ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3752.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3752/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o. , se sídlem ve Všechromech 26, PSČ 251 63, identifikační číslo osoby 60747641, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, PSČ 621 00, proti žalovanému městu Rožnov pod Radhoštěm , se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 128, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 00304271, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 15 C 1/2007, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-662, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-674, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-662, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-674, se v měnícím výroku o věci samé pod bodem II, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. prosince 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, v té části výroku o věci samé pod bodem I, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem budovy č. p. – občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 1672, budovy č. p. – občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 2640, budovy bez č. p./č. ev. – technická vybavenost na pozemku parc. č. st. 1376 a budovy bez č. p./č. ev. – technická vybavenost na pozemku parc. č. st. 2636 (výrok pod bodem I). Ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž do majetku akciové společnosti Tesla Rožnov a. s. (dále jen „společnost Tesla Rožnov“), založené podle ustanovení §25 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, zakladatelskou smlouvou ze dne 29. listopadu 1990, byl vložen jako celek majetek státního podniku Tesla Rožnov, zrušeného bez likvidace. Základní kapitál společnosti činil 3 127 958 000 Kčs a jediná akcie o nominální hodnotě v této výši v držení zakladatele, tj. Ministerstva průmyslu České republiky, představovala stoprocentní majetkovou účast státu na podnikání společnosti. Rozhodnutím ze dne 24. dubna 1992, č. j. 400/333/92, Ministerstvo průmyslu v souladu se schváleným privatizačním projektem, v němž byl vyjádřen záměr převést majetek nepoužitelný pro podnikatelské účely na žalovaného, zrušilo společnost Tesla Rožnov bez likvidace ke dni 1. května 1992 a podle ustanovení §69 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), ji rozdělilo na 14 nástupnických společností. Jmění, práva a povinnosti zaniklé akciové společnosti přešla na nově vzniklé společnosti v rozsahu vymezeném v jejich zakladatelských listinách. Majetek určený k bezúplatnému převodu nebyl oproti privatizačnímu projektu převeden přímo na žalovaného, nýbrž z nezjištěných důvodů byl vložen do jedné z těchto společností, do akciové společnosti S V A S, a. s. (dále jen „SVAS“), jejímž jediným zakladatelem bylo Ministerstvo průmyslu a jejíž základní jmění, podle zakladatelské listiny ve výši 301 049 000 Kč, bylo představováno cenou hmotného a dalšího majetku vymezeného v části 11, tabulce č. 2 privatizačního projektu. V aktualizovaném privatizačním projektu k 31. prosinci 1991 je uvedeno základní jmění pro SVAS v první tabulce v částce 301 049 000 Kčs a ve druhé tabulce v částce 123 014 000 Kčs, a k bezúplatnému převodu pro subjekt označený jako č. 6001 (tj. pro žalovaného) bylo vymezeno základní jmění ve výši 178 035 000 Kčs. SVAS respektovala záměr bezúplatného převodu a dne 11. května 1992 uzavřela s žalovaným dohodu o bezúplatném převodu majetku, dne 11. listopadu 1992 byl sepsán předávací protokol o převodu pozemků a dne 30. prosince 1992 protokol o převzetí bytového fondu. Na základě prvních dvou z uvedených listin požádal žalovaný dne 16. listopadu 1992 o zápis vlastnického práva v operátech evidence nemovitostí Střediska geodézie Vsetín. Vlastnictví k předmětu sporu bylo takto vyznačeno za aplikace ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. prosince 1992, aniž byla provedena registrace smlouvy tehdejším státním notářstvím. Jediným akcionářem SVAS v té době byl Fond národního majetku, který o regulérnosti převodu neměl pochybnosti a následně snížil základní jmění SVAS o hodnotu majetku, jež podle privatizačního projektu odpovídala tomu, který byl určen k bezúplatnému převodu na žalovaného. Poté, co Nejvyšší soud svým rozhodnutí ze dne 10. května 2007, č. j. 29 Odo 1430/2005-171, zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2003, č. j. 15 C 37/2003-115, a potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. června 2005, č. j. 11 Co 347/2004-149, a zavázal soudy nižších stupňů svým právním názorem, že k převodu vlastnictví na základě dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11. května 1992 byla nutná registrace státním notářstvím (v době do 31. prosince 1992), popř. vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, protože převod měl sice oporu v privatizačním projektu, avšak nebyl proveden způsobem a postupem předvídaným zákonem o velké privatizaci (tj. Fondem národního majetku jako převodcem) a nevztahuje se na něj tudíž výjimka z registrace podle zvláštních předpisů podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., žalovaný podal u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, návrh na zahájení vkladového řízení ohledně sporných nemovitostí na základě původních listin, řízení o povolení vkladu však bylo v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno.
Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2010, č. j. 23 C 238/2009-66, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2011, č. j. 1 Co 117/2010-224, z nichž zjistil, že těmito rozsudky, které nabyly právní moci dne 2. května 2011, došlo k nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, ze dne 25. června 2009, zn. V-815/2009-836-15, a byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného podle dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11. května 1992 a protokolu o převzetí bytového fondu ze dne 30. prosince 2002 k budově č. p. na pozemku parc. č. st. 1245, budově č. p. na pozemku parc. č. st. 2173, budově č. p. na pozemku parc. č. st. 2639 a pozemkům parc. č. st. 1245, 1672, 2173, 2640, 2639, 1376, 2636 a pozemkům parc. č. 1075/7, 1122/20, 1124/2,1126/1, 1126/3, 1129/1, 1555/2, 3601/7, 1122/1, 1122/3, 1124/3 a 3769, vše v kat. úz. R. p. R. Ve vztahu k budově č. p. na pozemku parc. č. st. 1672 a k budově č. p. na pozemku parc. č. st. 2640 vklad vlastnického práva žalovaného proveden nebyl (řízení bylo zastaveno). Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrálního pracoviště Valašské Meziříčí, ze dne 30. listopadu 2011, č. j. V-3283/2011-836-14, pak odvolací soud zjistil, že v souladu se závěry výše citovaných soudních rozhodnutí katastrální úřad následně povolil vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného i k pozemkům parc. č. 1040/13, 1040/15, 1040/16, 1122/21 a 3601/9.
Odvolací soud s poukazem na princip neúplné apelace neprovedl žalovaným navržené důkazy rozhodnutím vrchního ředitele sekce elektrotechniky a elektroniky Ministerstva průmyslu České republiky o delimitaci předškolních zařízení z majetku akciové společnosti Tesla Rožnov do majetku žalovaného ze dne 4. října 1991, protokolem o předání těchto zařízení do majetku žalovaného ze dne 30. října 1991 a ohlášením katastrálnímu úřadu o vzniku vlastnického práva k uvedeným nemovitostem podaným dne 9. února 2012.
Odvolací soud dospěl k závěru, že převod majetku byl realizován v předepsané písemně formě podle ustanovení §46 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že dohoda splňovala kritéria určitosti podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., přičemž o její určitosti svědčí zápisy vkladu vlastnického práva žalovaného. Argumentoval, že soudy se v řízení o žalobě o povolení vkladu určitostí této dohody včetně připojených předávacích protokolů podrobně zabývaly a pokud by dospěly k opačnému závěru, jistě by vklad nepovolily. Zdůraznil, že dohodou se realizoval záměr vlády vyjádřený v jejím rozhodnutí vyjmout předmětný majetek z privatizace společnosti Tesla Rožnov a prostřednictvím jedné z nástupnických společností jej bezúplatně převést do majetku žalovaného. Zdůraznil, že dohodu koncipoval a záruku za právní bezvadnost převodu převzala SVAS v situaci, kdy jediným jejím akcionářem byl Fond národního majetku. Připustil, že dohodu za SVAS podepsal pouze RNDr. J. J., předseda představenstva, ačkoliv podle zápisu v obchodním rejstříku se vyžadoval podpis všech tří členů představenstva, avšak usoudil, že vzhledem ke specifické povaze tohoto převodu je nedostatek podpisu dohody jen úzce formální a vyhodnocení tohoto nedostatku ve prospěch žalobkyně by vedlo k závěru ústavně právně nepřijatelnému, přičemž odkázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2010, č. j. I ÚS 2736/2007-1. Poukázal na to, že převodce realizoval vůli státu obsaženou v rozhodnutí o privatizaci a v privatizačním projektu, přičemž to byl on, kdo se dopustil pochybení a platnost dohody začal namítat po osmi letech. Odvolací soud proto dohodu o bezúplatném převodu posoudil jako platnou. Vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uzavřel, že žalovaný se stal vlastníkem jen těch z předmětných nemovitostí, u nichž byl proveden vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k těmto nemovitostem, potvrdil a ve vztahu k ostatním nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, odkazujíc co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a shledávajíc je důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Žalobkyně především vyjadřuje pochybnost o tom, zda odvolací soud skutkové zjištění o povolení vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí učinil v souladu s ustanovením §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vytýká dále odvolacímu soudu, že nezkoumal platnost dohody o převodu majetku z 11. května 1992 z hlediska její určitosti a nekriticky převzal závěr soudu v řízení o žalobě na povolení vkladu. Argumentuje, že platnost právního úkonu není předmětem zkoumání ve vkladovém řízení a zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí proto „netvoří překážku pro řízení o určení vlastnického práva“.
Konečně pak žalobkyně brojí proti způsobu, jímž se odvolací soud vypořádal s její námitkou absolutní neplatnosti dohody pro nedostatek formy. Namítá, že RNDr. J. J. nebyl předsedou tehdejšího představenstva SVAS, zdůrazňuje, že podle zápisu v obchodním rejstříku bylo třeba podpisu všech tří členů představenstva, vyjadřuje názor, že závěr odvolacího soudu o specifické povaze okolností, za nichž byla dohoda uzavřena, postrádá oporu v provedeném dokazování, a úvahy odvolacího soudu o vztahu privatizačního projektu a dohody o převodu má za irelevantní. Argumentuje ve prospěch závěru, že citované rozhodnutí Ústavního soudu se na věc nevztahuje.
Žalobkyně navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v jí napadené části zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, shledávaje je přípustným pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda může být podání žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení.
Žalovaný především zdůrazňuje, že sporné nemovitosti byly převedeny na právního předchůdce žalobkyně v rámci tzv. velké privatizace s pokynem, aby je bezúplatně převedl do vlastnictví žalované, což v roce 1992 učinil a po dobu téměř deseti let takto založená vlastnická práva žalovaného ani on ani jeho právní nástupce nezpochybnil. Teprve těsně před uplynutím vydržecí lhůty byla podána žaloba pro určení vlastnictví, neboť došlo k formálnímu pochybení při převodu, a žalobkyně se domáhá majetku, který jí nebyl určen a za který neposkytla žádnou protihodnotu. Žalovaný je přesvědčen, že postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 obč. zák., a vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, jestliže této jeho námitce nepřisvědčil.
Žalovaný prosazuje názor, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže odmítl provést důkazy jím navržené. Argumentuje, že tyto listiny získal teprve ve fázi odvolacího řízení a proto splňují podmínku novosti ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř.
Za nesprávné též žalovaný označuje vyhodnocení (blíže nespecifikovaných) okolností svědčících o vydržení předmětných nemovitostí žalovaným.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jím napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oba účastníci se k dovolání protistrany vyjádřili.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda jsou dovolání v této věci přípustná, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je v napadené části rozhodnutím potvrzujícím, a není přípustné ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně sice předcházelo rozhodnutí, jímž tento soud rozhodl jinak, toto rozhodnutí však nebylo zrušeno odvolacím soudem, nýbrž soudem dovolacím). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaným uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání naplněn není. Jím předestřená otázka, zda může být podání žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, byla totiž v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 8, str. 429, formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož nepřipadá v úvahu, aby s odkazem na rozpor s dobrými mravy byla zamítnuta žaloba na určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil ve svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), v usnesení ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod číslem C 2956 (dále též jen „Soubor“), v usnesení ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněném v Souboru pod číslem C 3318, či z poslední doby např. v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, a v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 361/2014 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. II. ÚS 2142/2014). Ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud neshledává důvod a odvolací soud se při právním posouzení věci od jeho judikatorních závěrů neodchýlil.
Právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, žalovaný nepředkládá ani prostřednictvím argumentace, jíž vymezuje uplatněné dovolací důvody.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v části napadené dovoláním žalovaného zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti měnící části výroku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a Nejvyšší soud je shledal též důvodným.
Nejvyšší soud vysvětlil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rovněž v navazující judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 39/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, pod číslem 110, rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2013, pod číslem 15, a rozsudek ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), že katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (zrušeného ke dni 1. ledna 2014). Předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle části páté o. s. ř.) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (zejména z hlediska §37 a násl. obč. zák.), ale jen ty z nich, které jsou v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. uvedeny.
Žalobce tudíž odvolacímu soudu po právu vytýká, že pochybil, jestliže se nezabýval zkoumáním platnosti předmětné dohody o převodu majetku z pohledu určitosti v intencích §37 odst. 1 obč. zák. a spokojil se v této otázce s úvahou, že o určitosti dohody svědčí skutečnost, že na jejím základě došlo k povolení vkladu vlastnického práva. Oproti očekávání žalobkyně se nejedná o vadu řízení [srov. dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nýbrž o neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci [srov. dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Poté, co odvolací soud rozhodl, byly rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2010, č. j. 23 C 238/2009-66, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2011, č. j. 1 Co 117/2010-224, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4326/2011, zrušeny a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Za tohoto procesního stavu by bylo – vzhledem k závaznému právnímu závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí - předčasné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami žalobkyně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé pod bodem II není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje, že jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je naléhavý právní zájem na takovém určení, vyžadovaný ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. Ten soud prvního stupně - ve svém prvním rozsudku v této věci ze dne 5. prosince 2003, č. j. 15 C 37/2003-115, zrušeném předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu - shledal v tom, že soudní rozhodnutí určující vlastnické právo k nemovitostem má být zaznamenáno do katastru nemovitostí. Tento závěr, odpovídající konstantní judikatuře, však již nemohl obstát v situaci, kdy bylo v odvolacím řízení následujícím po vyhlášení v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně vlastnické právo žalobkyně do katastru nemovitostí vloženo. Bylo proto na odvolacím soudu, aby otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení znovu posoudil.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu