ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1808.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1808/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. J. H. , advokáta se sídlem Přerov, Žerotínovo nám. 13, zastoupeného Mgr. Františkem Hynkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 37, proti žalovaným 1) Ing. J. S. a 2) L. S. , zastoupeným Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, o zaplacení 112.570,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 277/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, č. j. 17 Co 286/2013-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č. j. 7 C 277/2011-106, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 C 277/2011-111, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 150.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovaným dále uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 112.570,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 112.570,46 od 11. 10. 2011 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 150.000 Kč od 11. 10. 2011 do zaplacení (výroky II. a III.), s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok VI.), žalobu o zaplacení 1.621,54 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 17 Co 286/2013-131, rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a VI. potvrdil (výrok I.), v nákladovém výroku V. jej změnil jen co do výše přiznané náhrady (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní spojují přípustnost dovolání ve smyslu s §237 o. s. ř. s řešením otázky, zda jednání žalobce, který jim poskytoval právní služby, je či není v rozporu s dobrými mravy, která podle jejich přesvědčení nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
Ačkoliv žalovaní namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci, nezabýval-li se vůbec otázkou, zda jednání žalobce odporuje dobrým mravům, jejich argumentace se odvíjí od nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce zastupoval žalované na základě smlouvy o poskytování právních služeb v několika věcech a dospěl k závěru, že za provedené úkony mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 262.570,46 Kč ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2010. Odměnu ve výši 150.000 Kč žalovaní uznali. Žalovaní v dovolání připomínají další skutkové okolnosti, které odvolací soud podle jejich názoru opomenul, a to že podle dohody měli být žalobcem upozorněni na skutečnost, že záloha 50.000 Kč je vyčerpána, že je žalobce neinformoval o průběžném čerpání prostředků ze složené zálohy, že je nevyzval ke složení další zálohy na provádění dalších úkonů právní služby a že činil některé úkony bez jejich výslovného pokynu a v jejich neprospěch. Odvolacímu soudu vytkli, že nepřihlédl k okolnostem fakturace odměny za právní služby, kterou žalobce několikrát změnil (a nepoučil je o způsobu výpočtu odměny), a že žalobce vystupoval ve vztahu k nim jako profesionál, kdežto oni byli vůči němu v pozici spotřebitelů. Teprve na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci žalovaní prosazují názor, že odvolací soud měl posoudit výkon práva žalobce na zaplacení zbývající částky 112.570,46 Kč v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Pomíjí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nadto otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nelze považovat za dosud neřešenou. Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Odvolací soud se sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda nárok žalobce uplatněný ve vztahu k žalovaným lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., dovolací soud však dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možno odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, netvrdili-li žalovaní tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152). Žalovanými tvrzené skutečnosti totiž neopodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů, jež přichází v úvahu jen ve výjimečných situacích (jak bylo shora vysvětleno).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzované věci odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu