ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3823.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3823/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 29/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 14 Co 1137/2013-849, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 12. září 2012, č. j. 8 C 29/2004-782, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tamějšího soudu pod sp. zn. 8 C 29/2004 podanou žalobcem (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že žaloba o nahrazení projevu vůle původního žalovaného Pozemkového fondu České republiky k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku žalobce, neboť nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy č. 52/97 o prodeji (části) podniku (dne 24. února 1997) se žalobce dozvěděl, jaké nemovitosti jsou na základě výsledku veřejné soutěže převáděny, resp. které nemovitosti touto smlouvou do svého vlastnictví nezíská. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalobce obsažená v žalobě na obnovu řízení nemohou mít žádný vliv na běh promlčecí doby a že z tvrzení, která žalobce prokazuje nově získanými listinami, nelze dovodit ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že uplatnění námitky promlčení původním žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že původní žalovaný zvažoval zařazení dalších nemovitostí do prodeje formou veřejné dražby a z nějakého důvodu tak neučinil, popřípadě otázka správnosti podkladů, z nichž původní žalovaný vycházel při rozhodování o tom, které nemovitosti do veřejné soutěže zařadí, nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby, ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu v původním řízení po uplynutí promlčecí doby, a proto nemohou mít žádný význam z hlediska posouzení, zda uplatnění námitky promlčení mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uzavřel, že není ani pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti, i při jejich prokázání, mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jak vyžaduje ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 o. s. ř., a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, „případně má být posouzena jinak“. Dovolatel namítá nesprávnost posouzení procesní otázky, a to v jakém rozsahu je třeba zkoumat v řízení o žalobě na obnovu řízení obsah návrhu a jaké požadavky je možno klást na tvrzení a důkazy v žalobě obsažené. Za nesprávné považuje posouzení otázky promlčení a „souladu námitky promlčení s dobrými mravy“, k níž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11 (in www.usoud.cz), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 4421/2011, usnesení sp. zn. 33 Cdo 2197/2012 (jde o rozhodnutí ze dne 31. října 2012), a usnesení (správně „rozsudek“) ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval návrhem na doplnění dokazování, v němž navrhoval znalecké posouzení provozu živočišné výroby a „posouzení soudním znalcem z oboru účetnictví“ a výslechy svědků. Závěr odvolacího soudu o tom, že není ani pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, pokládá za rozporný s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000.
Podle názoru dovolatele tyto otázky nebyly v judikatuře dosud adekvátně řešeny, případně se právní posouzení odvolacím soudem zásadně odlišuje od rozhodnutí ve srovnatelných případech, a mají zásadní právní význam nejen pro tento případ, ale i pro rozhodovací praxi soudů jako takovou.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odvolací soud otázky, v jakém rozsahu je třeba zkoumat v řízení o žalobě na obnovu řízení obsah návrhu a jaké požadavky je možno klást na tvrzení a důkazy v žalobě obsažené, formulované dovolatelem, neřešil, na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Posuzoval konkrétní tvrzení žalobce obsažená v žalobě na obnovu řízení a k nim navržené důkazy a dospěl k závěru, že nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby, ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu v původním řízení po uplynutí promlčecí doby. Nejvyššímu soudu nejsou známy žádné judikatorní závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil.
K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Tvrdí-li dovolatel, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, není tento předpoklad přípustnosti dovolání dán, neboť odvolací soud se od zmíněného rozhodnutí neodchýlil, dovodil-li, že se nejeví ani jako pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti, i při jejich prokázání, mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci.
Argumentem, podle kterého rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „případně má být posouzena jinak“, dovolatel zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace - v otázce „souladu námitky promlčení s dobrými mravy“ - v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu a na podporu svých argumentů uvádí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neupravuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Namítal-li dovolatel v této otázce, že se soud námitkou rozporu s dobrými mravy nezabýval, a proto jde o pochybení dosahující až ústavněprávní relevance, zřejmě přehlédl, že odvolací soud v napadeném usnesení uvedenou otázku řešil a dospěl k závěru, že okolnosti tvrzené žalobcem nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby a ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, a proto nemohou mít žádný význam z hlediska posouzení, zda by uplatnění námitky promlčení mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Judikatura, kterou dovolatel k této otázce uvádí, se shoduje na závěru, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O takto vymezený výjimečný případ zde nejde, což odvolací soud řádně zdůvodnil. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval všemi jeho důkazními návrhy, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by dovolatel k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 15. srpna 2014. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu