a ze dne 31. července 2012, č. j. 33 Cdo 2766/2011).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nejsou způsobilé otevřít ani další námitky dovolatelky. Poukazuje-li dovolatelka na možné vady řízení, které spatřuje zejména v opomenutí soudu prvního stupně poučit ji o možnosti požádat předsedu senátu o ustanovení zástupce k ochraně jejich zájmů, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Kromě toho je však třeba dovolatelce vytknout, že ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř., kterým napadá postup soudu prvního stupně „co do učinění výzvy“, není vymezen způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Navíc dovolatelka přehlédla, že odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, které je publikováno pod číslem 1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se netýká elektronicky vyhotoveného úkonu (jak tomu bylo v souzené věci).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 17. června 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu