ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4214.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 4214/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. P. V. , a b) K. V. , zastoupených Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 25, proti žalované KAVOST, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Tavičská 10, identifikační číslo 19014392, zastoupené JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, Prostorná 811/4, o zaplacení 355.945,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 247/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2013, č. j. 8 Co 38/2013-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 56 C 247/2007-265, zamítl žalobu o zaplacení částky 355.945,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě, vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 8 Co 38/2013-292, jeho rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že přiznání žalované částky, která představuje nárok z titulu slevy díla (a nikoli nárok na zaplacení škody), brání překážka věci pravomocně rozsouzené založená rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. září 2009, č. j. 62 C 243/2004-304, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2010, č. j. 8 Co 138/2010-355.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají podle obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) za přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 18. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 1141/2007, ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, „sp. zn. 22 Cdo 2454/99“ (správně usnesením 21. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99), „sp. zn. 29 Cdo 530/2004“ (správně usnesením ze dne ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004), a ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2966/2006. Vytýkají odvolacímu soudu, že se „vůbec nezabýval skutkovými tvrzeními ve sporu, jehož rozhodnutí má dle něj tvořit překážku věci rozsouzené, ani tím, že tento spor je postaven na zcela jiných skutkových tvrzeních, a právně problematiku překážky věci rozsouzené posoudil odchylně od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kdyby totiž skutková tvrzení v obou řízeních porovnal, nemohl by nikdy při akceptaci ustálené praxe dovolacího soudu dojít k závěru, že je dána překážka věci rozsouzené“. Podle dovolatelů „vada díla spočívající v postavení 3+1 versus slíbeného 5+1 a finanční zohlednění této vady nemohlo být a nebylo předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod č. j. 62 C 243/2004 a nejde tak o překážku věci rozsouzené“.
Odvolací soud v posuzovaném případu dovodil, že žalobou uplatněný nárok není nárokem vyplývajícím z titulu vzniklé škody, nýbrž nárokem z odpovědnosti za vady provedeného díla. Nadto konstatoval, že kdyby šlo o právo na náhradu škody, bylo by promlčeno. Dovolatelé namítají, že řešení hmotněprávní otázky promlčení se odchyluje od R 38/1975 (rozhodnutí ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, i od rozhodnutí ze dne 20. dubna 1978, sp. zn. 3 Cz 16/78, publikovaného ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe IV., vydaného Nejvyšším soudem ČSSR, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011. Prosazují názor, že až z rekolaudačního rozhodnutí (19. 2. 2005) se dozvěděli o tom, že jim žalovaná (v rozporu se smlouvou o dílo) zhotovila rodinný dům fakticky o velikosti 3+1 namísto domu o velikosti 5+1, a proto promlčecí doba nemohla začít běžet od vydání rekolaudačního rozhodnutí, ale až od 9. 12. 2005, kdy se o vzniklé škodě dozvěděli ze znaleckého posudku Ing. Ivančice. Mají zato, že soudy zcela nepochopitelně slučují pojem „vad díla“ a „škody“; až dne 20. 2. 2005, tj. po skončení kolaudačního řízení, zjistili existenci extrémní vady díla, nikoli to, že jim vznikla škoda.
Obě dovoláním zpochybněné právní otázky (tj. jak otázka překážky věci rozsouzené, tak otázka promlčení žalobou uplatněného práva) by měly být dovolacím soudem posouzeny odchylně od závěrů odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu, nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání pak lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, přičemž tento důvod se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (zde závěr o překážce věci rozsouzené), a vyloží, v čem nesprávnost tohoto posouzení spočívá (§241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu žalobci zjevně nedostáli a jejich specifikaci nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé sice brojí proti řešení otázky existence překážky věci pravomocně rozsouzené, avšak nekonkretizují, v čem je její řešení odvolacím soudem nesprávné. Mimo to se formulací vlastních skutkových závěrů snaží v rozporu se zněním §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit právní posouzení věci, tzn., že vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Je potřeba zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelů, že jejich dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože otázku počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody vyřešil odvolací soud v rozporu s jimi blíže citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Nejprve nutno připomenout, že odpovědnost za vady je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu. Oba tyto závazkové právní instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu. Za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Nelze-li toho dosáhnout (např. výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání snížení hodnoty věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Z ustanovení §510 obč. zák. tedy současně vyplývá, že z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady. Znamená to, že nabyvatel nemůže požadovat náhradu újmy za vadně poskytnuté plnění z titulu náhrady škody a naopak. Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 12/1989, v němž dovodil, že „pokud jde o vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vadné poskytnutí služby, platí, že cestou odpovědnosti za škodu není možné dosáhnout odčinění majetkové újmy fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti např. zhotovené věci nebo provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové újmy může být přiznána vždy jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické osoby.“ Na tyto závěry navázal v řadě svých rozhodnutí (např. ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 30. srpna 2005. sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007, ze dne 29. června 2010, 33 Cdo 1508/2008), v nichž shodně dovodil, že majetková újma, která spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady.
Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaný pod č. 34/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, pod C 3735) oba právní instituty odlišil, přičemž uplatněný nárok posoudil jako nárok plynoucí z odpovědnosti za vady. I když lze přisvědčit dovolatelům, že oba tyto nároky obstojí samostatně a že lze uplatňovat nárok na náhradu škody nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady, nelze přehlédnout, že nároků, které vyplývají ze závazku z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. zhodnocení rozhodování soudů bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikované pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989). Právě o takový případ se jedná v dané věci.
Bez ohledu na to, jakým způsobem dovolatelé vyčíslili výši uplatňovaného nároku, je jednoznačné, že porušení povinnosti žalované provést dílo řádně bez vad podle sjednané smlouvy (§633 odst. 1 obč. zák.) vede k její odpovědnosti za vady díla. Nejde o újmu na jiných hodnotách, než je zhotovená věc, a nejde ani o odpovědnost za snížení hodnoty rodinného domu způsobené jeho poškozením (tedy o tzv. škodu na věci), nýbrž jde o (tvrzenou) újmu, spočívající v rozdílu mezi vynaloženými náklady na její zhotovení a hodnotou věci v důsledku její vady.
Nelze přisvědčit názoru dovolatelů, že právní kvalifikace jejich nároku jako nároku na náhradu škody je dána tím, že finanční plnění požadují jako rozdíl mezi hodnotou fakticky postaveného rodinného domu, a cenou, odpovídající původně požadovanému rozsahu a kvalitě stavby; v podstatě tedy požadují snížení ceny díla z důvodu, že je vadné (rozměry dvou pokojů neodpovídají tomu, co požadovali postavit). Stále platí, že právní kvalifikace nároku, pokud ji žalobce uvádí, není ve sporném řízení pro soud závazná, soud je vázán nikoliv tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že dovolatelé žalobou uplatnili požadavek vyplývající z práva z odpovědnosti za vady díla, jen s ohledem na odvolací námitky se odvolací soud jako obiter dictum vyjádřil k možnému posouzení žaloby z pohledu práva na náhradu škody a jeho promlčení.
Proto jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že mělo-li by jít o právo na náhradu škody, odvolací soud plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že takové právo by bylo promlčeno.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozví o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti , z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody stačí totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168 a C 2445, shodně též dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a rozsudek ze dne 14. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010).
Promítnuto do poměrů této věci to znamená, že pro počátek běhu (subjektivní) promlčecí doby nebylo významné, kdy si dovolatelé na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděli (záznam ve stavebním deníku, „rekolaudační“ rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, č. 93/05/výst.) utvořili právní závěr o odpovědnosti žalované anebo, do jaké míry jsou schopni uvedené skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení (znalecký posudek Ing. Ivančice ze dne 9. 12. 2005). Rozhodující je, kdy se dověděli o okolnostech rozhodných pro určení odpovědného subjektu a orientačního rozsahu škody. Z pohledu toho, co je uvedeno shora neodporuje rozsudek odvolacího soudu závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 20. dubna 1978, sp. zn. 3 Cz 16/78, publikovaného ve Sborníku IV, ročník 1978, na str. 632, kde bylo vysvětleno, že pojem „dozví se o škodě" (§106 ods. 1 obč. zák.) „vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo o události, kterou byla škoda způsobená, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možno objektivně vyjádřit (vyčíslit v penězích), aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit soudně (obdobně R 68/2003). S těmito závěry není v rozporu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky, jež se vyjadřovalo k okamžiku počátku běhu promlčecí doby v závislosti na situaci, kdy se poškozený až prokazatelně dozví o vzniku škody (tj. o vzniku majetkové újmy určitého druhu a rozsahu) ani ze stejných východisek vycházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, neboť toto rozhodnutí se na základě obecných zásad pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby vyjadřovalo k aplikaci §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v návaznosti na počátek běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy.
Z toho, co bylo shora řečeno, vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nedostatky v odůvodnění, pak přehlížejí, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu