ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1227.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1227/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. J. , zastoupené JUDr. Miroslavem Gajdziokem, advokátem se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3133/5, proti žalované A. V. , zastoupené Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Hrabová, Místecká 329/258, o 75.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 284/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2012, č. j. 15 Co 795/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 17 C 284/2009-137, připustil změnu žaloby (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 75.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení oproti vydání podrobně popsaného vozu Opel Agila, SPZ 3T05871 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.); předchozí rozsudek ze dne 13. října 2009, č. j. 17 C 284/2009-20, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2010, č. j. 15 Co 21/2010-37, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předčasným byl podle odvolacího soudu závěr o nedůvodnosti žaloby, neboť nebyly objasněny okolnosti uzavření kupní smlouvy z pohledu základních náležitostí právních úkonů podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, zejména zda obě účastnice smlouvy shodně projevily vůli podřídit jejich závazkový právní vztah, který není obchodním vztahem podle §261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), režimu tohoto zákona podle §262 odst. 1; důvodem kasačního usnesení byla rovněž blíže vytčená procesní pochybení.
Rozsudkem ze dne 11. prosince 2012, č. j. 15 Co 795/2012-162, Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. května 2012, č. j. 17 C 284/2009-137, ve výrocích II., III. a IV. potvrdil. Ztotožnil se jak s jeho skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením věci. Shrnul, že kupní smlouvu účastnice uzavřely v režimu občanského zákoníku, vada vozidla byla vadou odstranitelnou pouze generální opravou motoru, tedy s náklady nepřiměřeně vysokými, takže vůz bylo nutno považovat za věc neupotřebitelnou podle §597 obč. zák..
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ Má zato, že soud prvního stupně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že se odvolací soud při řešení otázky, zda kupní smlouva podléhá režimu obchodního či občanského zákoníku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 21. května 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001, usnesením ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 3877/2009, rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, rozsudkem ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007, usnesením ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, rozsudkem ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a usnesením ze dne 29. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009. Odvolací soud rozhodl v rozporu s tím, co plyne z textu kupní smlouvy, která obsahuje pasáž, že je uzavírána podle „§409 a násl. obch. zákoníku.“ Neobstojí-li tento právní názor, pak má zato, že výskyt většího množství hliníkových špon v motoru není vadou, za kterou by měla nést odpovědnost, protože podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, nejde o „nedostatek vlastností, které se u movitých či nemovitých věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž absencí je možnost využití věci podstatně snížena.“ Výskyt hliníkových špon je důsledkem osazení motoru neoriginálním tlakovým čidlem a nekvalifikovaně provedené opravy elektroinstalace. Ve skutečnosti jde o škodu, kterou nemůže žalobkyně uplatňovat z titulu odpovědnosti za vady prodané věci.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně sice ve výroku o věci samé rozhodl jinak, než v rozsudku ze dne 13. října 2009, č. j. 17 C 284/2009-20, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Příčinou kasačního usnesení odvolacího soudu byla procesní pochybení soudu prvního stupně a nedostatky ve skutkových zjištěních. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalované, že v řízení byla prokázána vůle obou účastnic smlouvy podřídit jejich závazkový právní vztah režimu obchodního zákoníku, že hliníkové špony nebyly v motoru v okamžiku uzavření kupní smlouvy, a že naopak k jejich uvolnění do motoru došlo až po uzavření kupní smlouvy, že napojení čidla kabelem omotaným izolační hmotou bylo vizuálně zjistitelné, že náklady na odstranění vad vozidla by byly nepochybně výrazně nižší, a že v důsledku zásahů žalobkyně se vůz dostal do stavu, ve kterém jej již de facto nelze vůbec užívat. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu správnost závěru o občanskoprávním charakteru právního vztahu účastnic.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho shora citovanými rozsudky. Nutno zdůraznit, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) vyšel ze skutkového zjištění, že v záhlaví kupní smlouvy je sice uvedeno, že byla uzavřena podle §409 a násl. obch. zák., avšak u obou účastnic smlouvy scházela vůle uzavřít dohodu podle §262 odst. 1 obch. zák., a nedošlo tak k podřízení jejich právního vztahu režimu obchodního zákoníku.
Rozhodnutí odvolacího soudu, se zřetelem ke shora uvedenému skutkovému závěru, neodporuje dovolatelkou citovaným rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 15/2001 a sp. zn. 23 Cdo 3877/2009. Na rozdíl od nyní souzené věci, kdy nebyla prokázána vůle obou účastnic uzavřít dohodu podle §262 odst. 1 obch. zák., ve věci sp. zn. 33 Odo 15/2001 dovolací soud vycházel z toho, že zhotovitel (podnikatel) měl (projevil) vůli uzavřít dohodu podle §262 odst. 1 obch. zák., a tedy jeho závěry nemohou dopadat do poměrů této souzené věci; totéž platí o usnesení sp. zn. 23 Cdo 3877/2009, jímž se Nejvyšší soud pouze přihlásil k závěru vyjádřenému v předchozím rozsudku. Se zřetelem k tomu, z jakého skutkového základu rozhodnutí odvolacího soudu vychází, neprosadí se závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, která se vymezovala k aplikaci §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že „interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst.2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě , byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání“. K tomu Ústavní soud dodal (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Protože dovoláním zpochybněnou právní otázku odvolací soud nevyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rovině nesprávného právního posouzení věci dovolatelka dále zpochybnila, že zanesení motoru velkým množstvím hliníkových špon je vadou věci ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák. Má za to, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, v němž je dovozeno, že za vadu se považuje nedostatek takové vlastnosti, která se u movitých či nemovitých věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá, a jejíž absencí je možnost využití věci podstatně snížena. Dovolatelka pomíjí, že soudy obou stupňů, s přihlédnutím k závěrům posudku a výpovědi znalce Ing. Jaroslava Hromjáka, uzavřely, že vada vozidla spočívá v poškozeném mazacím systému motoru, jejímž projevem je výskyt velkého množství hliníkových špon v motoru. V důsledku této závady není vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Z uvedeného se podává, že samotný výskyt špon soudy za vadu nepovažovaly, a není tak důvod pro řešení této otázky připouštět dovolání. Sluší se podotknout, že již podle zhodnocení Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. Cpj 40/82, z 30. prosince 1982, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1983, „ vady motorových vozidel představující porušení vyhlášky o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (jaké jsou vady brzd, unikání oleje, kmitání kol apod.) je třeba vždy považovat za vady bránící jejich řádnému užívání. “
Přestože dovolatelka v části V. svého dovolání po popisu skutkových okolností sporu, výhradou vůči nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a „jejímu legitimnímu očekávání, že nároky budou uplatňovány způsobem v zákoně předvídaným“, uvádí, že „tato otázka nebyla dosud NS dostatečně vyřešena“, neoznačuje žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není dovolání rovněž přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu