ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5048.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5048/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovaným 1) Ing. J. V. , a 2) Mgr. H. V. , oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanými, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 339/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2012, č. j. 8 C 339/2004-678, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 55 Co 12/2013-728, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2012, č. j. 8 C 339/2004-678, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 55 Co 12/2013-728, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. června 2012, č. j. 8 C 339/2004-678, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tamějšího soudu pod sp. zn. 8 C 339/2004 podanou žalovanými (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. června 2013, č. j. 55 Co 12/2013-728, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 4 719 Kč, jinak jej potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní dovolání s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé vymezují přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, přičemž pomíjí, že podle bodu 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po 1. lednu 2013 (zde 5. června 2013) projednají a rozhodnou podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, vymezí-li dovolatel dovolací důvod (srov. například usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Ačkoli dovolatelé jako dovolací důvod uvádí i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, v dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelé rovněž neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Otázku hmotného či procesního práva, s níž by byla spojena přípustnost dovolání, dovolatelé nezformulovali, a tuto otázku, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) nelze nalézt ani v obsahu dovolání, neboť dovolatelé polemizují s procesním postupem soudu prvního stupně při provádění dokazování v původním řízení.
Dovolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, k jehož závěrům se přihlásil odvolací soud, a uvádí, že v projednávané věci nelze aplikovat závěry v něm obsažené, aniž by z této námitky bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňují. Přitom je nepochybné, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť uzavřel, že důvodem pro povolení obnovy řízení nejsou případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky v původním řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno. Neprovedení navržených důkazů přitom může být důvodem odvolání [§205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], nikoli důvodem pro obnovu řízení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož provedení výslechů svědků a dovolateli výslovně uváděný dotaz na Českou spořitelnu, a.s., pobočku Chrudim, není důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř., neboť výslech svědků i provedení dotazu byly v původním řízení navrhovány a soudem nebyly provedeny proto, že byly shledány nadbytečnými, je tak v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu 5. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, ze dne 24. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4110/2013, a ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1970/2011).
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byli žalovaní zavázáni za řízení před soudem prvního stupně (4 719 Kč) a za odvolací řízení (4 356 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Doplnili-li žalovaní dovolání podáním ze dne 14. dubna 2014, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinili po lhůtě určené k podání dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu