ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4102.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4102/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. Š. , zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku I, Vysoká 92, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku II, Havlíčkova 584, o 1.800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 72/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, č.j. 19 Co 28/2014-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.118,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Skoupého, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 16. 10. 2013, č.j. 4 C 72/2012-194, jímž Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.800.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalobkyně zpochybnila, byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Závěr, že předpoklady, za kterých se lze úspěšně domáhat vrácení darovaných nemovitostí, resp. poskytnutí peněžité náhrady předmětů darování podle zásad o bezdůvodném obohacení (§458, §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), nejsou splněny, odvolací soud učinil na podkladě zjištění, podle nichž v polovině roku 2011 ve dvou případech žalovaný bez přítomnosti dalších osob žalobkyni (matku) slovně hrubě urazil, od listopadu 2011 do května 2012, kdy uplatnila právo na vrácení daru, ji nenavštěvoval a nepomáhal ji a odmítl podepsat listinu o potvrzení dluhu 1.100.000,- Kč, které mu rodiče v roce 2005 půjčili. Odvolací soud přihlédl k majetkovým poměrům žalovaného, který byl od roku 2010 opakovaně dlouhodobě v pracovní neschopnosti, stal se invalidním důchodcem a nebyl schopen plnit své závazky vůči věřitelům (stavebním spořitelnám). Od poloviny roku 2011 – včetně jednání s žalobkyní o osudu věcného břemene doživotního užívání darovaných nemovitostí – se žalovaný snažil vyřešit tíživou finanční situaci tak, aby se zbavil dluhů, které nebyl objektivně schopen splácet, a aby nepřišel o dům, ve kterém bydlel.
Žalobkyně se mylně domnívá, že právní otázka, kterou předložila k řešení, je s rozhodnutími uváděnými v dovolání v rozporu.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ , který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. K použitelnosti §630 obč. zák. obecně se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák., přičemž stupeň závažnosti konkrétního chování obdarovaného je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2013).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu