ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3444.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3444/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované Ing. B. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 131/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 37 Co 171/2014-407, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 37 Co 171/2014-407, potvrdil rozsudek ze dne 29. 1. 2014, č. j. 6 C 131/2012-304, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to „zda může být úspěšný v žalobě o vrácení daru, kdo si prostřednictvím žalob na vrácení daru řeší dlouhodobě konfliktní situaci po rozpadu svého manželství“, dále v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro vrácení daru, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na vyřešení žalobcem formulované právní otázky. Žalobce přehlíží, že soudy nižších stupňů založily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby především na závěru, že žalovaná se nedopustila žádného chování, které by bylo možné kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zjistil skutkový stav věci tím, že skutkové závěry, z nichž vycházel, dovodil toliko ze svědecké výpovědi dědy žalované, pak tyto námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalobce přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném do 31. 12. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Oproti přesvědčení žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou odvolacího soudu. Výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ se dovolací soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného (jehož správnost nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem a pro dovolací soud je závazné) lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu §630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně a nelze je objektivizovat. Soud hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud, který převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že ze zjištěného chování žalované jako obdarované nelze dovodit právní názor, že jím hrubě porušila dobré mravy a že je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák.
Neprosadí se tudíž námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudky dovolacího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3193/2011 (z nichž žalobce cituje vybrané pasáže týkající se splnění podmínky pro vrácení daru), neboť závěr odvolacího soudu, že žalovaná svým chováním vůči žalobci neporušila dobré mravy, je v souladu se závěry přijatými v uvedených rozhodnutích. Nepřípadný je namítaný rozpor závěru odvolacího soudu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, neboť je v něm řešen skutkově zcela odlišný případ, takže závěry v něm obsažené nelze v posuzované věci aplikovat. Poukazuje-li žalobce na nepřiléhavost odkazu odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, nelze přehlížet, že odvolací soud z daného rozhodnutí pouze vyzdvihl dovolacím soudem ustálený závěr, že při zvažování naplněnosti skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. musí soudy zohlednit vzájemné jednání účastníků. Zcela bez významu je skutečnost, že v citovaném rozhodnutí byli účastníky vztahu dárce - obdarovaný manželé, a nikoli otec a dcera jako v dané věci.
Námitkami, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a nenapravil pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně tím, že neprovedl jím navržené důkazy, a že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný v důsledku jeho nedostatečného odůvodnění, žalobce nevystihl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu