ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2748.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2748/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. S. , zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované MUDr. V. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 114 EC 157/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 18 Co 40/2015-253, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 18 Co 40/2015-253, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 114 EC 157/2011-217, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 114 EC 157/2011-217, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 250.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. března 2013, č. j. 114 EC 157/2011-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 114 EC 157/2011-119, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 33 Cdo 805/2014-192, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v srpnu 2008 žalobce plnil za žalovanou na její žádost jejím věřitelům - stavebním dělníkům, kteří rekonstruovali její nemovitost (prováděli zde stavební práce). Předal jim finanční částku 250.000,- Kč. V řízení neprokázal, že by žalované tuto částku půjčil. Žalovaná sepsala dne 15. 4. 2009 listinu označenou jako „Potvrzení o dlužné částce“, kterou opatřila svým úředně ověřeným podpisem; v listině uvedla, že žalobci dluží 250.000,- Kč za stavební práce, že tento dluh uhradí poté, co prodá své nemovitosti, nejpozději do 31. 12. 2010, a že v případě její smrti dluh uhradí její syn MUDr. R. S. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného obohacení. Zjištěný skutkový stav poměřoval ustanovením §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a s ohledem na námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, se zabýval hodnocením listiny označené jako „Potvrzení o dlužné částce“ z hlediska ustanovení §558 obč. zák. Dospěl k závěru, že z této listiny nelze jednoznačně dovodit důvod dluhu, resp. nepodává se z ní, o jaké stavební práce (především kým prováděné) se mělo jednat a komu měl žalobce za žalovanou plnit. Text listiny nepodporuje v řízení prokázanou skutečnost, že žalobce plnil za žalovanou třetí osobě, která pro žalovanou prováděla stavební práce na její nemovitosti. Soud prvního stupně uzavřel, že listina datovaná 15. 4. 2009 není platným uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák., a námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze poměřovat ustanovením §110 odst. 1 obč. zák., nýbrž je nutné aplikovat §107 odst. 1 obč. zák.; vzhledem k tomu, že žalobce předal peníze na pokyn žalované blíže neurčené osobě v srpnu 2008, promlčelo se jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení ve dvouleté subjektivní promlčecí době.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 18 Co 40/2015-253, (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V rozhodnutí sice vyjádřil určité pochybnosti ohledně tvrzení, že žalobce předal dělníkům pracujícím na domě žalované 250.000,- Kč za stavební práce, které neřídil a ani se jich nezúčastnil, avšak vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu posoudil i on nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Akcentoval, že žalobce nevyvíjel dostatečnou procesní aktivitu k prokázání existence nároku z titulu bezdůvodného obohacení, naopak setrvával na tvrzení, že částku 250.000,- Kč žalované půjčil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že listina označená jako „Potvrzení o dlužné částce“ není platným uznáním dluhu podle §558 obč. zák.; obsahem je uznáním „nějaké pohledávky uvažovatelné pouze ve vztahu ke stavebním pracem“ a výše uznávaného závazku je zpochybněna tím, že žalovaná s částkou 250.000,- Kč „zjevně nesouhlasila“ , podmiňovala-li její vyplacení vystavením faktury. Odvolací soud uzavřel, že inkriminované potvrzení nemohlo mít vliv na běh dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., protože nemá zákonné náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které dovolací soud posoudil a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Má za to, že žalobce v dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Plně se ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, zejména se závěrem, že listina z 15. 4. 2009 není platným uznáním dluhu podle §558 obč. zák.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že listina označená jako „Potvrzení o dlužné částce“ není platným uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák.; tento závěr je rozhodující pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou. Svoji argumentaci opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012. Namítá, že požadavek na určitost vymezení dluhu co do jeho důvodu je splněn identifikací dluhu nikoli z hlediska právního důvodu, nýbrž z hlediska jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je uznávací úkon adresován. Nespatřuje problém v tom, že setrval na tvrzení, že žalované „půjčil“ na stavební práce, namísto toho, aby se snažil prokázat, že za žalovanou na požádání zaplatil cenu stavebních prací, které pro ni třetí osoby vykonaly. Vyšlo-li v řízení najevo, že za žalovanou na její pokyn předal peníze dělníkům za jimi provedené stavební práce, že žalovaná z vlastní iniciativy a o své vůli sepsala listinu označenou jako „Potvrzení o dlužné částce“, přičemž svůj podpis na této listině nechala úředně ověřit, a že mezi účastníky nedošlo k žádné jiné finanční transakci, pak je na místě výklad, že žalovaná uznala právě ten dluh, jehož splnění se žalobce domáhá. Označení, že se jedná o dluh „za stavební práce“ přitom zcela konvenuje s jeho tvrzeními i s tím, co vyšlo v řízení najevo. Žalobce nesdílí názor, že z označení „za stavební práce“ lze dovodit neomezenou množinu hypotetických vztahů; odvolací soud měl dát přednost takovému výkladu, který by zachoval platnost právního jednání (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/II).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, odkazuje na rozsáhlou judikaturu týkající se uznání dluhu co do důvodu a výše (konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010, v nichž přijal a odůvodnil závěr, že k platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit dovolateli, že listina „Potvrzení o dlužné částce“ datovaná dnem 15. 4. 2009 splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Jak z označení této listiny, tak z textu, který je na ní zaznamenán (ze slovního vyjádření) nepochybně vyplývá, že žalovaná činí vůči žalobci uznávací projev ( „potvrzuji, že dlužím“ ), v němž se zavazuje k plnění svého dluhu ( „dluh uhradím“ ). Výše uznávaného dluhu je v listině uvedena výslovně (250.000,- Kč); úvaha odvolacího soudu, že žalovaná v době sepisu listiny nesouhlasila s výší uznávaného dluhu, neboť jeho úhradu podmínila (rukou dopsaný text: „ po dodání faktury “), nemá oporu v provedeném dokazování a nemůže vyvrátit skutečnost, že v listině je dluh zcela seznatelně vyčíslen („250.000,- Kč /dvěstěpadesát tisíc Kč/“ ). Nelze souhlasit ani se závěrem, že z listiny nevyplývá důvod dluhu, neboť z jeho popisu („ za stavební práce “) lze dovodit pouze tolik, že mezi účastníky existovala nějaká, blíže neurčená, pohledávka za stavební práce. Z listiny se výslovně podává, že žalovaná žalobci dluží 250.000,- Kč za stavební práce (dluh žalované je v listině skutkově popsán tak, že i pro nezainteresovanou osobu je z textu listiny seznatelné, co bylo obsahem závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovanou). Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce sám pro žalovanou žádné stavební práce neprováděl, pouze na její žádost předal stavebním dělníkům, kteří pro žalovanou pracovali (rekonstruovali její dům), finanční částku 250.000,- Kč (tj. plnil za žalovanou jejím věřitelům); existenci jiného dluhu přitom žádný z účastníků netvrdil. V listině popsaný dluh tudíž není možné zaměnit s jiným dluhem. Za pomoci logického výkladu lze v dané věci důvod dluhu beze všech pochybností dovodit. Lze uzavřít, že v listině označené jako „Potvrzení o dlužné částce“ jsou dostatečně určitě a nezaměnitelně uvedeny jak důvod dluhu tak jeho výše, a splňuje tudíž kritéria uznání dluhu podle §558 obč. zák.
K poznámce odvolacího soudu, že žalobce byl v průběhu řízení „nedostatečně procesně aktivní“ ve vztahu k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, že zjištěný skutkový stav má být poměřován příslušnými ustanoveními o bezdůvodném obohacení (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 805/2014-192), považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že pro právní posouzení věci (právní kvalifikaci žalobou uplatněného práva) postačují skutková zjištění, že žalobce hradil třetí osobě cenu za stavební práce namísto žalované, z nichž vyplývá, že žalovaná získala plněním žalobce bez (prokázaného) právního důvodu majetkový prospěch. Z hlediska poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanoveními o bezdůvodném obohacení tudíž nebylo nezbytné, aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení, jak nadále požadoval odvolací soud. Rovněž nebylo třeba, aby žalobce měnil nebo doplňoval svá skutková tvrzení k hodnocení listiny „Potvrzení o dlužné částce“ coby uznávacího projevu podle §558 obč. zák. Žalobce byl ve svých tvrzeních o tom, kdy, proč a jakým způsobem žalovanou částku plnil konzistentní v průběhu celého řízení; skutečnost, že z počátku řízení svá tvrzení doplňoval a objasňoval podle procesní obrany žalované, je běžným projevem vývoje soudního sporu, o to více v situaci, kdy žalovaná popřela obsah uznávacího projevu. Ostatně ani žalovaná v řízení věrohodně nevysvětlila, proč - nedlužila-li žalobci - vystavila „Potvrzení o dlužné částce“, v němž se nejen sama zavazuje k plnění, ale „vtahuje“ do závazkového vztahu účastníků rovněž svého syna. Tvrzená obava „z početné rodiny žalobce“ dostatečně nekoresponduje se skutečností, že žalovaná listinu nejen vyhotovila, ale její „váhu“ (význam) umocnila tím, že svůj podpis na listině nechala úředně ověřit.
Protože odvolací soud posoudil listinu „Potvrzení o dlužné částce“ nesprávně, pochybil rovněž při hodnocení námitky promlčení. Účinky uznání dluhu z hlediska běhu a délky promlčecí doby upravuje §110 odst. 1 obč. zák. tak, že uznání dluhu zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání došlo, příp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím projevu uvedena. Protože v posuzovaném případě je lhůta k plnění v uznávacím projevu žalované uvedena (do 31. 12. 2010) a žaloba byla podána 16. 6. 2011, nemůže bez dalšího obstát závěr, že právo žalobce je promlčeno.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce v tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí zatížil vadou, dospěl-li k jinému skutkovému zjištění (ohledně zjištění, že za žalovanou na její žádost zaplatil dělníkům za stavební práce) než soud prvního stupně, aniž zopakoval relevantní důkazy. Má za to, že postup odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (s jeho rozsudky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/1999, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012). Jakkoliv by se tato výtka mohla jevit jako oprávněná, neboť odvolací soud v rozhodnutí opakovaně vyjádřil pochybnost, zda z provedených důkazů bylo skutečně prokázáno, že žalobce částku čtvrt milionu korun na žádost žalované předal pro ni pracujícím stavebním dělníkům, nelze než usuzovat, že z takového zjištění při právním posouzení věci ve skutečnosti vycházel. Po právní stránce totiž nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.), tzn. v konečném důsledku musel vycházet, resp. vycházel ze zjištění, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. I vázanost právním názorem dovolacího soudu, který vyšel z jím nerevidovatelných skutkových zjištění odvolacího soudu, předpokládá odpovídající skutková zjištění; změní-li se skutkový stav věci, nejsou soudy tímto názorem vázány. Odvolacím soudem vyjadřované pochybnosti jsou irelevantní (neměly vliv na právní posouzení věci). Lze proto uzavřít, že odvolací soud - logicky vzato - nezatížil řízení vadou spočívající v nedodržení postupu podle §213 odst. 2 o. s. ř.
Protože závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 15. 4. 2009 nemá náležitosti uznání dluhu ve smyslu §585 obč. zák., který je zásadní pro posouzení, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu