ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4283.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4283/2014-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České průmyslové zdravotní pojišťovny , se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Jeremenkova 161/11, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 47 67 22 34, zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, proti žalovanému Ing. K. Ž. , zastoupenému Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská 1115/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J. P. , zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 285/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2014, č. j. 28 Co 77/2013-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.086,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. října 2012, č. j. 17 C 285/2003-347, ve výroku I., kterým Okresní soud ve Zlíně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč s úrokem z prodlení (první výrok), změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem se omezil na odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a k jednotlivým „otázkám“ ad a), b) uvedl různé kombinace vymezení přípustnosti dovolání, které se však navzájem vylučují [ad a) tvrdil, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a ad b) namítal, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“]. Ani strohé tvrzení ad c), že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, tj. otázka přiznání náhrady nákladů řízení žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce ve vztahu k žalovanému“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání rovněž v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku hmotného práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Uvedeným požadavkům dovolatel nedostál, takové otázky nevymezil a spokojil se s kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačil ostatně ani rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se údajně odvolací soud odchýlil, ani judikatorní závěry, které by měl dovolací soud v projednávané věci posoudit jinak.
Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 19. srpna 2014. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, přičemž proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, k jejichž úhradě vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně byl žalovaný zavázán (45.284,25 Kč), jakož i výše nákladů odvolacího řízení, jež má uhradit žalobkyni (35.338,05 Kč) nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podáním ze dne 19. prosince 2014, doručeným Okresnímu soudu v Zlíně dne 7. ledna 2015, žalobkyně sdělila, že dne 19. prosince 2014 byla pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem sporu, postoupena společnosti LEGAL POINT s.r.o., se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Šmídova 798/24, IČO 28 63 16 25, a navrhla vstup této společnosti do řízení na místo žalobkyně podle ustanovení §107a o. s. ř. K tomuto návrhu dovolací soud nepřihlédl, neboť podle ustanovení §243b části věty za středníkem o. s. ř. ustanovení §107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu